Ota Ritz-Radlinský je zapomenutou osobností našeho regionu. Po únoru 1948 ho čekaly represe

Ota Ritz-Radlinský se narodil 16. listopadu 1904 v nádražní budově v Bedihošti na Prostějovsku. Otec Ferdinand pracoval jako železničář, matka Anna rozená Hermanová pocházela z rodu hostinských a poštmistrů z Kralic na Hané. Byl nejstarším ze tří sourozenců. Sestra Oskar a sestra Julie však v dětství zemřeli. Záhy mu zemřel i otec.

Ota byl velmi nadaný a bystrý chlapec, proto maminka a babička uvažovaly o jeho vzdělání v církevních školách a o dráze kněze. Stal se členem jezuitského řádu a začal studovat filozofii, teologii a slovanské jazyky. Studoval také v Mnichově. Potom působil jako studijní prefekt v Praze-Bubenči a na Velehradě. Studium teologie mu ale nesedělo, proto v roce 1930 z řádu vystoupil a studia započatých oborů dokončil na Univerzitě Karlově v Praze. Zároveň získal doktorát filozofie.

Následně pracoval jako vysokoškolský pedagog-slavista na UK v Praze. V letech 1935–1939 byl lektorem češtiny na varšavské univerzitě. Stal se také redaktorem zpráv v rozhlasové stanici Radio Katowice. Často hovořil v českém vysílání katovického rozhlasu pod krycím jménem Radlinský. Po napadení Polska Německem se připojil k jednotkám podplukovníka Ludvíka Svobody a stal se jeho tajemníkem.

Další jeho vojenské působení je spjaté s 11. Východním československým pěším praporem vedeným Karlem Klapálkem. Zúčastnil se bojů na Blízkém východě a v severní Africe u Tobruku. Konec války ho zastihl ve funkci velitele minometky u přístavu Dunkurque. Do osvobozené vlasti se vrátil v hodnosti podporučíka. Za svou bojovou činnost obdržel různá vyznamenání, například dva Československé válečné kříže (1939) a Africkou hvězdu se štítkem 8. armády.

Od roku 1945 byl na UK v Praze lektorem češtiny pro cizince. Po únoru 1948 však musel z UK odejít. Jako příslušník západní armády byl tvrdě postižen. Pracoval jako pomocný dělník v pražské Dřevoně a od začátku padesátých let až do odchodu do důchodu v roce 1964 jako logoped v Logopedickém ústavu v Praze-Starém Městě. Sestavil také skripta a učebnici Uvedení do defektologického názvosloví (Praha 1961, 1963).

Byl vynikajícím znalcem staroslovenštiny a latiny. Ve sborníku Byzantinoslavica (1965) uveřejnil studii Stupavské hlaholské zlomky Pořizoval překlady církevních textů II. Vatikánského koncilu (1962–1965). Začátkem padesátých let se oženil s dcerou protifašistického bojovníka Aťkou Tintěrovou. Měli spolu syna Jana. Ota Ritz také udržoval kontakty s příbuznými na Hané, především se strýcem Oldřichem Lužným z Prostějova-Čechůvek. Určité rehabilitace se mu dostalo na jaře 1968. Tehdy jej se skupinou bojovníků ze západní fronty přijal na Pražském hradě nově zvolený prezident Ludvík Svoboda.

Ota Ritz zasáhl i do literatury. Napsal knihu Besedy z Afriky: Vinckove plke a škrke ze Středniho véchodo s Jitušovéma čmáraninama (Jaroměř 1946). Vyšla pod pseudonymem Vincek (tak byl také známý i při vysílání z Katowic). Jedná se o humorné vzpomínky na válečnou anabázi. Zachytil zde válčení na Blízkém východě, tradice, zvyky i různé útrapy, například šílená vedra a nepříjemný hmyz. Vystupuje zde jako bodrý Hanák Vincek Vehlidal z Kralic číslo osmapadesát (též z Mydlisto, z anglického Middle East což je Střední východ). Nechybí zde ani hanáčtina. Knihu ilustroval jeho přítel a spolubojovník Jindřich Křeček-Jituš. Ritzovy vzpomínky vycházely také jako seriál v Obraně lidu (1947) pod názvem Vojin Cófal vekládá – vzpomínky Hanáka z Bedihoště na jaro a léto 1941.

Ota Ritz zemřel 21. února 1978 v Praze ve svých 73 letech. Zádušní mše svatá se konala v kostele sv. Antonína v Praze-Holešovicích.