Mírov na Šumpersku, kdysi městys, pak už jen hradem ozvláštněná vesnice na jedné z vnitřních periferií severozápadní Moravy, postupně ve svých zdech hostil tři pozoruhodné literáty. Tři někdejší bohémy anarchisticko-komunistické scény, z nichž ani jeden se navzdory jasné levicové orientaci nekvalifikoval na čítankového autora československého státního socialismu Josef Kocourek, Michal Mareš, Hugo Sonnenschein.
Další, co tyto tři spojuje, je to, že verbální internacionalismus režimu přesáhli svojí vlastní, každodenní česko-německou realitou. Na to, aby tyto tři, v různém poměru světácky protřelé i chlapecky naivní spisovatelské postavy prošly toutéž „dírou“ čtyři kilometry za Mohelnicí, musely se náhoda a nutnost promísit způsobem, jakým to umělo zařídit asi jen prekérní a děsivé 20. století. Náhoda to byla potud, že tu Josef Kocourek za první republiky byl na čas pomocným učitelem. Nutnost potud, že Michal Mareš a Hugo Sonnenschein se tu později sešli jako nucení, komunistickému režimu nepohodlní obyvatelé zdejší známé trestnice.
Josef Kocourek (1909–1933), zemřelý na tuberkulózu v pouhých čtyřiadvaceti letech, je už pro sám tento smutný fakt odsouzen být jakousi opožděnou variantou Jiřího Wolkera. Je variantou méně pražskou, s menším darem tělesné přitažlivosti i horším hmotným zázemím, a úměrně tedy s větší dávkou životní syrovosti. Ale také s košatou bohémskou sebestylizací a temným juvenilním erotismem, díky nimž je Kocourek pro jisté tvůrčí kruhy dodnes – anebo dnes znovu – téměř kultovní inspirací. Viz loňské vydání jeho raných próz pod titulem „Jensen a lilie“ i několik dalších polistopadových reedicí a publikací z pozůstalosti, od deníků „Marto...“ po román „Srdce“.
Na severní Moravu Josefa Kocourka zavála jeho nevalná kariéra jako učitele „na menšině“, rozuměj na českých menšinových školách v převážně německém pohraničí, resp. v německém jazykovém ostrově, k němuž patřil mj. právě Mírov. V místní škole Kocourek působil půl roku. Následovaly dva roky ve vzdálenějším Šilperku (dnes Štíty, za kulturou odsud zajížděl do Šumperka, kde je dnes také uložena jeho literární pozůstalost). Na poslední, prý nejhorší, nejbezútěšnější štaci se vrátil k Mírovu, do sousední Řepové. Situace státně protežovaných českých škol v nevlídném prostředí chudé německé periferie je z perspektivy vyděděnce, bohéma a internacionálně smyšlejícího socialistického radikála zpodobena v Kocourkově polemickém románu „Zapadlí vlastenci 1932“.
„Nediv se ničemu, to neznáš menšiny. Tady se nežije tak jako u nás. Tady žijí jenom ti, kteří jsou honorováni za vůdcovství národního života. Co my? Jsi dobrý, hraješ-li jim zadarmo v kině, oddřeš všechna divadla, přispěješ-li na každou volovinu. [...] To není život, to je mrzačení všeho. [...] A tady v Arnau, tady to ještě jde. Ale kdybys znal Bukovany, Hrabišín, Schwarzwald, Schumwald a podobná pekla, takové liščí pelechy v lesích nebo v ryze německých územích, to bys plakal. A taky tam jsou přidělováni učitelé.“ [...] „Proč se tam zakládají školy, vždyť tam nemůže být ani minimální počet českých dětí?“ – „Nemusí být. Stačí, aby v ryze českém městě byl disciplinárně potrestán třebas poštmistr, přeloží ho do německého území, má náhodou dvě děti, a aby si to nahoře spravil, začne agitovat pro českou školu. [...] Přemluví dvě nebo tři indiferentní rodiny, sepíše se seznam patnácti dětí, i kdyby česky mluvily právě jen ty poštmistrovy, předá se Ústředí Národní jednoty a po prázdninách můžeš být jist, že bude škola otevřena. Ve Schwarzwaldě udělali školu pro tři děti pana lesního a několik dřevařských rodin, usedlých jen na několik sezón. Byl tam ustanoven jakýsi Kalina, mladý kluk, mluvil jsem s ním nedávno. [...] A vyučovat děti, které česky nikdy nemluvily a zoufale se bránily naučit se několika větám a číslicím! A ten člověk tam žil dva roky! [...] Mohl bys už vědět, že na menšinu se hlásí ti nejmenší, anebo se tam překládá z trestu. [...] Ten, kdo je na krajíčku, nebude si kazit budoucnost, však oni ho zas vrátí, až sehraje na menšině čtyři divadla a deset akademií na oslavu republiky.“
Navzdory své nedopracovanosti a literární i myšlenkové nevyrovnanosti tato kniha, podepřená palčivě konkrétní zkušeností, představuje dodnes otazník k národnostní politice první československé republiky.
Michal Mareš (1893–1971) se na rozdíl od Kocourka dožil věku stařeckého, dlouhý závěr jeho života lze však těžko považovat za výhru nad osudem a severomoravské období patřilo bezpochyby k těm nejhorším. Mareš byl od raného mládí jedním z aktivních anarchistů ve společnosti Jaroslava Haška, S. K. Neumanna či Michala Káchy. Oč méně školsky vzdělaný, za své aktivity byl roku 1909 vyloučen ze všech rakouských škol, o to podle vzpomínek srdečnější i činorodější.
Po 1. světové válce a dělnicko-bohémských toulkách Evropou se nadále zapojoval do pražské levicově orientované literatury, především však se stal novinářem v „Tribuně“ Ferdinanda Peroutky a ve 30. letech pak v demokratickém deníku pražských Němců „Prager Tagblatt“. Německé kontakty odtud se mu staly osudnými. Když jej hned v květnu 1945 zatkla v Praze sovětská NKVD, dokázal to ještě obhájit jako omyl a na rozdíl od většiny jiných byl, coby průkazně zasloužilý soudruh z předválečných časů, po dvouměsíčních útrapách propuštěn. Nový rozsudek si ale podepsal svou až naivně neohroženou novinařinou v Peroutkově „Dnešku“, kde v letech 1946–47 otiskl sérii reportáží o nespravedlnostech, násilí, vraždách a samozvaných místních diktátorech v pohraničí i vnitrozemí.
„Nejde jen o to, že byl odstraněn tento národní výbor a že jeho členové byli nejen zesměšňováni, ale i surově týráni; ale jde hlavně o to, že tím byla instituce [...] odstraněna čistě nacistickým způsobem, pomocí gestapáckých metod. Jako na výsměch naší demokracii byla v České Kamenici nastolena diktatura, jejíž představitel zahájil úřad při prvním zasedání, třímaje v ruce býkovec, slovy „Pánové, toto je naše lidová demokracie a touto budu zde vládnout!“ Tento svůj slib pak také doslova plnil.“
Poté, co Mareš takto pošlapal kuří oka své „staré milence“ – komunistické straně, byl hned na podzim 1948 oživen jeho případ válečných německých styků a po zmanipulovaném procesu byl odsouzen k 7 letům vězení. „Z Pankráce byl odvezen do Šumperku (pobočka velitelství trestního ústavu pro muže na Mírově), odkud jej s ostatními vězni posílali na těžkou práci do skláren v Rapotíně. V žáru pecí začal trpět vážnou oční chorobou a musel se podrobit operaci na oční klinice v Olomouci. V roce 1950 byl přeložen na Mírov, kde žil pod vězeňským číslem 3381 a až do zimy pracoval na poli.“
V mírovském vězení Mareš zůstal do roku 1953. Krátce předtím, než jej znovu přeložili, „zde pohřbil do jámy, kterou sám vykopal, dávného kolegu Hugo Sonnenscheina“. Dožíval pak pod tíhou ztráty občanských práv. Teprve v roce 1991 při posmrtném přezkumu byl původní rozsudek v plném rozsahu zrušen jakožto nezákonný. Roku 1999 vyšly jeho masivně kompilované, z různých zdrojů a jazyků edičně skládané memoáry „Ze vzpomínek anarchisty, reportéra a válečného zločince“. O dekádu později byl pak vydán objemnější soubor jeho reportáží pod originálním titulem „Přicházím z periferie republiky“. Zcela původně šlo ovšem o název Marešovy sbírky sociální poezie, později takto recyklovaný. Shodou okolností je editor svazku Michal Jareš, jehož jméno se od autora odlišuje v jediném písmeni, zároveň i editorem nejnověji vydané knihy Josefa Kocourka.
Hugo Sonnenschein (1889–1953): tulák po Evropě jako Mareš, sebetvůrce jako Kocourek, solitér a socialistický buřič jako oba dva jmenovaní, to vše pod značkou „bratr Sonka“ (odkaz na sv. Františka z Assisi a jeho modlitbu Píseň bratra Slunce). Na rozdíl od předešlých však také playboy a cynik, česko-německo-židovský podle vlastních slov „kulturní bastard“: ze všech tří mírovských nešťastníků je Hugo Sonnenschein rozhodně tím nejzáhadnějším zjevem. A i zde za to namísto „pouhé“ literatury nese odpovědnost jeho poslední životní etapa, situovaná z největší části do mírovského vězení. Přeživší osvětimský vězeň, jehož manželka zahynula v plynové komoře – a konfident gestapa? S tímto obviněním byl alespoň hned po válce zatčen a v dubnu 1947 odsouzen na 20 let těžkého žaláře. Přežil z nich jen šest.
V životopisné literatuře se k tomu objevují divoké historky – Sonnenschein byl prý takto umlčen coby nepohodlný svědek selhání budoucího vzorového hrdiny Julia Fučíka. Asi to tak nebylo. Pravda je zřejmě dodnes ukrytá v sovětských archivech. Že nevíme, kam literáta Sonku ze závěru jeho života zařadit – zda mezi viníky, oběti, nebo prostě jen ty, kteří neunesli tíhu svojí doby –, je jedním z dráždivých kulturních tajemství naší země. Poněkud komplikované je však i řazení jeho dřívějších, tehdy ještě dokonale svobodných, básnických počinů.
Ti ubožáci jsou jak čísla, která sami psali –
já, já jsem zůstal tak, jak jste mě znali:
Sonka,
pošetilec, jemuž je cizí každá zem,
běs v boží ruce jsem.
Je rodákem z Kyjova a jeho tvorba se napájí především z českého prostředí, píše ale ve své mateřštině, německy, a pro koho tedy vlastně? Výrazově a tematicky čerpá z anarchisticko-buřičského prostředí, ale také prý z březinovské spirituality, svérázně „říznuté“ Slováckem a socialismem. V časově řadě jeho sbírek a básní nacházíme výrazové propojení s Friedrichem Nietzschem i Jaroslavem Durychlem, s Adolfem Heydukem i Karlem Hlaváčkem. Z dnešního pohledu jistě nevyrovnaný mišmaš – jak ale vyčítat tvůrci, že nepronikl do kánonu, na jehož pozadí ho dnes čteme? Dlouho bylo vše pohřbeno v těžko dostupných původních vydáních, po oživení zájmu prvotně v Německu přišel roku 2009 též výběr básní v českém překladu Radka Malého a v elegantní úpravě básnického nakladatelství dybbuk. Překlad z pera olomouckého básníka, z něhož je zde citováno, nezapře souvislost s jeho oblíbeným německým expresionismem; zároveň jako by tu z prvních básní výboru po více než sto letech na čtenáře pomrkával František Gellner.
Já nemám nic než svoje skřipky
a matku, co mě proklíná;
nic nehledal jsem – těch pár přátel?
Sami mi spadli do klína.
Nehledám nic, vždy potkám štěstí
a vedu život tuláka.
Mě líbá čas, já líbám děvky
a studuji si oblaka.
Na druhé straně oblouku stvořeného putováním bratra Sonky se pak nachází sevřená a svíravá vězeňská poezie, k níž bychom v poválečné době našli opět řadu paralel.
Ztracený svět, jejž šest stěn drtí
ve tmě a v mrazu. Život – zeď.
Rozežrán nouzí, líbán smrtí.
Život, v němž chybí slůvko „teď“.
[...]
Zdi šedé jako krysy v kleci;
beton, prach, prkna – to je zem.
A přesně šestadvacet věcí:
židle – jak jinak – se stolem,
železná kostra s roštem z drátů,
slamník a polštář – krásný byt.
Dobře se vyspí, kdo to zná tu,
kdo deku má a nemá cit.
Oč romantičtější je zmizet jako Gellner navždy v blátě Haliče nežli dožívat ve stínu mírovských zdí.
Sobota, 10. července 2021, 06:50
Veřejná knihovnička začala lidem sloužit u Červeného domku Petra Bezruče v Kostelci na Hané na Prostějovsku, kde je nově otevřená expozice o tomto moravském a slezském básníkovi. O doplňování knihovničky se bude starat kostelecká knihovna.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
