Olomucium #9 Konečně genderově vyvážený pisoár!
Ty vole, a je to tady zase! První svíce vzplála a období, kdy se i obyčejný nákup základních potravin stává pod návalem Black Friday zfanatizovaných ovcí ve všech supermarketech bojem o holý život, je po roce opět zde.
Jako každý rok se i letos zcela dobrovolně uzavírám na čtyři týdny do své agorafobické bubliny a ven raději nevycházím. Vše nakupuji výhradně on-line a nechávám se až do příchodu Ježíška živit řidičem Honzou z Dáme jídlo.cz, se kterým máme v pravidelných ročních periodách až dojemně familiérní vztah.
Poslední návštěvou jsem před pár dny poctil Kaufland, kam jsem šel původně pouze pro krabičák a mýdlo, které mi kamarád doporučil, abych nechal sežvýkat klínovým řemenem ve svém autě, jehož pištění oznamovalo můj příjezd na kilometry daleko. No co? Blog moc nevynáší... Takže stojím u kasy a pokladní zadává otráveně už po třetí částku, kterou mám přes terminál zaplatit svou přečerpanou kreditkou. Původně dvě položky se rozrostly na košík plný vánočních serepetiček. Ale nekupte to, když ty LED svíčky v Tchibo koutku slevili o 50%! V takové situaci je důležité neztratit nervy a nenechat se vyprovokovat záplavou nadávek z řad čekajících zákazníků. Slečně pokladní jsem se slušně omluvil s příslibem, že si odskočím domů pro hotovost, když je má jindy bezedná karta z příčin neznámých mimo provoz a hned se pro nákup vrátím. Už to jsou tři dny, takže pokud to čtete milá Marie, asi už nedojdu...
Pouze v jednom případě jsem se své sociální fóbii postavil a vyrazil na zimní stadion. Nepřišel jsem si tam ani tak zabruslit, jako spíš splnit svůj chlapecký sen a naživo spatřit rockovou kapelu Lucii, při jejíchž textech jsem se poprvé líbal na dětské diskotéce konané v Nadačním domě každou sudou sobotu vždy od 14:00 do 18:00 s Petrou M. a vůbec zažíval svá mnohá "poprvé". Jako doprovod jsem si vzal svou kolegyni z práce, se kterou jsme tam byli na tajňačku. V průběhu večera jsme potkali další tři zaměstnance naší firmy, šéfa a nakonec i manžela oné kolegyně, takže jsem měl oproti předešlým konzertům celý večer nos ucpaný nezvykle - papírovým kapesníkem. Koller byl famózní a já bych do dnes netušil, že lze hrát na bicí a přitom zpívat! Kodym na nás řval z pod svého černého klobouku všechny staré texty, takže jsem spolu s ním odzpíval poctivě dvě a půl hodiny a celá show byla jedním slovem: nezapomenutelná! Kdo nebyl - prohloupil.
Nebyl bych to já, abych si i přes super akci na něco nepostěžoval. V tomto případě to byly pouhopouhé čtyři stánky s mnohdy jednočlennou obsluhou, která se starala o přísun Jégra (podávaného přesně tak, jak to mám rád nízká teplota - vysoká cena) a to - uznejte sami - by nestačilo pokrýt ani potřeby dětského festivalu "Tančíme a zpíváme s Míšou", natožpak punk-rockový koncert. Další nešvar se netýkal ani tak mě, jako spíše nešťastných rockerek, které byly pod tlakem nuceny z kapacitních důvodů využívat i toalety pro muže, a tak jsem poprvé v životě viděl na vlastní oči nejen Kollera na bicích, ale i jednu jeho fanynku tlačící do pisoáru.
