Dnešní díl rubriky (NE)OBYČEJNÍ je o street artu a graffiti scéně v Olomouci. S jedním z jejích nejuznávanějších členů Oliverem Hellerem jsem si povídal o graffiti legálním i nelegálním, o historii i budoucnosti graffiti anebo o nově vzniklém portrétu Tomáše Garrigua Masaryka v Bezručových sadech, který maloval právě Oliver.
S Oliverem jsme se sešli ve Vaultu 42, kde máme redakci. Domluvili jsme se, že sedneme do auta a objedeme místa v Olomouci, kde Oliver něco maloval, abychom mohli pořídit fotky. U zdi ve Velkomoravské ulici, na kterou se může malovat legálně, jsme rovnou začali řešit, jaký má Oliver vztah k malování nelegálnímu. „Předtím, než vůbec začaly vznikat tyhle legální plochy, jiná možnost nebyla, v té době jsme dělali vlastně jen nelegální graffiti,“ začal Oliver.
Za Oliverem je jeho malba ve Velkomoravské ulici v Olomouci
Oliver působí skromně a slušně. Když jsem se z něj snažil vypáčit, jestli dělá nelegální graffiti i dnes, vydržel zapírat hodně dlouho. Jenže pak jsme se dostali k tomu, že i když legální plochy pro graffiti existují už spoustu let, mají writeři pořád důvody k tvorbě graffiti na nelegálních plochách. „Graffiti je pro mě v mnohém životní styl. Občas sice maluju na nepovolenou plochu, ale vyhledávám už jenom opušněný místa, kde vím, že nikomu neničím majetek a kam se to hodí. Baví mě být neustále aktivní a umisťovat svá díla na zajímavá místa. A vzhledem k tomu, že často tvořím i malby na zakázku ve veřejném prostoru, funguje to i tak, že mi ortodoxní streetbombeři dílo hned nezničí. Ví, že se věnuju i klasickým graffiti, mám mezi ostatními určitej respekt a nejsem jen komerční malíř reklam. Často mě lidé kontaktují, že chtěj místo promáklým graffiti vyzdobit, aby to fungovalo právě jako prevence proti tagům a bombingu. Když už se ale stane a někdo mi věc poničí, nejsem z toho nějak nešťastnej. To je koloběh života a není problém malbu opravit. Baví mě techniku malby sprejem neustále trénovat a zlepšovat se, to se nikde na škole nenaučíš. To jsou dlouhý roky praxe, abys věděl jak s tím zacházet.“ vysvětluje Oliver.
Když procházíme kolem jednoduchých tagů nasprejovaných bílou barvou na staré budově, zeptám se Olivera, jestli ho tenhle druh projevu writerů neštve. „Čím jsem starší, tím víc mě podobný čmáranice začínají opravdu až štvát. Na druhou stranu musím říct, že když vidím pěknej tag i na blbým místě, tak si pořád řeknu, že je to dobře napsaný, ale poslední dobou mě fakt štve, že některý místa jsou zbytečně zbombený a nemusely by být. Někdy to úplně mění ráz města. A tady nejsme zrovna ve vybombardovaném Berlíně. Třeba zrovna hradby v parku je strašná škoda tímhle způsobem likvidovat,“ vyvrací Oliver zažitou fámu o bezohlednosti writerů.
Zajímá mě, podle čeho si writeři vybírají písmena nebo jména, která malují na zeď. „To si lidi vyberou většinou tak, že se jim líbí nějaký slovo nebo to, jak písmena fungujou dohromady. Já jsem si třeba nevybíral svoje jméno primárně tak, aby písmena fungovala dohromady, ale zhruba před dvanácti lety jsem dělal plakát na divadelní představení Oliver Twist. Tehdy jsem si všiml, že jméno Oliver se mi líbí a vypadá dobře napsaný, takže jsem to začal používat. No a ta druhá část vznikla tak, že půlka rodiny z otcovy strany emigrovala do Anglie a tam převzali příjmení naší židovské části rodiny Hellerů, která skončila celá v koncentráku v Osvětimi. Takže proto Oliver Heller,“ povídá Oliver, zatímco odbočujeme k 412 metrů dlouhé protipovodňové stěně u řeky Moravy, která byla pomalována v rámci Dnů evropského dědictví v roce 2016.
Zaparkovali jsme a pěšky procházíme kolem barevné zdi směrem k železniční trati na Nových Sadech. Oliver mě zastavuje: „Tohle jsem dělal já. Tohohle žabáka.“ Modrého žabáka tady Oliver namaloval v roce 2016 vedle svého jména. „Než jdu malovat na zeď, udělám si většinou nějakej skicu, většinou je totiž lepší si to předem připravit, pořádně si zaskicovat a vědět, co vlastně děláš. Zrovna to na Velkomoravské jsem ale dělal z hlavy úplně celý a o to dýl to trvalo, takže jsem tam tři dny dělal část po části a sám si tak jamoval a meditoval, aniž bych vlastně věděl, co z toho vznikne,“ povídá Oliver, zatímco si na telefon fotí své dva roky staré dílo.
Oliver s modrým žabákem z roku 2016 na břehu Moravy
Během focení Olivera s žabákem se ptám na aktuální stav graffiti scény v České republice. „Graffiti podle mě není v úpadku. Naopak myslím, že street art a graffiti jako takový prožívá ještě pořád hroznej boom. Ve všech odvětvích lidi teď malujou čím dál víc, je více různých akcí, festivalů, výstav a za tu dobu od revoluce, se prostě stává součástí jak kultury, zábavy, tak i uměleckého světa. Barvy jsou levnější, inspirace je plnej internet a je mnohem větší možnost cestovat,“ vysvětluje Oliver. Jenže kontruju tím, že graffiti přece bylo vždycky vnímáno jako protest právě proti společnosti. „Asi to pro mě protest byl, ale to byl tak rok 1996. Jezdili jsme na skateboardech a vnímaly ty porevoluční vlivy ze západu. Nikde to nebylo a my jsme to tam chtěli a nechtěli jsme, aby ty mosty byly šedý a hrozně nás fascinovaly třeba americký věci v časopisech a klipech. Jenže teď je toho kolikrát až moc, ilegální graffiti je dnes víc než protest proti konzumu spíš sport a reklama sama na sebe. Jen malému procentu malujících jde o estetiku, já osobně chci vždy něco dobrého vytvořit a rozhodně ne něco zničit. Ale je fakt, že dnes bych rád vnesl ten protest do mých streetartových maleb. Je rozhodně hodně věcí, vůči kterým se můžeme vymezovat, ať už se to týká politiky nebo ekologie.“
Sedáme do auta a od pomalované zdi na břehu Moravy míříme do Bezručových sadů, kde Oliver vytvořil aktuálně nejzajímavější street artové dílo v Olomouci. Jedeme se podívat na Masaryka a cestou si nechám vyprávět, kde se Oliverovi malovalo nejlíp. „Ten bunkr, kam jedeme teď, mě fakt potěšil, protože mě hrozně bavilo pracovat na tom místě. Jinak mě bavily nějaký spoty v zahraničí. Moc jsem toho neprocestoval, ale v rámci Evropy jsem maloval vlastně skoro všude. Budapešť, pak třeba Barcelona, Paříž, Berlín, Bratislava, Řím, různě po Německu, Holandsku nebo Polsku. Nedávno jsme byli třeba v Kosovu a to byl velice zajímavej výlet,“ vzpomíná Oliver.
To už se Bezručovými sady blížíme ke skále, ve které je kryt civilní obrany. Vstup do krytu od letošního května zdobí hlava Tomáše Garrigua Masaryka na české vlajce. „Jo, tak ten se mi taky poved,“ konstatuje se smíchem Oliver. „Masaryk vznikl v rámci majálesu, který byl tématicky zaměřený na výročí sta let od založení Československa. My jsme tady měli dělat street art exhibici a do toho mi organizátoři řekli, že můžeme pomalovat bunkr, takže jsem se toho hned chytil a hned jsem věděl, že chci namalovat Masaryka. Připravil jsem si vizualizaci a pak jsem to měl hotový během jednoho dne. Ráno jsem začal a asi ve čtyři to bylo hotový.“
Cestou zpátky se Olivera vyptávám na jeho nejoblíbenější práce. „Z těch zakázek, co jsme dělali, mám nejradši šestnáct metrů vysokej strom na Žižkově. To byla volná zakázka, není to na nic reklama a fakt mám rád, jak to celkově působí, protože je to gigantická malba a myslím, že se povedla. Jinak mám moc rád místo v Prostějově, kam jsme dřív chodili hodně. Je to pod tím největším mostem směrem na Brno, tenkrát to bylo za křovím a nikomu to nevadilo, teď je to oplocený nějakým kovošrotem a ty původní graffiti jsou tam zakonzervovaný. A právě tam mám jeden z roku 1999. Není to sice žádná sláva, ale rozhodně se za něj nestydím. To už je tak starý, že si říkám, že na to, jak je to starý, je to docela dobrý. Ale u toho graffiti je pořád co zlepšovat, pak zjistíš, že za dvacet let máš třeba jen pět opravdu oblíbenejch věcí, cos namaloval,“ svěřuje se Oliver.
Když přijde řeč na to, kolik lidí vlastně v Olomouci maluje, je evidentní, že o nějaké rivalitě mezi nimi nemůže být řeč. „Ve svým věku už neřeším nějakou rivalitu, jsem v podstatě rád za každýho writera, kterej dělá věci, co vypadají dobře. Ať si každý dělá, co ho baví. My se jako BFAM crew rádi věnujeme legálním barevným produkcím a spolupodílíme se třeba na olomouckém Street Art Festivalu.“
Po položení otázky, jestli se může udělat něco pro to, aby writeři nebyli ve společnosti vnímaní jako vandalové a feťáci se Oliver jen pousměje. „Za ty roky si myslím, že lidi začali rozumět těm street artovým obrázkům. Pod street artem si možná laik dokáže něco představit a buď se mu to líbí, nebo ne. Pod graffiti si ale laik nepředstaví asi nikdy nic. Možná si všimnou toho, že některý je třeba víc barevný, ale vlastně vůbec nevidí to, co je na tom důležitý pro nás. U graffiti jde o tvarování písmen, pořád je na tom co zlepšovat, přemýšlí se nad barevnýma kombinacema a nejrůznějšíma novejma prvkama, který by do graffiti šly zakomponovat. Takže do toho normální laik asi nikdy nemůže proniknout a nejspíš nikdy nepochopí, o co v graffiti stylu přesně jde,“ končí svoje povídání trochu pesimisticky jeden z nejuznávanějších writerů, jehož díla můžeme v Olomouci vídat.
S Oliverem jsem strávil příjemný čas a upřímně doufám, že tohle čtení někomu otevřelo a zpřístupnilo svět street artu a graffiti. Jestli máte trochu času, udělejte si procházku třeba kolem žabáka u Moravy, barevné plochy ve Velkomoravské anebo kolem bunkru s Masarykem. Ty Oliverovy obrázky jsou docela pěkný.
Foto Jindřich Karas
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
