Seriál Hra o trůny baví diváky už od roku 2011. Udržela si vysoké kvality předchozích sérií i právě ukončená šestá řada?
Nových deset dílů bylo specifických především v jednom ohledu. Poprvé od začátku seriálu se scénáristé nemohli opřít o knižní předlohu George R. R. Martina. Šestá kniha nazvaná Vichry zimy totiž stále není dopsána. Tvůrci se tudíž museli spokojit pouze s několika zásadními zvraty, které jim autor prozradil, a ty pak obalit svou vlastní dějovou kostrou. Proto pro mě jako pro fanouška, který má nejen nakoukaný seriál, ale také přečtené všechny knihy, byl zážitek z nové série o dost jiný.
Většina dějových linií totiž skutečně jede podle svého a dozvuky knih se objevují jen v případě příběhů několika postav (Jaime, Arya). A pokud bych měl hned zezačátku něco vytknout, vadily mi především dvě věci. Zaprvé, především u prvních epizod bylo hodně znát, že už za celým příběhem nestojí Martin. V případě některých postav mi dokonce přišlo, že sleduji úplně jiné charaktery, tak moc mi neseděla jejich rozhodnutí a chování. Zadruhé, oproti předchozím sériím, ve kterých se příběh posouval vpřed (někdy možná až moc) pozvolna, tentokrát příběh strašně spěchá kupředu. Což se týká celé šesté řady. Seriál tak sice už od začátku chytne skvělé tempo a do konce se nezastaví, ale trochu se ztrácí napětí a atmosféra, která seriál nejvíc proslavila.
To jsou ale snad jediné problémy, které s novou Hrou o trůny mám. Protože jinak je to nářez, hlavně když ji člověk srovná s předchozí sérií. U té tvůrci vůbec nezvládli rozložit děj rovnoměrně do všech deseti dílů, takže zatímco její velká část se táhla jako nudle z nosu, v posledních třech epizodách bylo najednou nutno odvyprávět tolik děje, až to diváka zahltilo. Tentokrát má téměř každá epizoda svůj výrazný highlight, díky kterému si ji zapamatujete. A ty nejvýraznější vrcholy se mohou rovnou řadit k nejlepším momentům celého seriálu.
Nutné je samozřejmě zmínit Bitvu bastardů, devátý díl byl už podle svého názvu opět zasvěcen brutální řeži, která tentokrát bez nadsázky psala televizní dějiny. Svým měřítkem a zpracováním totiž zadupává do země všechno, co jsem kdy na televizních obrazovkách měl šanci vidět. Režisér Miguel Sapochnik si v bitvě hraje se zpomalovačkami, dlouhými nepřerušovanými záběry a dalšími vychytávkami, díky kterým celý střet vypadá skutečně filmově a nezadá si například s bitvami z Pána prstenů. Ty navíc překonává v perfektním zachycení bitevního zmatku, špíny a brutality, takže se divák cítí, jako by byl uprostřed dění. Pro mě osobně ale byla vrcholem série závěrečná sekvence pátého dílu, nazvaného jednoduše Dveře. Ta kromě parádního zvratu přinesla i důležité emoce a v plné parádě ukázala velkou hrozbu, kterou pro svět Hry o trůny představují fantastičtí Bílí chodci.
Jinak byla nová řada ve znamení velkých návratů a opět i bolestných ztrát. Celkově pak Hra o trůny potvrdila, že patří mezi nejužší televizní špičku. Ať už po stránce výpravy, která je opět velkorysá, tak například hereckých výkonů, které jsou ve většině případů zkrátka skvělé. Z této série určitě utkví v paměti zkušený Jonathan Pryce v roli Nejvyššího vrabčáka, neselhávající jistoty pak představují také Peter Dinklage nebo Nikolaj Coster-Waldau. V menší roli se pak objeví i Ian McShane, známý třeba z Pirátů z Karibiku či Sněhurky a lovce. A na jeho vystoupení jen tak nezapomenete, i když má pouze malý prostor. To jen dokazuje, jak pečlivé produkční péče se Hře o trůny dostává. Šestá série mě rozhodně nezklamala, přes jistou uspěchanost se mi moc líbilo o její finále a už teď jsem natěšený jako malý kluk, jak celý příběh bude pokračovat. To roční čekání bude opět zatraceně dlouhé…
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
