ROZHOVOR: I když je to bizarní, tak lidi pořád chtějí kazety, říká Petr Fiala z kapely Mňága a Žďorp
Kapela Mňága a Žďorp vydala novou desku Třínohý pes i na vinylu a kazetách. Podle členů kapely to je spíše služba pro menšinu. I přesto je ale o toto "retro" vydání pořád zájem a nějakou dobu to tak ještě nejspíš zůstane.
Letos slavíte 30. výročí od založení kapely. K 25. výročí jste vydali speciální desku Dáreček, plánujete něco i letos, tedy kromě nové desky Třínohý pes?
Petr Fiala: To co jsme dělali před pěti lety, byla taková gigantická záležitost a na desce bylo 44 československých interpretů. Teď jsme se chtěli spolehnout na své slabé síly a i po třiceti letech existence udělat dobrou desku.
Martin Knor: Nicméně jsme toho udělali poměrně dost. Vydali jsme kalendář s pěknými fotkami Davida Macháčka. Album jsme vydali dokonce na vinylu i na kazetě. Chystáme zpěvník všech písniček a také chceme udělat reedici prvního alba Made in Valmez.
Jaký úspěch mezi fanoušky mají vinyly a kazety?
Petr: I když to je bizarní věc, tak lidi ty kazety pořád chtějí. Vzniklo to vlastně tak, že jsem jednou napsal na Facebook, když jsem uklízel zkušebnu a našel jsem tam čtyři krabice kazet s West Side Story. Zeptal jsem se, jestli to někdo chce, že bych mu to za poštovné poslal. Ozvalo se hodně lidí, že to chtějí a potom jsem sondoval, kde to poslouchají. Většina si to poslouchá ve starých autech (smích). Nebo u rodičů najdou starého walkmana a nějaké kazety. My prodáme sto dvě stě kazet. Není to nějaký byznys. Je to spíš služba těm lidem, kteří to chtějí.
Takže si nemyslíte, že by se to dalo označit jako renesance hudby?
Martin: U vinylu asi jo, ale u kazet fakt ne (smích).
Petr: Cédéčko bylo symbolem touhy lidí po dokonalosti. Když se objevilo první CD, tak hlavní slogan byl: „Vždycky to bude hrát stejně dobře.“ Což samozřejmě není pravda, protože i cédéčko má omezený počet přehrání.
To bylo něco. Konečně to bude dokonalý. A na jednou po dvaceti letech je celá dokonalost v prdeli. Cédéčko skončilo a lidi se vrací k šumění a praskání.
Martin: Když jsme vydali první album jenom na cédéčku a nebyl vinyl, tak mi to bylo hrozně líto. Protože ten velký formát obalu je super. Vždycky když jsem sehnal novou desku, tak jsem si četl v bookletu a bylo tam spousta informací a výborná grafika. Pokaždé jsem si přečetl, kdo na tom pracoval a dozvěděl jsem se o tom hodně věcí. Dneska si lidi stáhnou MP3 a nevědí o tom nic. Je dobrý, když znají aspoň název kapely.
Proč se vaše nová deska jmenuje Třínohý pes?
Petr: Je to takový symbol pro lidskou nedokonalost a zastřešuje to všechny skladby na desce. Název napadl mě a už ani nevím jak.
Potkala vás během těch třiceti let nějaké krize, kdy jste si říkali, že to už zabalíte?
Martin: To asi ne. To tak máte se vším, že si říkáte: „A teď na to už kašlu a budu dělat něco jiného.“ Každoročně míváme dvouměsíční pauzu v lednu a únoru, kdy nehrajeme, a člověk fakt na konci zjistí, že se na to už těší.
Změnila vaše životy hudební kariéra?
Petr: Zásadně. Já si připadám pořád jako za školou (smích). Je dopoledne a já nejsem nikde v práci. Většinou si dělám, co chci.
Vybrali byste si dráhu hudebníků znova?
Petr: Já jsem spokojený, takže určitě jo. Ono si to spíš vybralo nás. My jsme se strašně dlouho bránili tomu, aby se z nás stali profesionální hudebníci. Začínali jsme hrát za komunistů a v té době jsme nechtěli být profesionálové, protože to byly prodloužené páky režimu a museli opěvovat tu krásu společnosti, kamarádství se Sovětským svazem a podobné nesmysly. Potom přišla revoluce, chodili jsme do práce, měli jsme už rodiny a potřebovali jsme se uživit. Měli jsme patnáct koncertů měsíčně a už to nešlo dál utáhnout. Martin to rozsekl, dal výpověď jako první a my hned po něm a řekli jsme si, že uvidíme. No a vydrželo to až do této doby.
Se svým turné navštívíte 19. dubna i Olomouc. Jaký máte vztah k Olomouci a máte tady známé?
Petr: Já mám strašně silný vztah k Olomouci. Měli jsme tady kdysi agenturu. Chodil jsem v Olomouci taky na vysokou školu a máme tady mnoho kamarádů.
Martin: Vždycky tady na nás přijde spousta lidí. Když byla revoluce, tak jsme v Olomouci hráli ve sportovní hale a to pro mě byl obrovský zážitek.
Petr: To bylo vynikající. Hráli jsme s Kubišovou a s Hutkou, který se vrátil z emigrace. My jsme vážně vyrůstali v takovém přesvědčení, že tady komouši budou furt. Najednou úplně nepřijatelní nepřátelé lidu se vraceli do Česka. Bylo vtipné, že to byl náš první koncert, na kterém jsme dostali zaplaceno. Vstupné stálo 20 korun a my jsme dostali 3000 korun. Seděli jsme v šatně a říkali jsme si: „Ty vole, je tady revoluce vole“ (smích).
Martin: Tak to už ani nevím (smích).
Petr: Měli jsme auto s přívěsným vozíkem, z kterého nám padali kytary. Vraceli jsme se v noci a z rádia se ozvalo, že armáda odzbrojuje lidové milice. Do toho hráli hymnu a my jsme ji začali zpívat.
