Zvenku vypadá jako nevýznamný neudržovaný objekt, ze země zde trčí pár náhrobních kamenů, ale zdání klame. Pokud vstoupíte dovnitř, dýchne na vás atmosféra tisíců zmařených životů.
Lepší počasí pro návštěvu hřbitova jsem si nemohl přát, je zamračeno a šedivá nálada naprosto ladí s mými pocity, když procházím vstupní bránou. Zastavím se až uprostřed tohoto pietního místa, pod kopulí křesťanského pavilonu. Kolem je klid a ticho, pohlcuje mě smutná atmosféra celého místa, která má dvě příčiny. Ta první je v místě posledního odpočinku celkem zřejmá, je mi líto zbytečně zmařených životů. Druhá část smutku pramení ze zdevastovaného stavu, v jakém se tento objekt nachází.
Nedaleko Farmaku odpočívají tisíce padlých vojáků z první světové války, jsou mezi nimi Češi, Poláci, Maďaři, Rakušané, Srbové, Rusové, Rumuni, Italové, Němci i Turci. Černovírský vojenský hřbitov nám připomíná, že válka nedělá rozdíly mezi národy ani náboženstvími a kosí bezezbytku všechny zúčastněné. Toto místo dnes působí ještě smutnějším dojmem, protože zde najdeme spíš torzo původní vzpomínky na padlé vojáky.
Při jeho návštěvě si lze jen těžko představit jeho původní podobu. Do roku 1951 byl udržován Posádkovou nemocnicí na Klášterním Hradisku, poté začala postupná devastace objektu, kterému dodala korunu obnova hřbitova z podnětu Městského národního výboru. Ten z důvodu snadnější údržby hřbitova nechal v roce 1981 kříže odstranit a povrch srovnal se zemí buldozer. V této podobě toto pietní místo zůstalo dodnes. Zbylo jen několik náhrobních kamenů z řad důstojníků, dva pavilony a kamenná torza, na kterých tehdy kříže stávaly.
Vojenský hřbitov vznikl už v roce 1869, kdy se připojil k původní civilní části. Největší nárůst zaznamenal mezi lety 1914 – 1918, tehdy se počet zde pochovaných vojáků dostal na číslo 3218. Zásobárnou hřbitova se staly olomoucké vojenské nemocnice, které se staraly o raněné z východní fronty, a to nejen svých rakousko-uherských pluků, ale také o zajatce z řad protivníků. Proto zde odpočívají také Rusové, Turci i Srbové.
Identifikovat všechny vojáky nejde, protože jak padlých přibývalo, přidávala se do jednotlivých hrobů další a další těla. Najdeme zde tak na jednom místě hroby se dvěma, třemi, někdy až s pěti padlými. Jediným vodítkem je dochovaná kniha mrtvých. Mezi nejčastější důvody úmrtí vojáků patřil tyfus, tuberkulóza, otrava krve, zápal plic, srdeční mrtvice, vnitřní zranění, střelná zranění, ale i sebevraždy.
Zajímavostí hřbitova je jeho členění, protože pochovaní zde nebyli řazeni podle národností, ale podle svého vyznání. Pospolu tak nejdeme katolíky, evangelíky, pravoslavné i muslimy. Muslimské jednotky zde mají i své mauzoleum, které vzdává čest bojovníkům z řad spřátelených Turků, Rusů a vojáků z Bosny a Hercegoviny.
Vzpomínky na vojáky ještě umocňují nápisy na křesťanské kapli a muslimském pavilonu:
„Od vítězství k zemi. Od štítu k meči. Vítězstvím a smrtí. Zpět k bohu.“
„Přišli jsme z velké dálky, bojovat, vítězit a umírat.“
V roce 1926 bylo exhumováno 172 jihoslovanských vojáků a převezeno do mauzolea v Bezručových sadech. Tento pomník v parku dnes také chátrá. Na černovírském hřbitově byli pohřbení i sestřelení američtí letci z druhé světové války, společně s vojáky německého Wehrmachtu. Na tomto místě byli po roce 1945 přechodně pochováni i vojáci Rudé armády.
Obnova vojenského hřbitova do původní podoby se zřejmě nikdy nepodaří, na druhou stranu by si toto pietní místo zasloužilo větší pozornost a péči, než se za více než sto let své smutné historie dočkalo.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
