Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Úterý, 2. listopadu 2021, 21:07
Mnohé se změnilo. Aspoň pro mě, praktickou dětskou lékařku. Nechci rozebírat samotné onemocnění, jeho vývoj, dostačující či nedostačující opatření, komunikaci, očkování, to vše, co se denně probírá na mnoha místech a v mnoha médiích. Chci poukázat, co se děje a mění při mé každodenní ambulantní práci v komunikaci s pacienty a jejich rodinami.
Když jsem byla malá, chodila se mnou máma k takovému zdejšímu prvorepublikovému panu doktorovi. Sídlil v krásné vile na kraji parku v centru našeho města. Byl pomalý, rozvážný a já se vždy bála, zda jsem „dost nemocná“, abych k němu vlastně mohla jít. Když jsem byla dost nemocná a hodná, dostala jsem v papírovém sáčku vitamíny C, malé dělené tabletky. Vždy s mámou pohovořil, zeptal se, jak se má zbytek rodiny a co je u nás nového. Máma jeho doporučení zbožně poslouchala a odnášely jsme si červeným inkoustem ručně psaný recept. Ani ve snu by nás nenapadlo, jeho doporučení neposlouchat…
Jeho obraz byl možná základem toho, že se ze mě stala dětská lékařka s přesahem do psychosomatické medicíny, která své dětské pacienty nejen léči, ale s nimi i jejich rodinnými příslušníky taky mluví. Je běžnou součástí mé práce vstupní rozhovor s rodičem dětského pacienta o tom, co je přivádí a trápí, co vlastně máme společně vyřešit. Kladu otázky, díky kterým se dozvídám více o potížích, vývoji v čase. Tímto odebíráním anamnézy se mi v hlavě paralelně, zároveň s fyzikálním vyšetřením, formuluje možná diagnóza. U toho si povídám s dítětem i jeho mámou, vše zapisuji a zároveň vysvětluji.
A tady začíná můj nový problém. Abych alespoň trochu odlišila obyčejné dětské nachlazení a běžná onemocní od současné novinky, tedy Covidu 19, musím se poptat i na to, zda jsou rodiče naočkovaní, zda doma prodělali Covid 19 a před jakým časem, do jakých školních zařízení dítě chodí, kde pracují rodiče, zda se pohybují v rizikových prostředích a tak dále. Vzhledem k tomu, že se umím zeptat kulantně skoro na všechno, nebude nejspíš problém ve formě otázek.
Ejhle, najednou se nově setkávám s podivnou reakcí některých rodičů. Tváří se dotčeně, až skoro uraženě, jako bych se jich ptala, kolik vydělávají a zda ještě pořád milují svého partnera. Jako by mé otázky byly nepatřičné, ba skoro neslušné! A navíc, co je mi přece po tom!? A tak opakovaně vysvětluji, že je to důležité pro dobrou orientaci v nemoci jejich dítěte a následnou léčbu. Někdy marně…
Je pravda, že jsou i tací rodiče, kteří přijdou s úplně nemocným prckem a jejich hlavní zakázkou je podívejte se na něj a hlavně (s maximálním důrazem na to slovo) nám nic nenasazujte (myslí tím antibiotika). Tady mám vždy obrovskou chuť se ironicky zeptat „a proč bych měla chtít?“, a myslíte, že tím „že na něj kouknu, se uzdraví“? Pravda, placebo má léčebné účinky a z mé dlouholeté zkušenosti také vyplývá, že někdy samotná přítomnost lékaře uzdravuje. Přesto je někdy „překvapivě“ potřeba použit i léky!
Poslední roky pozoruji v populaci a chování rodičů několik zajímavých fenoménů. První z nich je rozumět všemu a mít na to svůj názor. Bezesporu je to dáno nekonečnou nabídkou všude dostupných informací k čemukoliv. Jenže… Operaci srdce si také nenastudujete na internetu a pak nevystřihnete doma v koupelně. Takže proč si všichni myslí, že léčit lidi a děti je tak prosté? Kdyby bylo, netrvalo by lékařské vzdělání tolik let. Mylnou informaci, že dítě není malý dospělý, vyvracím dnes a denně. Jinak onemocní roční miminko, jinak dítě ve školce, jinak školák, puberťák a skoro dospělý. Jenže to nikdo neví. A nikde na internetu se to nepíše!
Druhým fenoménem je, že současná nechuť populace k očkování bujela už dlouho předtím, než přišel Covid 19. Nejprve začala být nepřítelem číslo jedna vakcína proti spalničkám, zarděnkám a neštovicím. Pak se to tak různě proměňovalo přes odmítání nepovinné nadstandartní vakcíny proti pneumokokům až po nechuť očkovat vůbec a odkládat to, co to jde, a pediatrovi nervy vydrží.
Zaznamenávám, že pokud jde rodičům opravdu o dostatek informací, potřebují porozumět, kdy a proč se jejich dítě má očkovat, je to spíš otázka chuti a času lékaře k vysvětlení, diskuzi a pochopení. Většinou se domluvíme, někdy s plným očkováním, někdy s oboustranným kompromisem. Někdy mě rodiče tlačí zuby nehty do jejich neočkovacího scénáře. A to jsem v opozici já a vysvětluji, že se nechci bát za ně, i když respektuji jejich rozhodnutí. Často však za těmi všemi „tanečky“ a diskuzemi je zcela jiná zástupná záležitost dospělého – rodiče. Jeho nediferencovaný strach, pocit omezování osobní svobody, touha rozhodovat o svém dítěti a snaha určovat pravidla a to, jak to nakonec bude. Výsledek? Ten pak neprospívá nikomu.
Protože děti JSOU svých rodičů a ti mají plné právo o nich rozhodovat, lékař slouží JEN k tomu, aby pomáhal udržet a podporovat ZDRAVÍ jejich dětí. To je náš společný cíl. Věřte, že ačkoliv se o tom NIKDE nepíše, v České republice je pediatrie na špičkové úrovni. Jen o tom český rodič neví. A protože se z různých jiných důvodů cítí ohrožen, vyráží do boje, jen bohužel se svým dětským lékařem. Vybaven nechutí a pocitem tlaku na očkování, frustrací z opakovaných lockdownů, strachem z rozbouřené ekonomiky a nejistotou, co bude dál.
Tohle vše se děje v právě probíhající vlně podzimních respiračních onemocnění, která plní čekárny dětských ambulancí stejně jako lůžková oddělení i JIP a ARO nemocnic, komplikuje práci pediatrům a brzdí léčbu malých dětských pacientů. A děti jsou opravdu nemocné. Průběhy jsou těžší a léčba problematičtější. Navzdory skutečnosti, že ten rok, co byly zavřené doma, byly mnohem méně nemocné, protože prostě nebyla „nabídka nemocí“ a jejich imunitní systém si mohl odpočinout a nabrat sil. Navíc si po dlouhé době mohli mámy táty užít.
Takže. Navrhuji, pojďme zase normálně léčit rýmy, kašle, průjmy, bolesti bříška. Ony se nám k tomu teď přidají frustrace, nejistoty, úzkosti a strachy, nejen dětí ale i rodičů. Práce tedy bude dost. Dětský lékař je tu pro vás a zdraví vašich dětí. Opravdu dlouho studoval, a tak přece jen je dobré si ho nechat. A když bude prostor pro diskuzi, která dává pocit bezpečí a tvoří vztah, bude to ku prospěchu vašich dětí a pro pediatry krásná práce. Pokud si příště na cestě ke svému dětskému lékaři vzpomenete na má slova, má tenhle text smysl.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
Zatím zde nejsou vloženy žádné komentáře.