Psí zápasy sleduju od té doby, co jsem si pořídil štěně fakt hodně často. Vypuknou většinou tehdy, když k nám přijde někdo se psem nebo když potkáme nějakého psa v parku. Je to vždycky neskonale krutá podívaná. Takové psí zápasy jsou skvělým zpestřením například nečekané návštěvy. Nemusím pouštět žádnou hudbu nebo dokonce televizi, stačí jen sledovat, jak si psi jdou po tepnách a případně přijímat sázky.

Minulej víkend jsme si řekli, že si uděláme výlet na nějaký pěkný místo, kde se můžou lidi projít a pséčci proběhnout. Nebo naopak, prostě jak kdo chce. Sestava výletníků byla následující. Kuba, se kterým píšu pro Drbnu, jeho čuba Samantha, moje Terka, naše štěněcí čuba Kambodža a já.

Michelle Losekoot je úspěšnou copywriterkou, spoluatourkou blogu a knihy Bez jablka i marketérkou. Její hlavní pracovní náplní je tvorba textů pro malé i nadnárodní klienty, kromě toho své znalosti a zkušenosti s chutí předává dál a pořádá kurzy věnované tvůrčímu psaní i správě obsahu sociálních sítí.

Ahoj, jsem Ivo Spisar a od tohoto roku píšu pro Olomouckou Drbnu. V redakci jsme se rozhodli, že zkusíme spustit blog o životě štěněte, se kterým asi měsíc žiju. Říkali jsme si, že prima název blogu by byl „Něco něco čili život štěněte,“ ale to už tady bylo. Napsal to tehdá nějakej Karel, takže jsme se rozhodli pojmenovat to Zápesník. Budeme se snažit to vydávat pravidelně, ale když nebude co psát, nebudeme tlačit na pilu. V dnešním prvním díle vám teda povím, jak jsem se ke svému štěněti vůbec dostal.

Dobré skutky se dějí. Důkazem je i akce Party4Help, kterou organizuje olomoucký student a blogger Martin Šimek za podpory Buddy's klubu. Výtěžek z celé akce půjde totiž na pomoc onkologicky nemocným a jejich blízkým.

Když se řekne slovo "ples", automaticky si vybavím tu chvíli, kdy se z žen stanou princezny a z mužů žabáci, kteří se po polibku změní v opravdové prince.

Minulý týden mi začaly lekce latinskoamerických tanců pro pokročilé. Ačkoliv jsem tak nějak předpokládala, že budu i nadále chodit tančit se svým tanečním parťákem, na poslední chvíli se všechno změnilo, lekce pro páry nám neotevřely, a tak jsem se narychlo přehlásila na sólo tanec. Je to zvláštní, když si zvyknete na parťáka, jeho styl tance, a skutečnost, že jakmile se jeden z vás ztratí, druhý ho navede. A najednou jste v tom sami. Žádná pomocná ruka, nikdo, s kým můžete hrát vášeň u Rumby, hravost u Jive či dynamičnost v Cha-che. Všechno je jenom na vás.

Asi každý známe takový ten pocit, kdy po silvestrovské párty odbije půlnoc, a my si začínáme vymýšlet různá předsevzetí, u kterých jsme si téměř stoprocentně jistí, že TENTOKRÁT to už dotáhneme do zdárného konce.

Bydlet v Olomouci je jako sen – ale jen do té doby, dokud se vám něco nerozbije - topení, myčka, všechny ty internety, lampy či kotel na teplou vodu. Pak totiž přijde na řadu asi tak nikdy nekončící zařizování, volání opravářům, vztekání se, čekání, nadávání, mrznutí, žití v divných podmínkách, a brečení, že chcete maminku nebo třeba tatínka, který by zavolal maminku nebo to aspoň opravil.

V následujcícím měsíci, který bezprostředně předchází startu olomouckého půlmaratonu, se šéfredaktor Olomoucké Drbny rozhodl, že začne trénovat, přičemž vám bude formou blogu přibližovat, jak vlastně jeho příprava probíhá. Půjdete do toho s ním?