Téměř tři pětiny dospělých v Česku si myslí, že si za znásilnění v jistých případech mohou ženy samy. Díl odpovědnosti mají, pokud se buď chovaly koketně, nebo byly opilé, měly sexy oblečení, neřekly muži jasné ne, šly bez doprovodu opuštěným místem, či měly hodně sexuálních partnerů. Tento názor má 58 procent lidí, před třemi lety to bylo 63 procent. Podle expertů je přístup společnosti jedním z důvodů, proč znásilnění ohlásí jen zlomek obětí.
„Až 58 procent lidí si myslí, že si ´o to´ žena nějakým způsobem řekla. Že mohla násilníka navnadit k tomu, že se to stalo. Otáčí nám to vztah oběť-pachatel. Velká část lidí si myslí, že pachatel není pachatel, ale oběť," řekl Martin Balcar z organizace Amnesty International (AI).
Průzkum v září a říjnu pro AI a Českou ženskou lobby provedla stejně jako před třemi lety agentura Focus. Nyní odpovídalo 1012 lidí nad 18 let.
Celkem 42 procent dotázaných si myslí, že žena má za znásilnění spoluzodpovědnost, když se chovala koketně. V roce 2015 stejný názor mělo 45 procent dotázaných. Podle 36 procent dospělých nese část viny oběť, když byla opilá. Před třemi lety to bylo 43 procent. Sexy a vyzývavým oblečením žena ke svému znásilnění přispěla podle 31 procent lidí, před třemi lety podle 38 procent.
Třetina je přesvědčena o tom, že žena neřekla muži jasné ne. Dřív to bylo 37 procent. Podle 28 procent má oběť spoluzodpovědnost kvůli tomu, že šla bez doprovodu nebezpečným místem. Podle 26 procent spoluzodpovědnost nese tehdy, když se o ní ví, že měla hodně sexuálních partnerů.
Podle 71 procent dotázaných přitom násilí na ženách představuje v Česku problém. Pětina naopak míní, že ČR problém s násilnými výpady vůči ženám nemá. Celkem 84 procent lidí si myslí, že by se země měla ještě víc než dosud zaměřit na prevenci násilí na ženách. „Odpovědi nás překvapily. Násilí na ženách určitě není lidem lhostejné," uvedl Balcar.
Podle organizace proFem jen zlomek případů se nahlásí a skončí potrestáním pachatelů. Na policii se obrátí podle odhadů asi pět až osm procent obětí. Analýza pravomocných rozsudků z roku 2016 ukázala, že většina odsouzených za znásilnění navíc dostala jen podmíněný trest. Ve většině případů se oběť a násilník znali. Pachatelem byl otec, dědeček, matčin partner či spolužák ze školy. Obětí byly i malé děti.
Podle Balcara je v Česku rozšířený stereotyp, že násilníkem bývá někdo cizí. V roce 2015 si to myslelo 55 procent dospělých, teď 44 procent. Ve skutečnosti spáchal znásilnění neznámý člověk asi v desetině případů, dodal Balcar.
Podle AI i organizací, které pomáhají ženám a obětem, by situaci v Česku pomohlo zlepšit přijetí takzvané Istanbulské úmluvy proti násilí na ženách a domácímu násilí. Po ratifikaci by země musela zajistit pomoc a poradenství obětem, prevenci, programy pro násilnické osoby, osvětu a vzdělávání dětí k respektu mezi pohlavími.
Podle odpůrců z řad církví a konzervativců by úmluva ohrozila tradiční rodinu a postavila muže a ženy proti sobě. Podle ministra spravedlnosti Jana Kněžínka (za ANO) by přijetí úmluvy nevyvolalo podstatné změny v českém právu, většina opatření už v něm je.
