Mají za sebou extrémní výstup na nejvyšší bod Afriky. Podařilo se jim překonat světový rekord, který držel známý “Iceman” Wim Hof. Nyní se Filip Malý chystá s expedicí na další podobný zážitek. Jako první skupina na světě chtějí otužilecký výstup na japonskou horu Fuji. Co člověk při takto extrémních výkonech zažívá? Dá se na to připravit? A jaký je cíl další expedice?
Už za pár dní tebe a tvé parťáky z expedice čeká velká výzva. Pojďme teda začít hned “zvostra” a řekni nám, kam letíš...
Letíme do Japonska na Mount Fuji a plánujeme jako první otužilci na světě jít Mount Fuji vlastně v zimní sezóně. Je to unikátní tím, že ta hora není úplně uzavřená ve smyslu, že tam není možný jít, ale je z bezpečnostních důvodů uzavřená a nedoporučuje se na ni chodit, protože je to prostě nebezpečné.
Samozřejmě letos tam je kvůli nedostatku sněhu trošku teplejší podnebí, než tam v tuto dobu normálně bývá. Ale už hlásí docela mrazy, takže nás čeká výstup v kraťasech, v rukavicích a v čepici do výšky téměř 4000 metrů nad mořem a teploty budou kole minus deseti stupňů. Reálně... takže pocitovka s tím větrem, co tam bývá, je tak minus 25 až 30 stupňů. Fuji je totiž asi největrnější hora na světě.
Takže abych se k tomu vrátil, budeme odolávat nazí tady těm extrémním podmínkám. (smích)
Už jsem to zmínila a ty taky, nejdeš tam sám. S kým vyrážíš?
My znamená vlastně naše expedice. Je to šest lidí, pět kluků a jedna žena. Dominik Luksů, Domča Hřibů, Kačka Lisová, Ondra Petr a Zbyněk Vlček.
Jak nápad na něco takového vznikl?
Po loňským Kilimandžáru jsme přemýšleli, co bychom na letošek vymysleli v tom světovém rekordu, který padl loni. Někdo pak přišel s tím, že by bylo fajn dát Japonsko. Měli jsme dva plány, jeden letní, který nebudu prozrazovat, kdyby ho chtěl třeba ještě někdo realizovat, a druhý plán byl pak otužilecky jít na Fuji.
Nebude to vyšší než Kilimandžáro, nebudou to tři dny bez spánku, ale bude to asi extrémnější v té intenzitě.
Pojďme teda trochu rozvést to Kilimandžáro. Protože už jsi ho také několikrát zmínil...
V loňském roce jsme dá se říct vyběhli na Kilimandžáro. Šlo vlastně o co nejrychlejší výstup v expedici bez jakékoliv aklimatizace.
Plán byl dát to do 24 hodin, nám se to povedlo za 23 hodin a 12 minut. Dosavadní rekord tam držel Wim Hof, který to měl za 31,5 hodiny. Takže teď vlastně držíme nejrychlejší rekord na Kilimandžaro, co se týče expedice bez jakýkoliv aklimatizace.
To zní docela nebezpečně...
Je to docela dost nebezpečný. Nejvíc asi v tom, že se tam spojí hodně věcí dohromady. Dehydratace, extrémně nadmořská výška, na člověku se vystřídá zhruba 50 stupňů, protože se začíná ve 30 stupních nad nulou a končí se v minus 20. Spojí se tam to, že člověk dva až tři dny nespí.
Co v takový moment člověk prožívá? Dá se to vůbec popsat? Je to přenositelný?
Začátek byl fajn, protože je člověk vyspaný. Náročný je to fyzicky. Ale my jsme na to trénovali, takže to nebyl problém. Nekomfort začínal v noci, kdy jsme za sebou měli třeba 24 hodin bez spánku. Začala nám docházet voda a začínala působit ta nadmořská výška.
Většinou problémy začínají ve 3000 metrech nad mořem. My jsme šli rovnou do šesti tisíc. Tam už je vlastně míň jak půlka kyslíku, co je tady. Pak už jdeš v takovým stavu, kdy nevíš, jestli sníš nebo co je realita. Člověk zakopává, usíná, motá se. A tohle trvá celou dobu.
A to je jen cesta tam. Nutný je dostat se hlavně zpět do nějaké bezpečné zóny. Pro nás to znamenalo dalších deset hodin, než jsme se dostali někam, kde můžeme spát a přežijeme. Ve 4 700 metrech je base camp, kde nám ale řekli, že jestli tam zůstaneme, tak umřeme. Museli jsme proto šlapat ještě deset kiláků a tisíc výškových metrů dolů.
Tam jsme došli asi v osm večer, dali jsme si nějakou večeři a šli se spát. To bylo nějakých 43 hodin od začátku, co jsme se probrali ten den, kdy jsme vycházeli.
Co bylo vlastně cílem? Nebo proč tě něco takového lákalo vyzkoušet?
Šlo asi hodně o to ukázat, co dokáže lidský tělo, když se o něj člověk stará. Když trénuje a chová se k němu jako k nejlepšímu kámošovi. Všechny ty věci, který se tam potkaly, jako spánková deprivace, obrovská zima, vysokohorská nemoc, jsou samy o sobě smrtelný. Když je ještě nakombinujete, tak čistě statisticky by to člověk neměl přežít. Ale hele, jsme tady a i bez nějaký větší dlouhodobí újmy.
Byl nějaký moment, kdy jsi pochyboval o tom, že to dáte?
Já nejsem moc člověk, který by něco vzdával. Ale jeden moment tam byl. Když jsme za 21 hodin došli na Gilman’s Point, v tu chvíli jsme stanovili nový světový rekord. Zbýval nám ale ještě zhruba kilák a 200 výškových metrů na Uhru Peak. U nás to dáš já nevím, za 15 minut chůze? Nám to trvalo 2 a čtvrt hodiny.
Věděli jsme, že se dostaneme nahoru, ale nevěděli jsme, v jakým stavu půjdeme zpět. Já už zhruba deset hodin neměl vodu. A protože ten terén už nebyl úplně jednoduchý, bylo jasný, že stačí jedno zaškobrtnutí a je průser. Tam jsem si párkrát uvědomil, že fakt můžu umřít.
Jak dlouho výstup na Kilimandžáro běžně trvá?
Minimum je 6, standardně se to chodí kolem 9 dní, a to hlavně kvůli aklimatizaci na Mount Meru, kam se před výstupem na Kili chodí. Pod 5 dní to neudělá žádná oficiální cestovka. My jsme to měli opravdu výjimečně, prostě jsme o to požádali.
Jak na ten výstup teď vzpomínáš?
Bylo to super, měl jsem k tomu několik přednášek, takže si to člověk vlastně pořád obnovuje a připomíná. Samozřejmě ty emoce, které mě dojímaly byly hlavně za začátku. Bylo to opravdu hodně intenzivní a vždycky když vidím nějaký fotky nebo videa, vybaví se mi to. Ne teda všechno, z vrcholu mám samozřejmě trochu okno. (smích)
Kilimandžaro byl ale extrém. Na rovinu si myslím, že to Fuji bude jednodušší tím, že je to 10 hodin. Když se cokoliv pokazí, je jednodušší dostat se do nějaké bezpečné zóny. Fuji bude jen o tom, že to bude strašně intenzivní v jednu chvíli.
No a co děláš teda ve volným čase? Co Filipa baví, když ráno vstane a má volný den?
Pracuju samozřejmě, což je ale taky můj volný čas, který rád věnuju lidem, jelikož trénuju. Mám rád crossfit, i když už to pro mě teď není taková priorita, chci na závody, takže si nechávám nějaký silový tréninky a připravuju se..
No a nejčastěji prostě lezu po horách. Každou středu jsem teď běhal na Plechý. Chodím plavat, do sauny, běhat. No a když nejsem nikde v cizině, tak rád zajedu za našima. Za babičkou. Je jí 85, vždycky si uvaříme turka a ona upeče nějaký koláč.
A bavilo tě to vždycky? Chodit po horách, běhat? Dělat sport?
No, vlastně ne. Nebo takhle. Jako dítě na vesnici jsem s klukama hrál fotbal, nohejbal, lezli jsme po stromech, stavěli bunkry. To asi nemusím zmiňovat. Ale mám od mala zranění oka a naši se báli, aby se to nezhoršilo, když mě dají na nějaký sport.
Takže jsem chvíli hrál fotbal, ale pak mě právě střelili do oka kuličkovkou a bylo po. Ke sportu jsem se pak dostal na vysoké, kdy jsem šel na tělák. Čím dýl jsem na škole byl, čím víc jsem se dozvídal o těle a tak, tím víc mě to bavilo a makal jsem na sobě. Pak jsem jedno léto makal v Americe, kde jsem začal mít pocit, že mi alkohol nedělá dobře, a že je mi ve sportu vlastně líp. Pak už to šlo rychle.
Nejlepší období byl pro mě asi covid, kdy jsem se do toho opřel, začal jsem trénovat, našel jsem lásku k horám. Největší obrátky to nabralo za poslední rok po Kilimandžáru.
Očekáváš teď něco takového i od Fuji? Máš nějaký osobní cíl, se kterým tam jedeš?
Já od těch rekordů nic moc neočekávám. Nejedu tam za tím výsledkem, ale spíš si jdu pro tu cestu. Já vím, že zní jako klišé, ale já si vyloženě užívám to utrpení během cesty. (smích)
Poslední otázka, než ti jen popřeju šťastnou cestu. Celé to musí být určitě i finančně náročné. Pomáhá vám s tím někdo?
Máme nějaké sponzory, ale spíš skrze produkty, jako oblečení a tak. Co se peněz týče, tak jsme si to vlastně každý sháněl sám. Většinou nám finančně přispívají lidé kolem nás nebo známí nebo prostě jen ti, které třeba náš plán zaujal. A to je vlastně nejvíc, moc si toho vážíme a všem děkujeme.
Foto se svolením Filipa Malého
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
