Když teploty vystoupají na více než 25 stupňů, jediné co chci udělat je, si zalézt někde do stínu a chladna, nejlépe do sklepa. Nebo do jeskyně.
Z celkového počtu čtrnácti jeskyní, které jsou pod Správou jeskyní České republiky, jsem si vybrala Zbrašovské aragonitové jeskyně. Nachází se necelých 40 kilometrů od Olomouce v okrese Přerov. Jsou ve stejném areálu jako Lázně Teplice nad Bečvou, kde se specializují na léčbu srdce.
Parkoviště je od vchodu do jeskyní vzdálené necelý kilometr a cesta vede příjemným parkem podél řeky Bečvy. Přestože je kolem cesty, která vede v těsné blízkosti stezky, vysázeno množství stromů, nezadrží dostatečně její hluk a řev motorů byl docela dost slyšet. Za hodinu parkovaní jsem zaplatila 10 korun a ještě jsem zadarmo obdržela úsměv od paní, která v blízkosti prodávala frgály a koláče. Když jsem se po dvou hodinách vracela, stále měla v košíku stejné množství, asi jí kšefty moc nešly. Nutno však říci, že oddaně seděla u svého zboží, i když začalo hustě pršet a v dálce se ozýval hrom. Nevzdávala se naděje.
U komplexu lázní jsem si koupila zmrzlinu u jednoho ze dvou občerstvovacích stánků. Na zpáteční cestě jsem neodolala a za pětikorunu si dala horkou lázeňskou oplatku. Nebyla špatná, když jsem olámala všechny spálené části.
Cesta k jeskyním vedla ještě asi 200 metrů do mírného kopečka a už mě vítala malá a příjemná dřevěno–kamenná budova. V ní se nachází pokladna, obchod se suvenýry a vstup do podzemí.
Dospělého přijde vstup na stovku a děti od šesti let na 60 korun. O prázdninách je otvírací doba od úterý do neděle 9:00 - 17:00. Pokud chcete fotografovat, připlatíte si 40 Kč a dostanete nálepku, která vám k tomu dá oprávnění. Jelikož jsem nějaké peníze v rozpočtu ušetřila, mohla jsem si protentokrát povolení koupit. Fotky jsem nějaké pořídila, ale kvůli špatnému osvětlení a mé nechuti používat blesk v tmavé místnosti, abych nerušila ostatní návštěvníky, jich je málo. Navíc fotky správně nevystihnou atmosféru, jaká v jeskyni panovala. Když si uvědomím, jak dlouho to příroda tvořila, a za jak krátkou dobu jsme schopni to zničit...
V jeskyni je v průměru příjemných 14 a půl stupně. Je tím pádem nejteplejší jeskyní v České republice. V ostatních se teplota pohybuje okolo šesti stupňů. Na zchlazení v parném a dusném dni přímo ideální.
Hned na začátku mojí skupinu přivítá mladý průvodce Martin Klvaňa a informuje nás o přítomnosti života nebezpečného oxidu uhličitého. Varuje, abychom se drželi vyznačené trasy, protože v některých místech je přítomnost tohoto plynu natolik vysoká, že bychom se mohli otrávit. V případě opravdu velkého množství plynu je na cestě položena výstražná cedule. Různě po jeskyni jsou také umístěny čidla, která kontrolují podíl oxidu uhličitého ve vzduchu.
Z počátku byl projev průvodce velmi složitý a vypadalo to, že když se splete o jedno slovo, bude muset začít s výkladem znova. Nakonec se rozmluvil a byl více sebevědomější. Dokonce občas zavtipkoval: „Traduje se, že když hodíte do tohoto jezírka bronzovou minci, budete mít štěstí, když stříbrnou tak velké štěstí a když tam hodíte bankovku, tak uvidíte koupající se průvodkyni,“ snažil se nás pobavit Klvaňa. Ne že by to nebylo vtipné, ale proč to všechno vztahovat do ženské osoby?
„Když na vás spadne voda nemusíte se bát. Říká se, že na co vám spadne, to se stane krásnějším a větším,“ oznamoval průvodce. Docela jsem se bála, že si mužské osazenstvo začne sundávat kalhoty.
Posledním vtípkem nás varoval na svého kolegu Karla, který hlídá kasičku a návštěvní knihu za dalším ohybem. Nemáme se ho prý leknout. Chvíli jsem přemýšlela, proč musí zaměstnávat dalšího zaměstnance, který jenom hlídá knihu, ale po chvíli jsem to pochopila:
Jestli někdy zamíříte do jeskyně v Teplicích nad bečvou a máte do této doby problém vyznat se v rozdílech mezi stalagmitem, stalaktitem a stalagnátem, tak se nebojte, Martin Klvaňa vám ukáže mnemotechnickou pomůcku pro jednodušší zapamatování. Toto by měl být spojený stalagnát:
Po padesáti minutách prohlídka končila a byl čas na malou statistiku. Ušli jsme celkem 375 metrů a potkali 126 schodů. Maximální počet lidí ve skupince bývá 40 a nás mohlo být podobně. Je už to docela hodně a člověk má neustále pocit, že se nikde nemůže zastavit na delší chvíli, protože mu někdo pořád dýchá za krk. Navíc byl u nás velký počet dětí, které výklad moc nezajímal a raději by si vše sami osahali.
Po východu z jeskyně mě čekalo nepříjemné překvapení, rozpršelo se. Posledních pár metrů k paní s frgálama jsem musela doběhnout a schovat se k ní. Nehrálo mi to do karet, protože jsem se ještě chtěla podívat na kilometr vzdálenou Hranickou propast. Je to nejhlubší propast v České republice a druhá ve světě. Naštěstí se po chvíli počasí umoudřilo a já se mohla vydat na cestu. Nejdříve jsem musela projít nevábným vlakovým podchodem, ale pak už cesta vedla krásným lesem. Po necelém kilometru jsem došla k propasti, ale pravděpodobně jsem od ní čekala více. Železná terasa a výhled do díry no... Dostala mě spíše představa, že sice stojím šedesát metrů nad hladinou propasti, ale dalších 400 metrů vody, která byla doposud probádaná potápěči, je pode mnou. A navíc ten pohled do krajiny mě uchvátil.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
