DRBNA HISTORIČKA: Doba, kdy z hlavního města Moravy vznikla tvrz
Ve středověku byla Olomouc vždy považována za hlavní město Moravy. I na začátku novověku bylo město největším a hospodářsky nejsilnějším centrem na Moravě. Zlatý věk Olomouce však pochopitelně netrval věčně a od počátku 17. století začíná důležitost hlavního města Moravy postupně upadat. Jak k tomu došlo? Pomalu.
Jako hlavní město Moravy uznal Olomouc už Jan Lucemburský v roce 1314. O vyšší status Olomouce v rámci Českých zemí se zasloužil ale také Janův syn a nejznámější český panovník Karel IV, když v Olomouci založil obdobu českého zemského soudu. O zasedání zemského soudu i vlastnictví tzv. zemských desek se v této době dělila Olomouc také se svým hospodářským soupeřem, s Brnem.
Krušné časy pro Olomouc přišly společně se začátkem třicetileté války. Před událostmi na Bílé hoře se Olomouc přidala na stranu Fridricha Falckého známého také pod příznačnou přezdívkou Zimní král. Jak víme, takto zvolené spojenectví se později ukázalo být nešťastným. Jako důsledek byla od této doby na rozkaz císaře Ferdinanda II. olomoucká městská rada podrobena dohledu císařského úředníka, rychtáře. Podobně jako i jiná města musela Olomouc během války odvádět pravidelné poplatky (kontribuce) císařské armádě. Spolu s válkou ale přišly nemoci, zejména mor a ke všemu také požár v roce 1637. Ve stejné době se na výsluní dostává další kandidát na hlavní město Moravy, Brno. Vzniká zde tzv. královský tribunál jako prodloužená ruka císařské moci. Společně s tribunálem se Brno stalo sídelním městem pro zemský soud a sjednocené zemské desky, tedy sídlem nejvyšších zemských úřadů. Díky přesunutí mocenského centra z Olomouce se tak Brno de facto stává novým hlavním městem Moravy.
Největší rána pro Olomouc ale přišla až v roce 1642, kdy se legenda o nedobytnosti města ukázala jako lichá. Po čtyřdenním obléhání se město vzdalo švédským vojákům pod vedením generála Torstensona. Během dalších dvou let se císařská armáda pokoušela dobýt město zpět, ovšem bez znatelných úspěchů. Po osmileté švédské okupaci se z města stala ruina. Počet obyvatel klesl na necelých 1700 (dobové zprávy tvrdí že z 30 000, pravděpodobně ale z 10 000), z 623 měšťanských domů zbylo obydlených jen 145, ze 77 šlechtických sídel 23.
Olomouc tak měla po třicetileté válce skutečně na mále. Poté, co císařský vojevůdce Montecuccoli viděl, co se z města během okupace stalo, navrhl jeho totální demolici. To nakonec císař Ferdinand III. nepovolil. Naopak se pro jeho strategickou polohu rozhodl, že město potřebuje zrekonstruovat a ochránit pro případy dalších válek. Nově vzniklá olomoucká pevnost se však své finální podoby dočkala až za vlády Marie Terezie. Z původně královského města a hlavního města Moravy se tak v roce 1655 stala pevnost, která díky desetiletím strádání již nikdy nenabyla stejné důležitosti jako tomu bylo před rokem 1620.
