Olomoucké studentky zachránily z Údolí smrti desítky dětí. O jejich činu se po dlouhá desetiletí nevědělo

Zajistily jim jídlo, ošetření, ubytování, školní pomůcky, docházku do vyučování a některým i náhradní rodiny. Paměť národa se nyní obrací na veřejnost s prosbou: „Pomozte nám najít děti z Údolí smrti.“ „Jména zachráněných dětí známe, zachoval se seznam v pozůstalosti paní Bartoňové. Jedná se o původní jména, děti budou mít dnes již pravděpodobně jiná, převzatá po rodinách, které je adoptovaly," zní z Paměti národa. 

Paměť národa se zaměřila na zmapování příběhu jedné z tehdejších zachránkyň Květoslavy Axmanové (provdané Bartoňové). Nyní se zaměřuje právě na osudy zachráněných dětí. Natáčeli zatím jen se dvěma.

Editor Paměti národa Vít Lucuk vzpomínky paní Bartoňové zdokumentoval v roce 2016. Zpřístupněné vyprávění si na Paměti národa přečetl někdejší student žurnalistiky Jan Kvapil a pustil se do dalšího rozkrývání příběhu. Za paní Bartoňovou již docházel do nemocnice: „Paní Bartoňovou jsem poprvé navštívil na oddělení geriatrie Fakultní nemocnice Olomouc, kde se léčila po zranění kyčelní kosti. Malá osmdesáti osmiletá stařenka ležela na pokoji spolu s několika dalšími pacientkami. Doktor ji zakázal vstát z postele, a tak jsem si k ní sedl a dlouho jsme si povídali. Nikdy se tím, co tenkrát udělala, nechlubila. Byla to úžasná paní,“ popisuje spolupracovník Paměti národa Jan Kvapil. Skromná paní Bartoňová si nepřála, aby její příběh byl popularizován za jejího života. O slávu a uznání nestála.   

Redaktor Paměti národa Jan Kvapil vypátral jedno ze zachráněných dětí – Jan Izáka, původním jménem Jan Vanát. Když přijel do Olomouce, bylo mu pouhých 6 let a na nic z té doby si nepamatuje. Adoptovali jej Izákovi, sedlácká rodina ze Skrbně nedaleko Olomouce. Jméno Květy Bartoňové (Axmanové), která mu kdysi pomohla k lepšímu životu, nikdy předtím neslyšel. Redaktor jim předal kontakty a po 71 letech se s paní Bartoňovu setkali. Setkání bylo vřelé a dojemné. Zemřela půl roku poté v nedožitých devadesáti letech, aniž by její příběh vešel ve všeobecnou známost, jak by si zasluhoval.

Poté, co Paměť národa zveřejnila letos v dubnu na sociálních sítích výzvu, že hledá zachráněné děti, přihlásila se i paní Anna Veichartová, roz. Štafanisková, další ze zachráněných dětí, vypráví: „Slečna Axmanová pro mě byla anděl. Hrála mi na klavír. Pořád ji vidím před sebou. Stále jsem na ni myslela, její jméno mě provázelo celý život,“ popisovala redaktorovi Kvapilovi po telefonu v době koronavirové epidemie Anna Veichartová. I ona se setkala s paní Bartoňovou v nemocnici, týden před smrtí paní Bartoňové. 

Redaktoři Paměti národa pátrali i po dalších zachráněných dětech a zjistili s vydatnou pomocí starostů zmíněných slovenských obcí, že jich pravděpodobně žije už jen třináct - tři z Vyšné Pisané a deset z Nižné Pisané. Podrobněji redaktoři Paměti národa budou rovněž mapovat i osud druhé zachránkyně Věry Kristové. Na výzvu publikovanou v tomto týdnu se Paměti národa ozvala Stanislava Kubisová - vnučka druhé studentky učitelského ústavu v Olomouci Věry Kristové, která akci s paní Bartoňovou organizovala. V pozůstalosti paní Věry Kristové, později Adámkové, která zemřela před pěti lety, jsou totožné materiály – fotografie, seznamy, atd.

Osud paní Bartoňové, pana Izáka a paní Štefaniskové zpracoval Mikuláš Kroupa do rozhlasového dokumentu Příběhy 20. století. „Je to opravdu velmi silný příběh, ale nemyslím si, že jen tím samotným činem milosrdenství. Ale také tím, že čin považovaly za samozřejmý. Naším úkolem je, aby se nezapomněl, ale bylo by báječné, kdyby nás  k dobrým činům inspiroval,“ říká Mikuláš Kroupa, zakladatel Paměti národa a ředitel Post Bellum. Příští týden v rozhlasovém dokumentárním cyklu zveřejní detaily o tom, jak Květu Bartoňovou a její tety řeholnice pronásledovala StB, jak si popularitu za záchranu dětí chtěli připsat komunisté.