Námořník z Olomouce kvůli koronaviru už přes dva měsíce nevkročil na souš

Jak dlouho už jste na lodi zavření?
Na lodi jsme už od ledna, ale z Portugalska jsme vypluli třináctého března. Teď to bude tedy už přes dva měsíce na vodě. Dost zásadní je, že se jedná o třiatřicetimetrový dvojstěžník, místa pro tři lidi na několik měsíců je tu tedy hodně málo. Na druhou stranu nás tu původně mělo být pět, takže to mohlo být ještě horší.

To je pro tři lidi dost dlouho. Už na vás přišla ponorková nemoc?
Ponorku zvládat nemusíme, dokud je loď nad hladinou. Teď vážně. Samozřejmě to není ideální stav a ačkoli občas k nějakým třenicím dochází, nemusíme řešit mezi posádkou žádné větší konflikty. Na vodě se naštěstí pořád něco děje, i když to často není procházka růžovým sadem. Tato plavba se zatím ale obešla „jen“ s požárem, jednou srážkou s útesem a pár technickými problémy.

To vypadá na poměrně adrenalinový zážitek, jsou podobné situace, jako je požár, na lodi obvyklé?
Zajímavých a adrenalinem nabitých zážitků mám za sebou myslím víc než dost. Jak jsem říkal, na moři se pořád něco děje. V Karibiku jsme například unikali před hurikánem, jindy nám například kotva rozpárala trup lodi nebo přepadli pasažéři přes palubu. Takové případy samozřejmě nejsou na denním pořádku, a i když to nejsou situace do kterých by se člověk rád vracel, člověk si je zapamatuje. Minimálně z nich potom vznikají dobré historky k vyprávění u piva.

Říkáš, že mezi posádkou konflikty nejsou, s místními jste nějaké měli?
Domorodci jsou vesměs v pohodě, i když se snaží na všem taky trochu vydělat. Problémy jsou akorát s policií, která věci velmi komplikuje, protože nejsme oficiálně v zemi, ale v mezinárodních vodách. Na souš nás odmítají pustit i přes negativní testy na koronavirus. Měsíc dokonce trvalo, než nás pustili alespoň do přístavu. To nám samozřejmě komplikuje i přístup k potravinám a dalším zásobám.

Kdo a jak vás tedy zásobuje?
Protože nemůžeme na souš, všechno teď závisí na domluvě. Ze začátku nám něco dovezla armáda, později rybáři. Ti teď ale mají pod výhružkou zatčení zákaz nám cokoliv vozit, pokud to není dopředu schváleno. Teď tedy žijeme hlavně z výpomoci ostatních mořeplavců. Občas si něco sami ulovíme, to se ale ukázalo jako ne úplně spolehlivý a dostačující zdroj potravin.

Z toho, co říkáš je vidět, že jste takřka úplně izolovaní. Jste ale schopni alespoň nějak komunikovat s rodinou nebo přáteli doma?
Komunikace s okolním světem je na moři nereálná. Od té doby, co jsme u ostrovů, jsme ale získali zdejší SIM kartu a skromný objem dat. Teď jsme tedy schopni občas napsat domů, ale na žádné dlouhé povídání to není. Mimo to samozřejmě komunikujeme s námořní policií, rybáři a dalšími námořníky, i když přímý osobní kontakt je tabu. Díky telefonu a omezenému kontaktu s místními jsme tak schopni získat alespoň nějaké informace o všeobecném dění na místě i doma.

Předpokládám že váš původní plán, se kterým jste se na Kapverdy vydali se dost změnil. S jakým záměrem jste ale vůbec vypluli?
Původně jsme zde chtěli pronajímat plachetnici turistům a vozit je mezi ostrovy. Kvůli stávající situaci ale všichni pochopitelně odjeli ve chvíli, když jsme se objevili.

 Všechny tyto problémy vás nepřesvědčily, abyste se vrátili domů?
Ale ano, na cestu zpět se chystáme už dlouho, měli jsme ale poškozenou loď a chybí nám část posádky, kterou k nám nechtějí pustit, protože nejsme oficiálně v zemi. Až nedávno se nám podařilo sehnat díly k opravě a technicky jsme připraveni vyrazit. Problémem ale, jak říkám, zůstává posádka a také zásoby na cestu.

Už jste vyčíslili ztráty z této cesty, které vám předpokládám nikdo nenahradí?
Tak výdělek z charteru si logicky nepřivezeme, ale část útrat, které jdou už teď z vlastní kapsy nám pokryje odměna za zachráněnou loď, kterou se nám podařilo zajistit a zabezpečit před samovolným odplutím na oceán. Opravdovou odměnou pro nás ale bude, až dostaneme plachetnici zpět do Evropy a dáme si pořádné jídlo a točené pivo s kamarády a rodinou.