PO STOPÁCH... Františka Rasche. Muže, který vedl vzpouru v Boce Kotorské a následně byl popraven

Autoři | Foto By Anonymous [Public domain], via Wikimedia Commons

V rubrice PO STOPÁCH se dnes přesuneme do dob první světové války. Podíváme se na příběh Františka Rasche, rodáka z Přerova, který byl jedním z vůdců vzpoury v Boce Kotorské. Kotorská vzpoura se stala největší vojenskou vzpourou v habsburské monarchii během první světové války.

František Rasch se narodil v Přerově v německo-české rodině. Otec Adolf Rasch pocházel ze Sosnové (okres Opava) a byl krejčím, matka Kateřina se narodila v Kojetíně. Po sňatku v roce 1883 bydleli v Přerově, naposledy v Jiráskově ulici, kde se jim narodil syn František. Když mu byly čtyři roky, rodina se odstěhovala do Opavy. Otec zanechal řemesla a stal se poštovním zřízencem. František navštěvoval v Opavě obecnou a měšťanskou školu a v roce 1905 nastoupil k námořnictvu, ve kterém začínal jako plavčík na školní lodi „Schwarzenberg“ v chorvatském Šibeniku.

Na přelomu let 1917 a 1918 měly státy Dohody již naprostou vojenskou převahu nad Ústředními mocnostmi, ve kterých docházelo stále častěji k stávkám a nepokojům civilního obyvatelstva i projevům odporu v armádě. V Rakousku-Uhersku se situace vyhrotila po 14. lednu, kdy byly sníženy již tak nízké příděly základních potravin. Stávková vlna zasáhla i jadranské přístavy – 27. 1. 1918 protestovali naházením mizerné večeře přes palubu a vykřikováním protiválečných hesel námořníci v Pulje, kde však velení ještě vzpouru zažehnalo.

1. února byla výstřelem křižníku St. Georg zahájena vzpoura v Boce Kotorské, válečném přístavu rakousko-uherského loďstva, základně hydroplánů a německých ponorek. Mužstvo odzbrojilo důstojníky a na lodi je uvěznilo včetně velitele flotily kontradmirála Alexandra Hansy, jenž však mohl, aniž to vzbouřenci tušili, komunikovat s velitelstvím přístavu. Ke vzpouře se přidaly posádky asi 40 lodí o celkovém počtu okolo 4 000 mužů.

Vzpoura vypukla živelně pod vlivem událostí v Pulje a stávek v pobřežních městech. Její příčinou byly špatné podmínky na lodích (nedostatečná strava a výstroj, okrádání mužstva důstojnictvem, léta služby bez dovolených). Teprve odpoledne se na lodích vytvořily námořnické rady, v nichž byly paritně zastoupeny jednotlivé národnosti, ovšem kromě splnění sociálních požadavků měli iniciátoři vzpoury o jejich cílech jen mlhavé představy. Až nazítří, kdy se vedení ústřední rady na St. Georgu ujal František Rasch, vydali vzbouřenci prohlášení „Co chceme!“ s politickými požadavky – domáhali se spojení s parlamentem a jednání s poslanci, vyžadovali uznání rad za oficiálního partnera vojenských velitelství a nadto záruku beztrestnosti. Situace se však pro ně nevyvíjela příznivě – byli odříznuti od světa, neboť bylo znemožněno vysílání z lodí. Velitel přístavu zaslal radě ultimatum s pohrůžkou zahájení palby. Mezi vzbouřenci došlo k neshodám, část z nich nechtěla v revoltě pokračovat, mj. pod vlivem internovaných důstojníků, jimž byl umožněn kontakt s mužstvem. Do večera 2. února většina posádek vzpouru ukončila. Když 3. února dorazily do zátoky rakousko-uherské bitevní lodi, byla v rukou vzbouřenců pouze tři plavidla, která nemohla uniknout. Pod tlakem odpůrců vzpoury vyzval F. Rasch mužstvo křižníku St. Georg k hlasování o dalším postupu. Většina posádky se vyslovila pro kapitulaci, a proto předal loď důstojníkům.

F. Rasch byl prvním z osmi set námořníků, uvězněných ještě téhož dne v pobřežních pevnostech. 7. 2. bylo 40 vybraných mužů převezeno do pevnostního vězení v Kotoru a již druhý den stanuli hlavní vůdci před stanným soudem v Castelnuovu (dnes Herceg Novi). Čtyři z nich byli odsouzeni k trestu smrti zastřelením a ráno 11. února ve vesničce Škaljari popraveni: František Rasch, poddůstojník světlometného oddílu v Kumboru, Anton Grabar, námořník první třídy, Jerko Sisgorič, kulometčík, (oba ze St. Georgu) a Mate Berničevič, kulometčík z depotní lodi Gäa. Další dva obžalovaní byli odsouzeni k deseti a pěti letům těžkého žaláře. Ostatní byli stíháni běžným vojenským soudem, tři stovky jich byly propuštěny pro nedostatek důkazů v květnu 1918, na 350 jich dostalo milost 17. 10. 1918 a poslední tři desítky byly osvobozeny až 29. 10. 1918. Kotorská vzpoura stala největší vojenskou vzpourou v habsburské monarchii za první světové války

Zajímavosti o Františkovi Raschovi

  • F. Rasch nebyl členem posádky křižníku St. Georg, ale působil na hydroplánové základně v Kumboru, která se ke vzpouře připojila.
  • Raschovi před soudem nepochybně přitížilo, že při jednáních s Hansou pohrozil ostřelováním pobřežních cílů.
  • Vzbouřenci spoléhali na zásah levicových poslanců, především sociálních demokratů, k nimž se však jejich výzva nedostala.
  • Před svým obhájcem ex offo F. Rasch prohlásil: „Já vím, že zaplatím životem, ale umřu pro svou pravdu, a ne pro věc, která je mi cizí.“
  • „Bojuji za ideu, a touto ideou je mír, i kdybych pro ni měl zemřít. Musel jsem jednat tak, jak jsem jednal a za stejných okolností bych tak jednal znovu,“ pronesl před soudem.
  • Raschova poslední slova před salvou popravčí čety: „Ať žije mír! – Že musí tolik krve téct…“ 

Redakce Olomoucké Drbny děkuje Vlastivědnému muzeu a autorům knihy Osobnosti Olomouckého kraje za možnost zveřejnění původních textů.

Chceš nám něco sdělit?Napiš nám

Napiš do redakce

Pošli nám tip na článek, reakci na daný článek nebo jakoukoliv zpětnou vazbu.

* Soubor není povinné přikládat.
Napište první písmeno abecedy.

Štítky František Rasch, první světová válka, Habsburská monarchie, Přerov, Opava, rada, Kojetín, Šibenik, Rakousko-Uhersko

Komentáře

Přihlášení uživatele

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.