(NE)OBYČEJNÍ: Ve Rwandě chodí k zubaři až s nesnesitelnými bolestmi, říká studentka stomatologie Martina Gajdušková

Se studentkou čtvrtého ročníku stomatologie na Univerzitě Palackého v Olomouci jsme se setkali v kavárně v centru hanácké metropole. Martina Gajdušková se před rokem vrátila z pobytu v malém středoafrickém státu Rwanda, kam vyjela na dobrovolnický pobyt složený ze studentů z různých zemí, aby vypomohla s poskytováním zubní péče lidem na venkově. Své zážitky široké veřejnosti zpřístupnila v nedávno nainstalované výstavě fotografií v jedné z budov teoretických ústavů Lékařské fakulty UP.

Během jedenáctidenního pobytu byla ubytovaná v hotelu ve rwandském hlavním městě Kigali, ze kterého vyrážela každé ráno skupina studentů s lékaři do chudších oblastí. „Oficiálně tomu říkají periferie, ale ve skutečnosti to byly spíše vesnice,“ vzpomínala Martina v úvodu svého vyprávění. Na výjezdy vyrážela spolu se skupinou sedmi studentů z různých zemí, zmínila se o Polsku, Slovinsku, Taiwanu a Nigérii. Součástí výpravy bylo také sedm místních studentů a dva lékaři.

Do vesnic se dopravovali minibusem, kam cesta trvala vždy kolem hodiny. „Ta vzdálenost nebyla tak velká, ale asfaltky mají jen ve velkých městech. Na vesnicích to jsou jen takové ty hliněné cesty plné děr, takže jsme museli jet tak dvacítkou,“ vzpomínala.

Rwanďané chodí k zubaři jednou ročně

Podle studentky je kvalitní zdravotnická péče dostupná pouze ve větších městech, zatímco na takzvaných „periferiích“ je to se zdravotnickou péčí slabší. „Na venkově mají zdravotnická centra. Tam ale celoročně skoro nikdo není, pokud vím, tak pouze jedna sestra,“ objasnila Martina. „Péče je dostupná ve velkých městech, ale na vesnicích skoro ne. A vesničané se pořádně do města nedostanou, protože většinou nemají auta ani kola. Prostě všude chodí pěšky,“ doplnila Martina s pokrčením ramen.

Do zmiňovaných center jezdí každoročně různé skupiny lékařů, přičemž se vždy specializují na jinou oblast zdravotnictví. „Jednou za čas tam přijede skupina lékařů. Rozhlásí se, že tam přijedou a že se budou zabývat nějakou konkrétní oblastí - třeba zuby. Když někdo z místních má zájem, tak může přijít nechat se ošetřit,“ vysvětlila systém poskytování zdravotnické péče na venkově.

Rwanďané chodí k zubaři jednou ročně. „My sice v České republice chodíme taky jednou ročně, ale na preventivní prohlídku. Ve Rwandě chodí k zubaři až s nesnesitelnými bolestmi, když na ošetření čekají třeba půl roku,“ objasnila stav tamní zubní péče. K tomu Martina doplnila, že se donedávna nedala stomatologie ve Rwandě studovat.

Evropané jsou zvyklí na jistý standard, co se týče vybavení v zubních ordinacích. Ve Rwandě byly možnosti velmi omezené. Dobrovolníci  místním poskytovali péči ve třech malých ošetřovnách, kde měli omezené možnosti osvětlení, což řešili čelovkami. Pacienty při ošetření usazovali na takřka nefunkční křesla nebo židle.

Ve velmi podobném stavu byly i další nástroje, které studenti k práci využívali. Kleště na vytahování zubů, špachtličky a další nástroje byly tupé a špatně se s nimi pracovalo. „Na každý typ zubu je speciální druh kleští, různé kleště jsou třeba na řezáky a stoličky,“ vysvětlila studentka. „Tam to bylo ale tak, že co zrovna bylo volné a člověk měl po ruce, to použil,“ navázala. Zároveň měli dobrovolníci problém s limitovaným počtem nástrojů. „Třeba v půlce dne už většinou došly, tak jsme museli asi hodinu čekat, než sterilizátor všechny nástroje vyčistil a připravil,“ vzpomínala se skromným úsměvem na situace z Rwandy.

Děti věděly, do čeho jdou

V Česku se často setkáváme s tím, že se děti vyšetření u zubaře bojí a v čekárnách pláčou. Martina ale popisovala, že ve Rwandě to bylo úplně jiné. „Děti věděly, že jim chceme pomoct. Věděly, do čeho jdou. Zapřely se do křesla a držely,“ líčila přístup malých pacientů v Africe. Studentka následně popisovala i jakost anestezie, kterou měli k dispozici.

Ta nebyla příliš kvalitní a bylo potřeba chvilku čekat, až začne působit. „Muselo je to strašně bolet. Píchli jsme jim anestezii, počkali jsme opravdu jenom krátkou chvíli a už jsme začali ty zuby tahat,“ objasnila Martina zákroky. Dodala, že dětem často tekly slzy, ale jen seděly a trpělivě čekaly na konec ošetření.

Největší problém měla Martina s čtyřletou holčičkou, která sice na vyšetření přišla, ale nenechala si zub vytrhnout, přestože se snažili jí držet ruce a nohy. To ale byl pouze ojedinělý případ.

Jsem ráda, že jsem jela jako dobrovolník, a ne s cestovní kanceláří

Ačkoliv byla zubařská praxe hlavní náplní dobrovolnického pobytu, studenti se stihli podívat i do města a národního parku. „Jsem ráda, že jsem jela jako dobrovolník, a ne s cestovní kanceláří. Myslím si, že ty nabízí jen povrchní pohled na Rwandu,“ řekla a hned navázala, že se snažila bavit s místními a poznávat je. „Byli veselí a poměrně i přívětiví. Někteří místní mi ale vyprávěli, že si už mezi sebou nevěří a jsou od sebe odtažití kvůli genocidě v roce 1994,“ pokračovala ve vyprávění.

Během líčení svých zážitků Martina podotkla, že rwandské město vnímala jako podobně civilizované, jako jsou česká města. Zároveň vnímala Rwandu jako velmi bezpečné místo. „Mají tam autoritářského prezidenta, který nad nimi drží pevnou ruku. Myslím si, že to je ale jeden z důvodů, že tam všechno nějak funguje a cítila jsem se tam bezpečně. Jako holka musím říct, že bych se nebála sama chodit po ulici,“ rozvedla myšlenku a napila se kávy.

Ačkoliv je Rwanda malým státem ve střední Africe, Martina se setkávala se spoustou Američanů i Evropanů. Negativní zkušenosti s odlišnou barvou pleti takřka neměla. Jako nepříjemnou situaci označila pouze jednání s taxikářem, který chtěl za odvoz Evropanů vyšší cenu než za odvoz místních obyvatel. „To ale místní student, který s námi byl, nakonec vyjednal a víc peněz jsme neplatili,“ s úsměvem doplnila studentka.

Chtěla bych komunikaci přímo mezi Českem a Rwandou

K dobrovolnictví ve Rwandě se Martina dostala skrze Mezinárodní asociaci studentů stomatologie (International Association of Dental Students). Ta spojuje studenty oboru z celého světa a patří do ní i lokální studentské spolky, jako je Český spolek studentů stomatologie, nebo ten rwandský.

Martina by chtěla vytvořit lepší a bližší spolupráci mezi českým a rwandským spolkem. „Chtěla bych, aby byly každý rok třeba dvoutýdenní stáže, kdy by se tam mohli čeští studenti podívat, pracovat a dělat to, co jsem dělala já,“ vysvětlila. Jejím cílem je, aby se zájezdy nemusely řešit přes IADS, která fungovala jako zprostředkovatel kontaktu. „Dali mi možnost se přihlásit a pak jsem už komunikovala pouze s tím rwandským spolkem. Chtěla bych, abychom mohli komunikovat přímo mezi Českem a Rwandou,“ navázala studentka.

To už se podle Martiny dalo do pohybu. Na projektu pracuje posledních několik měsíců. „Tento týden jsme si volali s prezidentem rwandské asociace a vypadá to tak, že by to mohlo klapnout,“ uzavřela s úsměvem.