KOMENTÁŘ: Česko potřebuje protiraketovou obranu

Válka na Ukrajině jasně dokázala, že země, která si zakládá na svém lidském, ekonomickém a kulturním bohatství, nemůže ve 21. století zůstat nekryta alespoň základním počtem kompletů protiletadlových řízených střel větší vzdálenosti, a to ať už má jakkoli silné letectvo. Tím spíše, pokud má méně početné vzdušné síly, jako Česká republika. Jak významná je taková PVO dokazují nákupy Rumunska, které pořizuje systémy Patriot a také Polska, které na pořízení stejného systému dlouhodobě tlačí. Když pak Slovensko odeslalo svoje S-300PMU v rámci pomoci bojující Ukrajině na východ, byla místo baterií ex-sovětských systémů okamžitě přisunuta infrastruktura amerických kompletů Patriot. 

Ze systémů, které by pro Českou republiku připadaly v úvahu, musíme zmínit izraelské typy Barak-8 a Davidův prak, a nakonec etalon mezi systémy protivzdušné obrany tohoto typu, americký MIM-104 Patriot. 

Co je třeba bránit?

Protivzdušná obrana nejvyšší úrovně bude vždy spolu s letectvem hlavní silou, která má zabránit napadení strategických cílů na území republiky ze vzduchu, a to ať už nepřátelským letectvem, tak raketovým útokem. Vzhledem k omezenému rozpočtu však nikdy nebudeme schopni pokrýt celé území republiky. Protože systému 2. úrovně SPYDER, který není schopen efektivně napadat balistické, ale pouze aerodynamické cíle (tedy nikoli rakety, ale pouze letadla), máme čtyři baterie, tedy šestnáct odpalovacích zařízení, dá se předpokládat, že pro protivzdušnou obranu 3. úrovně, by se pořídil zhruba poloviční počet systémů, tedy dvě až tři baterie (dohromady maximálně dvanáct odpalovacích zařízení). 

Vzhledem k relativně malé velikosti České republiky je většina centrálních institucí i strategických podniků umístěna v hlavním městě. Zde sídlí vrchní velitel ozbrojených sil, generální štáb, vláda, všechna ministerstva a parlament. Praha je také velký ekonomický a dopravní uzel, část nejvýkonnějších systémů, stejně jako je tomu u jiných států, by tedy bránila hlavní město, dá se předpokládat, že v okolí Prahy by byla rozmístěna minimálně jedna kompletní baterie, která bude bránit také Starou Boleslav (velitelství letectva) a Kralupy nad Vltavou, sídlo největší české rafinerie (bojující armáda potřebuje pohonné hmoty). 

Minimálně dvě odpalovací zařízení by na jižní Moravě bránila druhé největší město České republiky Brno, významný ekonomický a dopravní uzel a spolu s ním jadernou elektrárnu Dukovany, leteckou základnu Náměšť nad Oslavou a vojenská zařízení ve Vyškově. Další dvě odpalovací zařízení by byla rozmístěna v jižních Čechách pro ochranu Vltavské kaskády, atomové elektrárny Temelín, vojenských letišť v Českých Budějovicích a Bechyni, a okrajově také tří velkých armádních jednotek ve Strakonicích, Táboře a Jindřichově Hradci. Dvojice odpalovacích zařízení (tedy už celkem deset) by byla rozmístěna mezi Ostravou a Olomoucí a bránila by jak obě města, tak základnu dronů v Přerově, velitelství mechanizované brigády v Hranicích a průzkumné jednotky v Prostějově. Poslední dvě odpalovací zařízení by mohl být umístěna ve východních Čechách, kde by bránila vojenská letiště v Pardubicích (spolu s místní chemičkou a důležitým výrobcem munice) a Hradci Králové, strategickou leteckou základnu v Čáslavi a velitelství výsadkových vojsk v Chrudimi.

Cílů k bránění je tedy v České republice dost i kdybychom jednotlivé baterie takto netypicky rozmístili po celém území státu.

Jaké typy se hodí pro Českou republiku?

Z politických důvodů si jistě můžeme škrtnout jak ruské, tak čínské typy. Ačkoli ruské S-400 například Turecko vyměnilo za dlouhodobé politické problémy uvnitř NATO a vyškrtnutí z programu „stealth“ letounu F-35 a moderní čínský systém HQ-22 nakupuje Srbsko, v našich reáliích jsou nákupy z těchto zemích prakticky nemožné. Z důvodů přílišných výkonů můžeme vyškrtnout strategické protiraketové systémy (jakousi 4. úroveň PVO), tedy ekvivalenty dříve zmíněného S-500, jako izraelský Arrow, americký SM-3, nebo americký THAAD.

Pomineme-li méně výkonné varianty systému Patriot, nebo jeho chystané německé náhrady MEADS, zůstanou nám tu prakticky pouze tři možnosti. Varianty systému Patriot s modernizovanými střelami PAC-2/GEM, izraelský systém Davidův prak, který má se systémem Patriot část společného vývoje v rámci raket typu PAAC-4. A nakonec indicko-izraelský typ Barak-8.

Zavedený systém Patriot byl na přelomu 80. a 90. let modernizován pro lepší zachycování balistických raket. Cena tohoto systému se liší podle počtu objednaných baterií a objednané konfigurace, vyjít můžeme například z polského nákupu v roce 2016. Šestnáct odpalovacích zařízení a 208 střel PAC-3 (s menším dosahem cca 35km a vyšší manévrovatelností kvůli lepšímu zasahování raket) stojí Poláky 4,75 miliardy dolarů včetně velitelského systému IBCS. Bez něj pořizují Patrioty také Rumuni (3,9 miliardy dolarů) a Švédové (3,2 miliardy dolarů). 

Z našeho hlediska je Patriot efektivně vyloučen, provozovali bychom s ním pak dvě úrovně PVO zcela odděleně, jednu izraelskou (SPYDER) s izraelskými systémy, vybavením a software a americkou s americkými protějšky. Nákladnost a operační náročnost takového řešení je zřejmá a pro Českou republiku ve chvíli, kdy již bylo rozhodnuto o nákupu systémů SPYDER, jednou provždy nereálná.

Program střel Barak 8 navazuje na starší projekty, označené Barak 1 a Barak II, což byly rakety pro čistě námořní použití. Existuje však také pozemní verze, na které spolu s izraelskou IAI pracovala indická zbrojovka DRDO. Čtyřapůlmetrová střela o hmotnosti 275kg dosahuje maximálně 70-90km, když její maximální rychlost je Mach 3. Čtyřicet odpalovacích zařízení a 200 raket systému Barak 8 standardní jednostupňové verze stálo Indii 2,2 miliardy dolarů.

Pro Českou republiku je zajímavý zejména modernizační program Barak 8ER, který má přinést novou dvoustupňovou střelu s výrazně zvýšeným dálkovým dosahem až na 150 a výškovým na 30 kilometrů. Velice důležité přitom je, že tuto střelu je možné použít s již dodanými 3D radiolokátory EL/M-2084, které jsme objednali (a první už obdrželi) v rámci nákupu systémů PVO 2. úrovně SPYDER.  

Patrně nejzajímavějším systémem z hlediska výkonů i interoperability s již provozovanými či objednanými systémy je další izraelský systém, známý pod názvem David's Sling - Davidův prak, který má v samotné izraelské armádě má nahradit všechny verze amerických raket Patriot. Je schopen napadat letouny, drony, balistické rakety krátkého a středního doletu a střely s plochou dráhou letu ve vzdálenostech od 40 do 300 kilometrů. Vyvinuly ho společně americká firma Raytheon a izraelská Rafael a pro Českou republiku je zajímavé, že i on, stejně jako předchozí typ, je založen na systému 3D radarů EL/M-2084, které naše armáda nakupuje v rámci pořizování raket SPYDER.

Navádění by mělo sytému umožňovat efektivně napadat například i ruské balistické rakety středního doletu Iskander a Točka, které jsou široce používány v konfliktu na Ukrajině. O systém Davidův prak, který je součástí izraelské protivzdušné obrany, mělo zájem Švýcarsko, v letošním roce pak oznámilo svůj záměr vybrat tento typ PVO Finsko. Cena systému se těžko odhaduje, protože ještě nedošlo k exportu, nicméně podle komunikace výrobce s americkým kongresem (jenž schvaloval částečnou participaci na nákladech na vývoj) se dá cena za osm odpalovacích zařízení s palebným průměrem odhadnout na částku mezi půl a jednou miliardou dolarů.

Riziko, že se bude muset Česká republika nucená potýkat s hrozbou balistických raket v posledních letech rychle roste, a kromě omezených možností letectva nás před touto hrozbou neubrání nic jiného, než protivzdušná obrana s protiraketovým přesahem, který v současnosti provozované či objednané systémy nemají. I pokud bychom se zapojili do chystaného německého systému s izraelskými superraketami ARROW 3, je nutné mít i národní prvek protiraketové obrany, abychom k němu měli přístup 24 hodin denně a 7 dní v týdnu.

I proto nám nezbývá než doufat, že politická reprezentace rychle doplní strategické dokumenty o pořízení systémů takového typu.