Je to srdcař. Ředitel Pekařství Cais ve Vlachovo Březí chodí každou neděli v půl páté ráno péct housky

Ředitel Pekařství Cais Jiří Toušek do firmy ve Vlachovo Březí nastupoval jako jednadvacetiletý mladík v roce 2007. 

"Nastoupil jsme na pozici pekař mísič, který jen míchá těsto. Je to taková jednodušší práce. Předtím jsme pracoval v Rakousku a už mě nebavilo dojíždění. Potkal jsem se synem zakladatele, který hledal pekaře. Já jsem chtěl dělat ve Březí, tak jsme se domluvili a začalo to," popisuje začátky Toušek.

Pekařinu nestudoval, z oboru nebyl, zkušenosti neměl. Přesto už za dva měsíce povýšil na odpovědnou funkci pekaře přímo u pece a o dva roky později se stal vedoucím všech pekařů ve frimě. Přes další pozici vedoucího provozu se nakonec stal ředitelem celé společnosti.

K raketové kariéře mu pomohla především láska k řemeslu. "Dnes už po všech zkušenostech vím, že je v podstatě lepší vzít laika a naučit ho všechno podle toho, jak se to ve firmě dělá. Vyučení pekaři nebo ti se zkušenostmi z předchozích zaměstnání mají nějaké návyky, a to ne každý chce. Je lepší si svého pekaře od začátku vychovat. Každopádně hlavním předpokladem je, že tu práci musíte mít rád," říká Toušek.

Pekařina je velmi specifický obor s nočními směnami nebo ranním vstáváním. Pro šéfa celé firmy je pak pracovní doba v podstatě nekonečná. Musí být stále na telefonu, pokud se něco nepokazí při výrobě, mohou přijít komplikace při distribuce nebo rozvozu zboží do obchodů.   

"Musí u toho být srdce, jinak se to zvládnout nedá. Já mám rád i samotné Vlachovo Březí, je to specifické šumavské městečko a chci tady něco budovat přímo na místě. Jsem odsud a v práci potkávám lidi, které znám celý život," vysvětluje Toušek, který z permanentního zápřahu 24/7 relaxuje například u volejbalu.

Dalším relaxem je pro něho paradoxně opět práce. Téměř každou neděli od půl paté ráno chodí na normální pracovní směnu péct rohlíky, housky a jednu sérii krájeného chleba. "Chodím péct dobrovolně, protože mě pekařina baví a dělám to pro radost. Jako ředitel mám na starosti řízení celé firmy, manažerské věci, čísla a rozvoj a při pečení si vyčistím hlavu. Navíc chci vědět, co se v provozu děje, abych byl v obraze a měl přehled," říká Toušek.

Jako hlavní přednost Pekařství Cais zmiňuje velký podíl ruční práce. "Jsme rodinná, řemeslná pekárna. Chleba, než jde do pece, se ručně vyhazuje na plátno, ručně se maže, zdobí a ručně se dělají zářezy. Každý pekař to pak peče podle sebe. Je tam větší podíl žitné mouky a dáváme tam vlastní kvas, který si sami vyvádíme. Naše těsto se trochu lepí, hůře se s ním pracuje, je háklivé na správné vykynutí, a kdyby jste ho dal do automatické linky, asi by to moc dobře nefungovalo. Naši lidé každý kus berou do ruky a spolehlivě poznají, jestli má těsto správnou konzistenci a může jít do pece," vysvětluje postupy Toušek.

Všechny výrobky proto nebudou jeden jako druhý, protože na každý sáhla lidská ruka, která není stroj, ale rozhodně budou mít jinou chuť, kůrku nebo střídu a budou odlišné od těch, které vyjíždí z automatické linky.

Ani ve Vlachovo Březí se však firma kvůli konkurenceschopnosti a čím dál dražší a nedostupnější pracovní cíle nevyhne dílčí automatizaci tam, kde přidaná hodnota ruční práce není na místě. "Například v přendávání housek z plechu na plech ručně, v tom opravdu budoucnost nevidíme. Kormě toho na střechu nyní chystáme fotovoltaiku a už jsme udělali například rekuperaci na využití odpadního tepla," uzavírá ředitel rodinného Pekařství Cais Jiří Toušek.