Na pražském letišti bylo v pátek živo. Premiér Babiš, ministr vnitra Hamáček a ministr zdravotnictví Vojtěch přivítali na ranveji nákladní letadla z Číny. Záchrana. Slova díků směrem k Číně zněla nejen od představitelů vlády, ale také od prezidenta Zemana. Díky, Číno! A lidé v Česku? “Já o žádných sestrách, co si šijí roušky, nevím. Vy o tom niečo viete, Prymula?”
Povodně 2002. Nebo 97. Mnozí z nás je mají ještě v živé paměti. A teď si představte, že je rok 2021 a podle předpovědí odborníků je nanejvýš pravděpodobné očekávat povodně katastrofálních rozsahů. Vaše obec je v ohrožení, stejně tak váš dům.
Začnete se tedy připravovat. Vaše obec, i vy samotní. Sháníte pytle s pískem či cokoliv, co by mohlo blížící se pohromu zmírnit. Ze začátku je vše k dispozici, jenže pak? Překvápko.
„Od dnešního dne je z nařízení vlády zakázáno prodávat písek nestátním organizacím. Důvodem je prevence před spekulativním obchodováním.”
Vaše obec je bezbranná. Váš kraj je bezbranný a vy jste odkázáni jen na to, co si sami dokážete zařídit.
Přesně takové nařízení stálo na počátku katastrofální situace s (ne)dostatkem zdravotnického materiálu v posledních týdnech. Pro upřesnění si uděláme malý přehled, čeho jsme za poslední dva měsíce byli svědky. Vezmeme to hopem.
„Není co řešit, jsme připraveni,” ujišťuje ministr zdravotnictví Adam Vojtěch.
„Všeho je dost,” ujišťuje Vojtěch. Lidé začínají vykupovat roušky a respirátory. Jejich cena stoupá. Vláda v reakci zakazuje českým výrobcům a distributorům prodávat roušky a respirátory komukoliv jinému než státním organizacím. Ochranné pomůcky si tak nemůžou objednat ani jednotlivé nemocnice, ani samotné kraje.
Jinými slovy: vláda sází na jednu kartu. Že to zvládne.
Už v prvních týdnech dochází zdravotnickým zařízením ochranné pomůcky. Jak později vyplývá na povrch (příkladem zde či zde), ochranné pomůcky pro začátek nadcházející pandemie v Česku byly. Jen se zakázalo je distribuovat. Stát to vzal na sebe, a stát nezvládá.
Řešení? Po celém Česku se zvedá nevídaná masivní vlna solidarity a dobrovolnické mobilizace. Kdo má stroj a dvě ruce, šije roušky. Fotografie jednotlivců, dobrovolnických skupin, ale i rodin s dětmi zaplavují internet. Kdo nešije, není Čech. Doslova.
Stát?
„Máme objednáno, je to otázka dní.”
Den za dnem, tiskovku za tiskovkou.
Zpátky k povodním. Z terasy nervózně sledujete obzor, přes který se za chvíli převalí zlověstný vodní masiv, v televizi přitom mluví premiér, který vás ujišťuje, že pytle s pískem a další protipovodňové zábrany jsou na cestě. Přijdou prý v pátek.
Jenže je středa a povodeň má přijít někdy mezi „včera, teď a za chvíli”. Vaší jedinou záchranou jsou v tu chvíli sousedé z výše položených částí okolí a zároveň úplně neznámí lidé z celé republiky, kterým váš osud není lhostejný a napínají veškeré síly, aby vám pomohli.
Je to tu. Premiér slavnostně vítá první nákladní vlaky s kýženou pomocí. K vašemu domu skutečně přijíždí nákladní auta napěchovaná pytli s pískem. Bohužel pro vás ve chvíli, kdy stojíte v obýváku po pás v bahnité vodě.
Tím, kdo stojí po pás ve vodě, jsou v roce 2020 lidé nasazující vlastní krky, aby zachránili ty naše. Bojovníci první linie: lékaři, zdravotní sestry, záchranáři. Obranný předvoj, který když padne, začneme padat i my, jeden po druhém (přesně jak nám nyní ukazuje Itálie). Ovšem jediným, kdo si to podle způsobu vyjadřování představitelů vlády uvědomuje, je národ samotný.
Solidarita, dobrovolnická práce a mobilizace společnosti na pomoc svým spoluobčanům v první linii nejsou v současné krizi doplňkem konání vlády, ale jejím nahrazením. Z pohledu politického (rovná se za časů vlády Andreje Babiše mediálního) obrazu akčního kabinetu, který ve skutečnosti konat nedokáže, jsou tyto občanské aktivity v jeho očích nežádoucí. Fungují totiž jako zrcadlo - odráží kabinetu jeho vlastní neschopnost.
Mimo čas krize by se s tím vláda vypořádala jednoduše. Zarámovala by takovou činnost jako kampaň, jako útok opozice. Jenže otevřeně brojit proti desítkám tisíc dobrovolníků ze všech sociálních i věkových vrstev, co šijí pro sebe, své příbuzné, přátele, sousedy a všechny potřebné (navíc pouze z čistého altruismu) by byla politická sebevražda.
A tak zbývá jediná možnost - dělat, že se nic takového neděje.
„Já o žádných zdravotnících, co si šijí roušky, nevím. Vy víte, pane Prymulo?”
Do příběhu, kde lidé vlastně nešijí a vláda prostě maká, pak přichází nový spasitel. Tedy alespoň optikou Prchalova týmu a Nejedlého zbožných přání. Nad Českou republiku se snáší rudý Bůh ze stroje, který sice celou tragédii rozehrál, avšak vzhledem k politicky nastavené dramaturgii inscenace byl (nejen) při poklonkování vlády na letišti tento významný detail opomenut. Seznamte se, náš skutečný spasitel. Čína.
A jaká to náhoda, že se po týdnech nekonečného mlčení z pyžamového spánku náhle probudil Miloš Zeman, aby zjistil, že je stále prezidentem a využil nejdůležitějšího proslovu za celou prezidentskou kariéru k velebení nového zachránce.
K velebení té samé Číny, odkud se virus i díky tvrdé cenzuře a zamlčování skutečného stavu věcí dostal do celého světa. K velebení té samé Číny, která zdarma přijímala zdravotnický materiál a nyní ho světu o pár týdnů později s úsměvem prodává jako výpomoc za „přátelskou” cenu”.
Pokud bychom celou éru prezidentování Miloše Zemana posuzovali jen na základě čtvrtečního proslovu k lidem procházejícím nejdrsnější zkouškou novodobé historie, fatálně by selhal.
Babišův kabinet v krizi jedná, to se musí uznat. Avšak druhým dechem je třeba podotknout, že jeho vláda ukázala ramena pouze v těch otázkách, které se netýkaly její vlastní operativy. Její povinností bylo zajistit včasnou a dostatečnou infrastrukturu pro ty nejzranitelnější. V tomto úkolu selhala. To je holý fakt, který podtrhuje celé Česko u šicích strojů.
V čem se naopak vláda vyznamenala, byla vyhlášení tvrdých opatření, na jejichž aplikaci má však pramalý vliv. Jejich dodržování je na občanech samotných a kontrola zase na bezpečnostních složkách.
„My přikazujeme, vy dělejte,” zní od státu. Jenže poté následuje šeptem: „Když my neděláme a vy děláte za nás, my nevidíme. Nechceme a nebudeme vidět.”
Zatím.
Za několik měsíců, až bude vše za námi, dostane totiž současná tragédie komické rozuzlení v podobě rozšafných promo vládních výjezdů na pracoviště bojovníků první linie, kde se bude culit do objektivů, kde se budou předávat ocenění a šeky, objednávat nová zařízení, nadělovat finanční bonusy, slibovat zvýšení platů a rozdávat vizitky se vzkazem „kdykoliv mi zavolajte”.
Doufám, že v tu chvíli budeme mít stále na paměti, kdo byl tehdy pro vedení státu hrdinou a kdo byl naopak i přes neuvěřitelný zápal zcela účelně přehlížen.
Jednu cennou lekci si však ze současné krize můžeme s potěšením odnést: nehledě na podobu politické garnitury se pod vrstvou švejkovského držkování v nás skrývá hluboká zásoba odhodlání a vůle pomoci. A to je vzhledem k nehezkým vyhlídkám následujících dekád víc než málo.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
