“Už se stalo, že to někdo nezvládl a skončil ve stromě?” ptám se. “Dneska poprvé,” odpovídá jeden ze zkušenějších pasažérů a naviguje pilota na rozeklaný strom tyčící se z lesa přímo před námi. Let balónem je opravdu nevšední zážitek, ale nepředbíhejme.
Asi každý má v životě několik věcí, které by chtěl zažít přesto (a nebo právě proto), že nemá absolutně ponětí o tom, jaké budou. Evergreeny těchto seznamů jsou bungee jumping, seskok padákem, rodeo a další. Pro mě byl let balonem jednou z variant. Když se naskytla možnost jej konečně okusit, neváhal jsem.
Když se v pátek ráno dozvídám, že dneska by počasí mohlo vyhovovat a že se večer asi poletí, do smíchu mi určitě není. Ne, že by mi vadila kolísající teplota nutící mě po x týdnech vytáhnout starou koženou bundu, ale při pohledu na černou oblohu se mi (bůh ví proč) v hlavě odehrává scéna z dokumentu o Hindenburgu. Ale pozitivní předpověď se v průběhu dne naplňuje a když přijíždíme na místo startu v Bystrci u přehrady, peče do nás sluníčko.
Radost z dobrého počasí nám ale vydrží sotva pět minut. “Pokud to zůstane takhle, asi se nepoletí,” říká v reakci na neexistující vítr jeden z organizátorů. Tak to je super. Když se konečně udělá hezky, máme zůstat na zemi kvůli tomu, že je zase hezky až moc? Vypouštíme několik kontrolních balónků, které stoupají oblohou vzhůru téměř bez změny směru, což neznačí nic dobrého. Začínám letce balónem tak trošku litovat. Ale to brzo přejde.
Nakonec se přece jen zadaří (rozuměj začne trošku foukat) a organizátoři nás lehce nepřesvědčivě svolávají do kolečka. “Tak se teda poletí,” zní verdikt a následují organizační pokyny. Nám byl přidělen mladý pilot Karel a později se ukáže, že jsme nemohli dopadnout lépe. Karel je totiž tak trošku šprýmař a zjevně chce, aby si každý účastník z letu odnesl opravdu silný zážitek.
Když se auta táhnoucí vozíky s balóny rozjedou po louce, všichni se dáváme do pohybu a začínáme chystat vše potřebné. Musím říct, že pohled na jeden nafukující se balón hned vedle druhého, je jeden z nejspektakulárnějších, které jsem doposud zažil. Když je vše připraveno a my jsme proškoleni, nasoukáme se se do koše a nic nebrání odletu.
Ten moment, kdy se odlepíte od země, nikdy nezapomenete a budete si jej chtít zopakovat znovu a znovu. Koš se jemně houpe a já si říkám, že tohle bude ta správná sranda. Potvrzuje to i parta, která s námi letí. V koši je nás celkem sedm i s pilotem, přičemž většina už má s létáním zkušenosti. Není tedy nouze o vtipné historky a komentáře typu “ten vůl do nás chce asi narazit nebo co.”
Se vzdalující zemí mizí i můj počáteční strach, poprvé vystrkuji foťák ven z koše a začínám si užívat samotný let. A ten stojí za to. Plujeme naprosto hladce nad přehradou, na kterou svítí pomalu zapadající sluníčko, které už lehce tlumeným paprskem osvětluje jen úzkou část Brna a okolí. Říkám si, že je možná trošku škoda, že neletíme nad Brno, ale to už bych chtěl asi moc. A navíc pohled dolů není zdaleka vše. Neletíme totiž sami.
Balóny jsou všude kolem. Některé výš, některé níž, některé přímo vedle nás a některé na našem kolizním kurzu. Občas mám pocit, že to dělají piloti opravdu schválně. Ale i díky tomu jde o tak nevšední zážitek. Když míjíme přehradu a klesáme ke korunám stromů lesa, pochopím další “složku” tohoto zážitku. Stezka v korunách stromů na Lipně je fajn. Ale jen tak si plout těsně nad lesem, když můžete pozorovat nicnetušící zvířata přímo pod vámi (viděli jsme divočáka!), je úplně jiná liga.
Jenže jak už jsem zmiňoval, náš pilot Karel asi chtěl, abychom opravdu nikdy nezapomněli. A tak se s balónem dostáváme tak nízko, že jsme si dokonce z jednoho stromu utrhli šišku. Tento manévr se několikrát opakuje a já mám pokaždé pocit, že se napíchneme na nějaký strom přímo před námi a nebude to vůbec, ale vůbec pěkné zakončení výletu.
Moje obavy ale naštěstí zůstaly jen obavami a stromy zanedlouho střídají dráty elektrického vedení kousek od Říčan (fakt lepší, že?), což značí, že za chvíli chvíli budeme přistávat. Prý se může lehce stát, že se při přistávání převrátíme, takže raději trošku smutně schovávám foťák do obalu. Ještě před tím ale stíhám vyfotit nádherný západ slunce, který dokresluje romantickou atmosféru skupiny balónů klesajících k zemi. Tohle jsou chvíle, na které prostě nikdy nezapomenete.
Romantickou idylku kazí až smrad z prasečáku, přes který klesáme do vedlejšího pole. Přistání je překvapivě měkké, převrácení se nekoná a i naštvaný majitel pozemku naštěstí zůstal doma. V klidu tak skládáme celý balón a i s košem jej nakládáme na vozík auta organizátorů, kteří za námi na louku dorazili. Tím ale ještě nekončíme.
Pokud totiž letíte balónem poprvé, musíte být podle tradic pokřtěni (což zahrnuje hlínu a vodu v mých vlasech, paráda! :-D). Součástí křtu je samozřejmě šampus a nové jméno, které se skládá křestního jména a místa dopadu. „Ve jménu větru, který nás unáší, ve jménu země, kam se všichni rádi vracíme, ve jménu ohně, který nám dává sílu a ve jménu vody, která je základ všeho živého," odříkává slova náš pilot. Stávám se tedy Ondřejem z Říčan (chudáci Slováci, kteří se i přes nespornou snahu místo Říčany zmůžou pouze na Rřžžžííí….).
„Na samá měkká přistání," připíjíme si šampaňským a mně je opravdu líto, že dnešní den už je u konce. Let balónem v oblacích je zážitek, který si budu pamatovat až do konce života a jen upřímně doufám, že si jej ještě někdy zopakuji. Je na něm něco kouzelného. Rčení “mít hlavu v oblacích” zde totiž dostává úplně jiný rozměr.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
