Olomoucký novinář Rostislav Czmero se věnoval historii Hané. Jak vzpomínal na Vánoce?

Rostislav Czmero jako znalec hanáckého písemnictví, mimo jiné díla Jana Vyhlídala, Ondřeje Přikryla, Josefa Vaci, folkloristů Františka Bartoše nebo Františka Novotného, si všímal různých hanáckých vánočních zvyků. Připomněl sedm hlavních štědrovečerních zvyků benediktýnského mnicha 14. a 15. století Jana z Holešova. V dalších příspěvcích se věnoval historii koled včetně tradičního štěpánského koledování. Neopomněl ani svátek sv. Mikuláše či Tří Králů.

Vánoce jako oslava zimního slunovratu

Nejautentičtější jsou jeho vzpomínky na Vánoce v době dětství. Prožíval je se svými rodiči a sourozenci v Kralicích na Hané, vesnici blízko Prostějova. Strýc, svobodný mládenec, přivolával děti ke stromečku cinkáním zvonku. Stromeček byl chudý, ozářený, sladce a opojně voněl pokojem. Jeho špici zdobili údajně foukači skla pocházející odněkud z Valašska. Pod ní se na nitce houpala až po uši zabalená panenka.

"Vidím jako dnes maminku, jak nese v misce rybí polévku, slyším jako dnes Nesem vám noviny, poslouchejte… A kluci rázně otevírají dveře, jimiž profoukne sníh, papírové jesličky s jezulátkem v popředí, koledují a zpívají Narodil se, narodil se nám… Někdy to znělo falešně, ale bylo to krásné, okouzlující, nezapomenutelné," napsal Czmero ve fejetonu nazvaném Slunovrat se pomalu blíží. Vánoce chápal i ve  starém slovanském významu – jako oslavu zimního slunovratu, oslavu Slunce a života.

Milovník zimy

I zima má v jeho fejetonech své místo. V dětství ji doslova miloval. Napsal o ní například ve fejetonu Čekání: „Zima, to pro mne nebyly jen plískanice, ale stavění sněhuláků hned před kralickou radnicí nebo před pastouškou, tak jako před farou; zima byla pro mne čistý sníh v Okroužku, jak jsme říkali jakémusi háji poblíž Kralic a Vítonic. Nevím proč, ale byl jsem přesvědčen, že sníh může přijít až teprve tehdy, když zmizí všechny jeho překážky. Za hlavní jsem považoval listí. Pokud mají stromy listí, byť zvadlé a mrtvolně pokroucené, sníh nemůže padat. A chodil jsem po správcově zahradě u nás v Kralicích a potají střásal listí. Potají jsem to dělal proto, že jsem si přece jen nebyl docela jist touto teorií, a také proto, že by mě moh zmerčit Zdeněk Mouralů nebo nedej bůh, Bohouš Klimešů nebo Fanynka Přecechtělová, kteří by si ťukali na čelo. Ale víra byla silnější a byť nepřenášela hory, rozptylovala moji pochybnost…"

Návraty do rodného kraje

V úvaze Můj rodný kraj se opět vrátil do svého rodného kraje – Prostějovska, kde mohl potkat duši Wolkerovu a Přikrylovu. I zde má vyznání zimě: "Druhým způsobem je zima, kdy všechno ztuhne, kdy se pohyb života zastaví a ze vší stupnice barevné zbude jen sněhová barva bílá. Zimní spánek, to je jen klam. Naše duše tu má důvěrného starého přítele, duši přírody, vtělenou v osobnější, bližší duše kraje, a ten vítá naše city, odpovídá sladkými ozvuky na znění rolniček – dnes již odložených někde na půdě gruntů Bartošových, Lenochových, Navrátilových – přelaďuje svištění zimního větru v lichotivé šeptání. Z kovově ledem zatvrdlých strání v Rybníčku vyletěl život jako tón z vidlic ocelové ladičky. Každá krásná duše má svoji akustiku jako každá dokonalá koncertní síň."

Rostislav Czmero při Vánocích rád vzpomínal na ty, kteří mu vytvářeli vánoční atmosféru v době, kdy byl malý chlapec a kteří ožívali už jen ve vzpomínkách. Viděl to jako svoji povinnost i jako dluh vůči nim.