Po dlouhých dvaceti letech přichází do kin pokračování jednoho z největších megahitů 90. let. Nový Den nezávislosti s podtitulem Nový útok má ale do naivního kouzla prvního dílu hodně daleko.
Hollywoodští producenti se nejspíš rozhodli oživit co nejvíc značek, jimž se nejvíc dařilo právě v 90. letech. Druhý Den nezávislosti je po filmech Jurský svět a Terminator Genisys třetím filmem za poslední rok, který přivádí do kin pokračování známé frančízy a spoléhá především na nostalgii fanoušků. A nutno říct, že svými (ne)kvalitami má bohužel blíže k novému Terminátorovi.
Začátek ještě klame tělem a poměrně poutavým způsobem staví před diváky i staré známé postavy novou hrozbu. Vrací se vědec David v podání Jeffa Goldbluma, jeho otec, kterého hraje Judd Hirsch, i autor pravděpodobně nejslavnějšího filmového projevu z minulého dílu Bill Pullman jako nyní již bývalý prezident Whitmore. Ti všichni musí čelit novému útoku mimozemšťanů, kteří tak nějak neskousli porážku z minulého dílu a znovu přilétají, aby nám ji vrátili i s úroky. S dalším zdánlivě beznadějným pokusem odvrátit jejich útok pomáhá hrdinům z prvního dílu i mladá krev, v jejímž čele stojí mladší bratr známějšího Chrise, Liam Hemsworth, který bohužel nemá ani třetinu bráchova charismatu. Spolu s ním se pak dočkáme ještě několika dalších mladých tváří.
Právě přemíra postav je jedním z problémů filmu. V původním Dnu nezávislosti se také objevila celá řada charakterů, ale film měl své nepřehlédnutelné tahouny v Goldblumovi a samozřejmě ve Willu Smithovi. Někdo takový v pokračování citelně chybí, režisér Roland Emmerich nedbale přeskakuje z jedné linie do druhé a slibný tajemný začátek pohřbívá snahou co nejdřív do filmu dostat mimozemšťany a obrovskou destrukci.
Všechno tohle přijde v mnohem větším měřítku, než jaké měl původní film. Větší je akce, větší jsou nepřátelské lodě, větší jsou mimozemšťané… Podle nejlepší tradice každého pokračování, větší je zkrátka úplně všechno. A jakkoliv jsou triky na té nejvyšší úrovni, jakmile tvůrci neznají míru, začne se jim film rozpadat pod rukama. Příliš velké množství postav a linií, z nichž některé jsou naprosto zbytečné, neprospívá dějové skladbě a vyprávění jako takovému, navíc se všechno děje v hrozně rychlém tempu, což jen přispívá k výslednému zmatku na plátně. Postavy se přesouvají z místa na místo rychlostí blesku, divák netuší, jak se ten a ten člověk dostal tam a tam a proč s ním je zrovna tahle osoba. Pocit, že všechno ve filmu se děje jen proto, že se to tvůrcům hodí a ne z nějaké vnitřní logiky, jsem měl po celou stopáž.
Nejhorší ale je, že film selhává ve dvou svých hlavních trumfech, ve dvou aspektech, které proslavily jedničku v první řadě. V akci a v humoru. Co se týče akčních scén, všechny jsou zdánlivě řemeslně v pořádku a je jich tu spousta. Ale zoufale jim chybí kreativita, nějaký moment překvapení, který by ten digitální bordel divákovi nějak přiblížil a osvěžil. Ale ne, veškerá akce je zoufale stejná, fádní a nejpozději během druhé velké trikové sekvence se divák zkrátka začne nudit. No a vtipy… Zatímco první díl byl v tomhle ohledu naprosto nenucený, tady se do scénáře humor evidentně tlačil hrozně na sílu. Osobně si už den po zhlédnutí nevybavím jedinou hlášku, jedinou scénu, u které bych se upřímně zasmál nikoliv neschopnosti tvůrců natočit kvalitní film, ale dobře napsanému dialogu.
Den nezávislosti: Nový útok je zklamání. Nenabízí nic, co bychom už neviděli jinde a v mnohem lepším provedení, nemá sympatické postavy, vtipné dialogy ani zajímavou akci. Takže zatímco jednička je i po těch dvaceti letech oblíbená klasika a pravděpodobně jí ještě dlouho bude, tohle pokračování co nevidět zaslouženě zmizí v propadlišti filmových dějin.
Film dávají například v kině Premiere Cinemas, program najdete zde.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
