Srdce Šimona Pelikána bije pro lodě a pro Olomouc. Ve stotisícovém městě rozjel před sedmi lety turistické plavby po řece Moravě. Následoval Ološlap a letos neobvyklý, tak trochu ukrytý, kulturní prostor v centru Olomouce – Olodvorek. Podnikavý rodák z Hané svou kreativitu nebrzdí.
Nejnovější projekt, kterým jste se zapojil do kulturního dění v krajském městě je Olodvorek. Jak vznikl nápad využít tento prostor?
U vstupu do Olodvorku parkujeme Ološlap a každoročně se tam koná Olopunč. Už jsem se tam pohyboval dřív a viděl jsem ten vnitroblokový dvorek, který je původní částí staré Olomouce. Říkal jsem si, že by bylo zajímavé tento prostor oživit a nějakým způsobem ho nabídnout lidem. Napadlo mě spojit to s kulturou.
Ujala se myšlenka podle představ?
Chtěl jsem z toho udělat živé místo pro kulturu, kde by se setkávali umělci, kteří začínají a chtějí se někam posunout dál, s těmi, kteří už jsou profíci a hrají třeba i na velkých akcích. Aby se tyhle dvě skupiny potkaly a vzájemně se mohly inspirovat. Jsem opravdu šťastný, že se tento koncept povedl. Od otevření 19. června až do konce sezony 14. října tam byla takřka každý den nějaká produkce. Je až neskutečné, jak se to povedlo. Říkal jsem, že tam bude hudba, divadlo, přednášky, vernisáže. Všechno, co jsme chtěli, se odehrálo. Děkuji všem, co měli zájem a podpořili tuhle myšlenku.
Umělci nabídku rádi využili. Jaká byla reakce veřejnosti?
Cílem bylo nabídnout prostor, kde mohou zažít i něco netradičního. Stalo se, že spousta lidí tam začala chodit každý den. Třeba když šli z práce, tak se tam aspoň na chvíli zastavili, aby se podívali, co se zrovna odehrává. Za kratičkou dobu to začalo fungovat v konceptu, který jsme si představovali.
Místo jste měl k dispozici, než začnou v okolních budovách stavební úpravy. Jak to nyní vypadá?
Bylo domluvené s majiteli, že Olodvorek bude na letní sezonu. Na konci léta jsme se dozvěděli, že tam budeme moct být ještě o trochu déle. Máme zde možnost ještě rozjet i zimní sezonu. Připravíme Olodvorek na zimu, punče budou na tradičním místě v průjezdu a nově i v zadním traktu. Pro kapely nachystáme z části vyhřívané pódium, ať se duše místa, která vznikla v létě, může posunout i do zimy. Teď nás čeká měsíc příprav, aby zde vznikla vánoční atmosféra a lidé mohli cítit olomouckou atmosféru Vánoc.
Je vám blízké vyrábět potřebné věci svépomocí nebo s kamarády?
Má to několik příčin. Zaprvé třeba u stavby lodě Marie Terezie neměl pán, který ji měl vytvořit, čas. Zadruhé, kdybych to dal jako zakázku nějaké firmě, tak se nedoplatím a tolik prostředků jsem na to neměl. Zatřetí takovou loď nikdo v Česku ani nevyráběl a já jsem chtěl, aby byla přímo na míru Olomouce. Co se týče designu i kvality použitých materiálů. Byla to pro mě i motivační záležitost, abych lodím rozuměl úplně od píky. Pochopil jsem to i z řemeslného pohledu, i když se lodím věnuji od patnácti let a plul jsem i přes oceán.
I vyhlídkové vozítko Ološlap v designu legendárního Volkswagenu T1 nezbylo než postavit vlastními silami?
Bylo to stejné. Tento model nikde jinde nejezdí. Nebyla možnost to nikde koupit. Když člověka napadne mít takovou věc, tak si ji musí vyrobit sám. Na Olodvorku jsem se naučil pomáhat i s elektřinou. V dnešní době je to tak, že co si člověk neudělá sám, tak na to strašně dlouho čeká. Další věc jsou finanční náklady. Navíc Olodvorek je krátkodobý projekt a nevěděli jsme, jak se to ujme. Tři dny před zahájením tam nebylo skoro nic, známí přišli a ptali se: "Kdy otvíráš? Za měsíc?" V tu chvíli jsem se tomu ani nezasmál, ale nakonec se všechno povedlo udělat tak, jak jsem měl v hlavě namalované. Jsem rád, že mám nějakou řemeslnou zručnost do práce a do života.
Jak letos žila Olomouc během turistické sezony?
Jsme v situaci, kdy poslední rok a půl byla celá turistická, kulturní a gastronomická oblast zasažená covidem. Všechno bylo na nule, nedalo se pracovat. Lidé pak ale měli chuť zase navštěvovat kulturní akce. Bylo to vidět na začátku léta, kdy proběhla podařená akce Oživme Olomouc od Štěpy Havrana. Ukázalo se, že lidé se opět chtějí potkávat. Český turismus fungoval, zahraniční byl jen velmi velmi omezený. Od června až do současnosti Ološlap i lodě fungovaly a podařilo se ukázat Olomouc dalším turistům z lodní i suchozemské perspektivy.
Pátek, 1. října 2021, 10:15
V jedinečném kulturním prostoru Olodvorku se konala vernisáž a promítání dokumentu Nitěnky – Příběh bez předsudků. K úspěšnému krátkému filmu o osudu dvou drobných sester, které potkal v Olomouci snad každý, uspořádali tvůrci také diskuzi. Beseda...
Olodvorek hostil i vernisáž k příběhu Nitěnek, který zaujal širokou veřejnost. Jak na vás zapůsobil příběh a samotná akce?
Bylo to pro mě velmi silné. Když za mnou přišel fotograf Emil Pališek s jedním z autorů dokumentu Lukášem Hodisem, tak jsem měl radost, že si vybrali tohle místo. Vysvětlili mi okolnosti. Na lidi se snažím nahlížet nezaujatým pohledem, ale přesvědčil jsem se, že jsem v tomto byl kus vola. Že i já jsem ty předsudky měl. Ač člověk potkává Nitěnky třeba celý život, tak nikdy neměl energii se jim podívat do tváře, usmát se a začít s nimi komunikovat. Pak až se ukáže, že v nich je tolik pozitivna a taky věcí, které je zraňovaly. Jsem rád za to, jak se k tomu veřejnost postavila. I když byly i nějaké názory proti. Je to společenské téma a Olodvorek přispěl k jeho prezentaci. Potěšilo mě to, protože chci, ať naše služby slouží všem, rozvíjí společnost a sjednocují lidi.
Všechno začalo u Ololodi. Jak těžké bylo vyjednat turistické plavby na řece Moravě v Olomouci?
Byla to myšlenka na něco, co v Olomouci ještě nefungovalo. Se všemi úřady jsme museli hledat cestu, jakým způsobem to udělat. Bylo to opravdu náročné, zahrnovalo to přes sto schůzek. Čím blíž bylo finále, tím větší se objevovaly problémy. Jsem rád, že to podařilo překonat. Přes nedůvěřivé pohledy lidí se lodě staly součástí města.
Byly i dny, kdy jste to chtěl vzdát?
Původní myšlenka bylo rozjet projekt na čtyři měsíce, abych se po škole naučil pracovat sám na sebe. Chtěl jsem do života vstoupit něčím, čemu rozumím, a to jsou lodě. Pak měla začít stavba protipovodňových úprav a Ololoď měla skončit. Ale nakonec se z toho stala věc, která už funguje sedm let. Ani chvilinku nebyla myšlenka to vzdát. Ani při největších problémech, kdy na mě x lidí štěkalo, že lodě v Olomouci nebudou. Ale já jsem řekl, že budou.
Těšíte se na návrat do blízkosti centra města, kde Ololoď původně jezdila? Stavba protipovodňových úprav řeky se blíží k dokončení.
Bude to upravené nové prostředí. Vrátíme se do původního úseku, který mi dlouho ležel v hlavě, než se tam podařilo plavby zařídit a ukazovat odtud Olomouc. Těším se strašně moc. Ale musíme brát v potaz to, že úpravy jsou z 99 procent dělány kvůli povodním, nejsou vytvářeny kvůli rekreaci. Široká veřejnost si možná myslí, že to bude podobné jako náplavka v Praze. Projekt je ale hlavně cílený tak, aby to zabezpečilo Olomouc před povodněmi. Pro plavby to ale nebude limitující.
Nyní vaše lodě plují z Nových Sadů směrem ven z města.
V přírodním úseku je to strašně krásné, ale divoká příroda taky přináší své. Už tam padly za oběť tři motory, což není levná záležitost. Na dně je spousta překážek, koryto si žije svým životem a mění se. Naše lodě nejsou uzpůsobené na to, aby si ťukaly o dno, což se bohužel stalo.
Pondělí, 11. října 2021, 08:58
Chybějící zub u fenky bernského salašnického psa tomu chtěl, aby se Jana Dohnalová začala věnovat canisterapii. Se svými psy už sedmnáct let objíždí domovy seniorů i nejrůznější oddělení nemocnic. Její psí parťáci pomáhají nejen s léčbou pacientů,...
Součástí plavby na Ololodi bývá i populárně naučný výklad o dějinách města.
Od začátku jsem přemýšlel, jak lidem podat historický výklad zajímavou formou. Pak jsem se scházel s historiky. Jsem moc vděčný panu Tichákovi a panu Kadlecovi, kteří už bohužel nejsou mezi námi. Byli to lidé, se kterými jsem veškerý výklad konzultoval, řekl jsem svůj návrh, od nich jsem získal další informace. Zaměřil jsem se hlavně na řeku Moravu a to, jakým způsobem ovlivnila vývoj města Olomouce. A k tomu se připojují další zajímavosti.
Pro plavby máte svůj tým zkušených kapitánů. Jak vám funguje spolupráce?
Jsou to kapitáni, které jsem si sám vybral. Už na vysoké škole směřoval můj profesní vývoj k práci se seniory. Pak jsem začal dělat plavby, všechno se rozjelo a zjistil jsem, že potřebuju někoho na pomoc. Domluvil jsem se s panem Františkem Musilem, který byl jako loďař už na odpočinku. Začali jsme spolupracovat a přes něj jsem se dostal Jardovi Tesařovi, pak k Jirkovi Nastoupilovi a pak k dalším a dalším. Vytvářel se tým kapitánů seniorů, se kterými jsem chtěl pracovat a dát jim možnost realizovat se i ve starším věku, aby mohli předávat životní zkušenosti. Lodě jsou krásné, ale je kolem toho miliarda papírování a náročného vyřizování. To mají připravené, mohou se ujmout kormidla, posádky a užít si to. Mají radost a i pro lidi je to pěkný zážitek. Jsem moc rád za takové propojování generací.
Jak jste přestáli loňská omezení kvůli covidu? Cestovní ruch, kultura a gastropodnikání byly jedny z nejvíce zasažených oblastí.
Všechno se zastavilo. Museli jsme co nejvíce osekat náklady. Při první vlně jsme rekonstruovali Ololoď Kordulku. Při druhé vlně bylo všechno na suchu. Měl jsem čas na sebe a mohl jsem si trochu odfrknout. Roky rozjíždění podnikání byly hrozně náročné a neměl jsem možnost se zastavit. Začal jsem přemýšlet taky nad novým projektem, kdyby covidová situace trvala déle. To se teď finišuje, ale zatím neprozradím, o co se jedná. Jsem rád, že jsme to ustáli a že jsem měl možnost se i dál rozvíjet.
Zmínil jste vaši plavbu přes Atlantik na vysoké škole. Co měsíční cesta z jižní Ameriky do jižní Afriky obnášela?
Byl to psychosociospirituální výzkum. Vědci chtěli zkoumat, jak se lidé adaptují na podmínky oceánu, které jsou unikátní. Byl jsem tam jako student, dělal jsem předvýzkum, aby se ukázalo, jestli je výzkum možné udělat tak, jak ho měli vědci navržený. Jste tam izolovaní v jedné skupině bez možnosti získat pomoct, schovat se nebo utéct. Musíte plout, týmově pracovat. Není cesty zpět. Byla to pro mě strašná výzva a celoživotní sen, stejně jako mít lodě.
Co jste během plavby zjistil o lidech nebo o životě?
Ukázalo mi to hlavně to, že nechci být námořníkem. Měl jsem takový sen, ale když jsem tam přišel, tak jsem hned první den zjistil, že je to totální armáda. Je to pochopitelné, na moři si nemůžete vymýšlet, co budete dělat. Musíte poslouchat na slovo. Není tam prostor pro seberealizaci. Pro mě to není to pravé ořechové, ale jsem moc rád za tu zkušenost.
Nasměřovalo vás to zpět do rodné Olomouce?
Po škole jsem si říkal, jestli jet k oceánu a tam surfovat, jezdit na lodích. Ale věděl jsem, že Olomouc miluju. Chtěl jsem skloubit krásné místo s tím, co mě baví. Uvědomil jsem si, že máme řeku, na které nejsou lodě a není možnost ukázat město z vodní perspektivy. Jednou ráno jsem se probudil s tím, že tohle lidem ukážu. Tak jsem hned ten den šel na radnici a začal jsem na tom pracovat.
Za půl roku se podařilo v hanácké metropoli rozběhnout něco zcela nového.
Bylo to po vysoké škole, neměl jsem nic. Prodal jsem sportovní vybavení a město mi po nějaké době uvěřilo, že to bude realizovatelné a přidali mi část na dotaci. Pustil jsem se do toho intenzivně. Chodil jsem do práce, pak jsem do čtyř do rána chystal potřebné věci k Ololodi. A na osm zase do práce a potom znovu loď. Bylo to období asi dvě stě dnů každodenní práce bez volna i dvacet hodin denně.
Mluvil jste o svých snech. Jsou něčím, co vás pohání vpřed?
Měl jsem různé sny, i v mládí, když jsem dělal kanoistiku. Taky se mi podařilo si tyhle přání splnit. Když je člověk snílek, tak má asi takových věcí víc a když za tím jde, tak se mu to daří vyplnit. A to je na životě strašně pěkný.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
