Den strávím se servisním technikem Honzou. Honza se stará o servis a čištění mobilních toalet. Honza je hodně veselý chlapík a dělá si srandu z věcí, ze kterých se jiným navaluje. Jenže vzhledem k povaze práce je pochopitelné, že Honza má hranici toho, co je a není nechutné, trochu posunutou.
Deset minut před šestou ranní na Honzu čekám před objektem v Holici. Když kolem mě projíždí, mává na mě, aby bylo jasno, že čekám na něj. Parkuje, vystupuje z auta, podáváme si ruku. „Tak jdem na to...“ otvírá Honza ramenem bránu vedoucí do areálu.
Jdeme do šatny, kde se Honza zdraví s kolegy. Jeden z nich teď před šestou ranní snídá jitrnici. Zdravím kolegy a Honzu fotím, když se obléká do pracovního. „Škoda, že taky nemáš pracovní hadry, mohli jsme provést křest hovnem!“ směje se na celé kolo. Co je to křest hovnem se dozvím později. Teď musíme pro papíry, aby Honza věděl, kudy dnes pojede a které záchody čekají na vyčištění. Vyšlo nám to pěkně, dnes pojedeme z Holice do Černovíra, pak nás čekají záchody na Horním i Dolním náměstí, pak Sokolská ulice, stavby u Šantovky a na závěr návštěva čističky, kde se zbavíme nákladu, který jsme za celý den posbírali. Jestli víte, co tím myslím.
Honza nejdřív musí do auta naložit takzvanou chemii a toaletní papíry, které doplňuje do každé mobilní toalety. Chemie je taková ta modrá tekutina, kterou je naplněná každá mobilní toaleta. Ta má za úkol rozpouštět toaletní papír a ničit bakterie. Docela dojem na mě udělá, když si Honza shodí z auta celou kadibudku úplně sám. „Chodím cvičit a dělám box,“ říká mi později v autě Honza a už je mi všechno jasné. Ostatní zaměstnanci na tenhle úkon totiž používají vysokozdvižný vozík. Sedám na sedadlo spolujezdce a vyrážíme na cestu.
Cestou mi Honza vysvětluje princip křtu hovnem. „Měl jsem tady jednoho brigádníka, co se jmenoval Mates. On vysával hovna a nevím, jestli se mu to líbilo nebo z toho byl tak unešenej, ale každopádně měl otevřenou pusu. Na hadici se mu zasekl toaleťák a jak Mates pohnul s hadicí, to hovno se obrátilo a přistálo mu přímo v puse.“ Během dne mi ale Honza poví asi tři historky s podobným koncem, kdy někdo končí celý zašpiněný od exkrementů, takže jsem pochopil, že křest hovnem může mít spoustu podob.
Dáváme si krátkou pauzu a Honza vytáhne telefon, kde loví v archivu skutečné chuťovky. „No jo, kamarádi mi pořád posílají krásný fotky někde z práce, posílají mi panoramata, tak jim čas od času taky musím poslat video nebo fotku, jak to mám v práci pěkný zase já,“ směje se Honza od ucha k uchu a ukazuje mi videa se zážitky, o které se s vámi bohužel ani vizuálně podělit nemůžu.
První zastávka je v areálu v Černovíře a já vlastně až teď chápu, v čem Honzova práce spočívá. „Hodně důležité je zastavit s tímhle autem nějak tak, abych se k tomu záchodu vůbec dostal. Jakmile se dostanu k záchodu, musím z něj ty hovna vysát. Až to vysaju, musím prázdnou nádrž v záchodě pořádně vypláchnout čistou vodou, aby to nesmrdělo. Pak tam naliju chemii, to je ta modrá tekutina. Umyju wapkou podlahu, všechny rožky a samozřejmě taky zvenku. Doplním papír a je to hotovy,“ popisuje Honza postup, který opakuje každý den několikrát už druhým rokem.
Chvíli po osmé jedeme do Sokolské. „Tam je záchod, kterej je asi třicet metrů od místa, kde můžu zastavit. Nemáme se tam ale vůbec jak dostat. Ke všemu budeme stát na kolejích pro tramvaje a tenhle záchod je fakt nepříjemnej. Ještě že ho čistíme jen jednou za dva týdny. Chlapi ze stavby nám ho musí vždycky vytáhnout na nějakou normální vzdálenost, abychom se tam dostali. A musíme doufat, že zatímco tam budeme stát, nebude chtít projet žádná tramvaj,“ teskní Honza za volantem na třídě Svobody.
Když přijedeme k objektu v Sokolské ulici, nikdo nás tam nečeká. Honza dům obchází a hledá někoho, kdo měl přistavit záchod, zatímco náš hovnocuc stojí tak, že by tramvaj opravdu neměla šanci projet. Po pěti minutách se z domu vyloudají dělníci, kteří záchod přenesou na místo, kde se dá provést jeho čištění. „Kdyby mi tohle zdržení připravili u každého druhého záchodu, nemám šanci stíhat,“ vysvětluje Honza.
Dneska s Honzou jedeme servisovat asi pětadvacet záchodů. Když Honza jezdí v létě, kdy je mnohem větší zájem o pronájem mobilních toalet, čistí i šedesát záchodů denně a musí se podle svých slov opravdu pořádně otáčet, aby všechno stihl.
V nejhorším stavu bývají podle Honzy záchody na festivalech. „Když dojde toaletní papír, lidi to často moc neřeší. Prostě se vytřou rukou, ten největší kekel utřou za roh, kde pak vidíš takovou hromadu hovna. To, co jim zbyde na ruce většinou rozetřou po stěnách. To tam možná taky dneska bude, minulej týden přesně tohle překvápko bylo na Dolňáku,“ dozvídám se.
Ještě před zastávkou na Dolním náměstím nás čeká jedna budka za pódiem na Horním náměstí. Její čištění není problematické a vzhledem k tomu, že tahle toaleta neslouží veřejnosti, byla v relativně čistém stavu. To se ale většinou nedá říct o toaletách u kluziště na Dolním náměstí. „Tady to bývá vrchovatý, ale čistili jsme to tady i včera, takže dnes je to v pohodě,“ hlásí Honza po odemknutí a vyčištění všech tří toalet.
Honza je muž hlášek. Cesta v autě s ním rozhodně není nudná. Při povídání o práci sype jednu hlášku za druhou. „Výhodou téhle práce je, že tady nemám co posrat. Tady už je všechno posrany,“ směje se Honza a dodává, že na toaletu, která je umístěná na stavbě u kostela svatého Mořice, chodí dělníci vykonávat většinou malou potřebu. „Na téhle stavbě jsou naštěstí spíš chcáči, většinou jsou na stavbách spíš sráči,“ směje se Honza.
V podobném duchu probíhá čištění dalších toalet. Poslední zastávku máme s Honzou v čističce odpadních vod v Dolní Novosadské ulici, kde musíme vypustit veškerý odpad, který jsme za den nasbírali. V areálu čističky mě Honza docela vyděsil. Když jsem si ho zrovna moc nevšímal a věnoval se focení proudu exkrementů kamsi do hlubin, otočil se ke mně se znechuceným výrazem a hnědou skvrnou na ruce. „To je hnus, dívej,“ šklebí se Honza a olizuje si skvrnu na ruce. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že si ze mě dělal srandu a na ruku si v nestřežené chvíli napatlal čokoládu.
Během cesty zpátky do Holice se s Honzou bavím o tom, jestli je v práci spokojený. Ani při řeči o tomto tématu mu nesleze úsměv z tváře. „Když jsem začínal a jel jsem čistit záchody někam na festival, tak jsem se fakt styděl. Dělám to teď už druhý rok a v kolektivu jsem sice nejmladší, ale ani tak si na tuhle práci nemůžu stěžovat a jsem tady moc spokojený,“ líčí Honza. I já musím uznat, že v Honzově provedení vypadá tohle zaměstnání jako jedna z nejpohodovějších prací na světě.
Foto Jindřich Karas
