Olomoucké mýty, pověsti a legendy. Jaké jsou jejich stopy v památkách města?
S dějinami Olomouce, do třicetileté války skutečného a pak už jen titulárního hlavního města Moravy, je tradičně spjato několik významných mýtů, pověstí a legend. Patří k nim například tradované založení města římským císařem Gaiem Juliem Césarem a vítězství Jaroslava ze Šternberka nad Tatary před Olomoucí roku 1241. Legendou je také život olomoucké mučednice, sv. Pavlíny, patronky města.
Většinu z těchto příběhů dokázalo město zejména v baroku bohatě využít a uplatnit je při výzdobě svých významných památek. V povědomí převážně německých obyvatel se pak ohlasy těchto příběhů ozývaly v různých formách po celé 19. století. Některé z nich přetrvaly i do následující doby a jsou v Olomouci živé dodnes.
K rozšíření jejich znalosti významně přispěla i kniha olomouckého publicisty, knihovníka a sběratele regionálních pověstí Wilibalda Müllera (1845–1919) „Sagen und Geschichten der Stadt Olmütz“. Byla vydána roku 1892 a stala se základen všech pozdějších literárních zpracování.
V roce 1241 u Olomouce k žádné bitvě nedošlo
O založení Olomouce římským císařem se zmiňuje už roku 1459 listina vydaná českým králem Jiřím z Poděbrad. Podle Olomouckých humanistů bylo jádro města Olomouce založeno jako římské opevněné sídlo na svatomichalském vršku a podle svého zakladatele pojmenováno „Julimontium“, „Julmons“. K poctě svého mýtického zakladatele Gaia Julia Césara dalo město roku 1725 zhotovit svou nejmonumentálnější kašnu. Římský císař na vzpínajícím se koni svírá v rukou symbolickou zakládací listinu s městskými privilegii a optimisticky hledí do budoucna Olomouce, směrem k místu jeho mýtického jádra na svatomichalském návrší.
Druhý z mýtů se týká zázračného vítězství Jaroslava ze Šternberka nad Tatary u Olomouce v roce 1241. Ve skutečnosti roku 1241 u Olomouce k žádné bitvě nedošlo, rovněž postava legendárního vítěze je pouze smyšlená. Bitva u Olomouce se ve skutečnosti odehrála až roku 1253 a to nikoliv s Tatary, ale s uherskými Kumány. Jaroslavovým legendárním vítězstvím byla Olomouc pasována na symbolický štít proti ničivému náporu kočovných bojovníků.
Inspirací pro legendu byl zázrak ve španělské Daroce
V první polovině 17. století byla tato pověst aktualizována a stala se předmětem zbožné barokní úcty, oživené zvláště v době hrozícího tureckého ohrožení. Na radnici byla uložena Jaroslavova vítězná korouhev, u jezuitů deskový obraz popisující nejen samotné vítězství, ale i průvodní zázrak s pěti proměněnými hostiemi. Inspirací olomoucké barokní verze legendy, o zázračném vítězství, zakrváceném korporálu a proměněných hostiích, které osel sám přinesl zpět do města, byl shodný eucharistický zázrak ve španělské Daroce.
V roce 1728 byl mýtus o zázračném vítězství Jaroslava ze Šternberka zvolen jako námět k výzdobě kaple Božího Těla. Roku 1753 měl být olomoucký heroický mýtus součástí výzdoby sedmé Ariónovy kašny, která měla být zřízena k pětistému výročí triumfálního vítězství Jaroslava ze Šternberka, nyní už kladeného nikoliv do roku 1241, ale až do roku 1253. Datovací nápis s chronogramem letopočtu vítězné bitvy měl obíhat na obrubě nádrže.
Prosebné procesí s ostatky světice k odvrácení moru
Ostatky raně křesťanské panny a mučednice, ukamenované za císaře Diokleciána, byly nalezeny v římských katakombách 29. ledna 1622. Prostřednictvím papeže Řehoře XV. byly darovány i s hliněnou antickou lampičkou olomouckým jezuitům. V době přenesení ostatků do Olomouce kulminovala ve městě morová epidemie. K odvrácení moru bylo 8. října vykonáno prosebné procesí s ostatky světice.
Po skončení oktávu mor náhle ustoupil a městská rada se proto na svém zasedání, konaném 23. října 1623, usnesla zvolit si světici za patronku města. Přímluvou sv. Pavlíny byla prý vymýcena také poslední velká morová epidemie Olomouce v letech 1713–1715. Z vděčnosti byl pak v letech 1716–1723 na Dolním náměstí postaven morový mariánský sloup se sochou sv. Pavlíny, v jezuitském kostele Panny Marie Sněžné a u sv. Mořice zbudovány nové svatopavlínské oltáře.
