Přinášíme vám další příběh z prostředí Střediska pro ranou péči, které se stará o děti s postižením. Tentokrát vám představíme příběh Honzíka, který i přesto, že se narodil s dětskou mozkovou obrnou, začal chodit do běžné mateřské a poté i základní školy. Příběh je z pera jeho mámy Jany Přikrylové.
Pokud se vám narodí handicapované dítě, je to od života jedna z největších podpásovek, které se vám mohly stát. Naší rodině se toto stalo před deseti lety. U synka Honzíka se následkem přidušení při porodu rozvinula Dětská mozková obrna a musím říct, že v té době jsme v této těžké situaci zůstali zcela bez pomoci. Pokud se týče zdravotní péče, ta samozřejmě zajištěna byla, rehabilitace Vojtovou metodou byla aplikována téměř hned po narození. Co se týče ostatních oblastí péče o handicapované dítě (např. např. jak svému dítěti rozumět, jak péči o takové dítě zvládnout, jak zajistit speciální logopedii, jaké pomůcky potřebujeme, kde sehnat peníze na tyto pomůcky, které jsou nesmírně drahé), zbylo to na nás na rodičích a málokdo si to dokáže představit (zdůrazňuji, že internet se nepoužíval tak běžně jako dnes a o spojení přes FB skupinu se nám ani nezdálo).
V roce 2011, když měl syn tři roky, vybudovala Společnost pro ranou péči v Olomouci Středisko pro děti s kombinovaným postižením, které nám velmi ulehčilo život. Začala k nám domů dojíždět poradkyně rané péče Lenka, zapůjčovala synkovi různé pomůcky a speciální hračky, ukazovala nám, jak rozvíjet dál synkovi jemnou motoriku, prováděla bazální stimulace, sháněla kontakty na další organizace, které by nám mohly pomoct a mnoho dalších aktivit. Středisko rané péče pořádalo setkání s různými odborníky, jako například Bobath terapeutkou, muzikoterapeutem apod., ale i různé zábavné akce (jako Mikulášská besídka nebo návštěva ZOO Sv. Kopeček), na kterých jsme se potkávali s ostatními rodiči. V klidu jsme si popovídali, vyměňovali jsme si zkušenosti a nejdůležitější byl pocit, že člověk už není sám. Na konzultacích s poradkyní rané péče Lenkou jsme pomocí testů i didaktických pomůcek zjistili, že Honzík je daleko šikovnější, než jsme si dovolili doufat. Brzy se naučil zvířátka, barvy, čísla. Rozhodli jsme se, že zkusíme Honzíka přes velký tělesný handicap integrovat do běžné mateřské školky. Začali jsme spolupracovat se Speciálně pedagogickým centrem v Mohelnici. Poradkyně Lenka nám pomohla s legislativou, další kroky byly na paní ředitelce. Integrace v MŠ, přes počáteční nedůvěru, proběhla skvěle, a proto jsme se rozhodli, zkusit pokračovat tímto způsobem i do základní školy. Zde už byl problém najít vhodnou základní školu, protože ne všichni ředitelé a učitelé jsou tomuto trendu nakloněni a opravdu mi připadalo jako plýtvání časem přesvědčovat někoho, kdo vám jednou řekl ne. Nakonec jsme byli v hledání úspěšní a to v podobě menší školy ve vedlejší vesnici Újezdu u Uničova. Paní ředitelka Helena Výkrutová nám vyšla ohromně vstříc (vyřídila bez problémů veškeré žádosti), třídní učitelka budoucích prvňáčků se Honzíka také nezalekla, SPC bylo také pro, takže nebylo, co řešit. Velkou výhodou bylo, že do první třídy v tom roce nastupovalo jen osm dětí, což nebudu lhát, byla deviza. Škola upravila jeden z kabinetů pro hodiny, kdy Honza bude potřebovat individuální výuku.
Takže zbývalo najít vhodnou paní asistentku, což byl nelehký úkol. Vzhledem k finančnímu ohodnocení této náročné profese a Honzíkově handicapu, to byl opravdu problém. Ale povedlo se a paní, která měla zájem a schopnosti si musela udělat kurz, který k vykonávání povolání asistenta pedagoga potřebujete. A když má člověk zájem, je možno sehnat knihy o této problematice, spoustu informací je dnes také na internetu. Samozřejmě, že panovaly i pochybnosti, jak z naší strany rodiny, tak ze strany pedagogů. Nevěděli jsme, jak Honzu přijmou větší děti a zda bude učivo zvládat. Jak budeme získávat výstupy o tom, zda učivu rozumí, jak bude psát a podobně. Naštěstí jsme začali spolupráci s Centrem Alternativní a augmentativní komunikace v Praze a firmou Spektra Praha. Od těchto organizací jsme získali jak počítačové vybavení, tak speciální programy, ale i podporu jak s Honzíkem ve škole pracovat. Z devadesáti procent byl tento program financován Úřadem práce. Ráda bych zmínila, že od doby kdy jsme žádali úřad práce o příspěvek na speciální pomůcku, uplynulo půl roku. Začátek školy probíhal čistě didakticky, což bylo velmi náročné na přípravu pomůcek, pro představu například laminování a lepení suchého zipu na písmenka (o tuto práci jsme se podělily s paní asistentkou).
Děti přijali Honzíka fantasticky, i když samozřejmě probíhaly otázky typu „proč Honzík nemluví, proč nechodí?“ což se řešilo zjednodušeným vysvětlením diagnózy a návodem na nejjednodušší komunikaci typu – rozumí ti vše, pokud něco chceš, zeptej se ho, aby ti mohl kývnout ano – ne. Velmi oblíbený je počítač, jak ve složitější komunikaci, tak i o přestávkách, kdy si děti mohou hrát různé Honzovy hry. Honza je v dětském kolektivu velmi šťastný a i spolužáci ho mají rádi a aktivně pomáhají například při chystání pomůcek na lavici před hodinou apod.
Hodně se řeší, co integrace přináší integrovaným dětem, ale málo kdo řeší, jak ovlivňuje ostatní děti. Četla jsem různé názory, že integrované děti budou rušit výuku a zdržovat ostatní, ale v našem případě se nic takového nestalo. Naopak ze své zkušenosti si myslím, že ostatní spolužáky vede přítomnost handicapovaného spolužáka k empatii a větší toleranci, která může naší společnosti je prospět.
