Spolek Hanácký Jeruzalém nedávno v ulicích Prostějova uložil další Kameny zmizelých za oběti holocaustu. V ulici Olomoucká u domu číslo 2 položil pamětní kámen za Ruth Weiszovou zavražděnou ve věku třináct let v Baranoviči.
Nacisty zavražděná Ruth Weiszová se narodila se 19. prosince 1929 v Prostějově. Její rodiče pocházeli ze západního Slovenska z trnavského kraje, otec Šimon Weisz z Dunajské Stredy a matka Etelka Weiszová ze Šaštína.
"V Prostějově se usadili v roce 1926. Šimon provozoval kožešnictví v Olomoucké ulici, později na náměstí Svatopluka Čecha a Etelka Weiszová byla majitelkou oděvní firmy na výrobu pánských oděvů v ulici Vápenice," uvedla Jana Gáborová ze spolku Hanácký Jeruzalém.
Na Ruth jako na svou nejlepší přítelkyni vzpomíná Maud Beerová ve své knize Co oheň nespálil.
"Poznaly jsme se v hodinách židovského náboženství v tehdejší Rejskově škole v Prostějově. Ve třetí třídě obecné jsme se staly přítelkyněmi. Takové přátelství jsem pak už nezažila. Rutčini rodiče Etelka a Šimon přišli do Prostějova ze Slovenska. Pan Weisz se zařadil do prostějovské konfekční výroby. Byl mnohem pobožnější než mí rodiče, chodil často do synagogy, do té malé, staré – ne do našeho velkého moderního templu. Modlil se doma, snad i nosil čepičku, byl velice přísný. Rutčina maminka, pěkná, hodná, milá paní, vedla košer domácnost.
Mezi sebou mluvili maďarsky. Na fotografii je možno vidět, že Ruth byla moc pěkné děvče. Obě jsme byly předčasně vyspělé. Při bruslení nás tehdy vyfotil Otík Hirsch; pak nás se svým přítelem Luiskem Schwarzem doprovodil z hřiště Makabi do města. Jak jsme byly pyšné na to, že nás, sotva dvanáctiletá děvčata doprovázejí dvacetiletí chlapci – a Otík byl tak krásný! Jak se Ruth bála, že nás její tatínek uvidí! Bylo to krásné přátelství; když nám zakázali chodit do školy, učili jsme se v kroužcích, byly jsme s Ruth každý den pohromadě. Její rodiče mne v roce 1941 pozvali na seder Pesach; po 20. hodině jsme nesměli být na ulici, přespala jsem u nich. Každý den jsme se navštěvovaly, na rozdíl od dnešních dětí nikdy nás ani nenapadlo mluvit telefonem – a i kdyby, to by nám naši rodiče dali!
Neděle, 17. července 2022, 13:11
Spolek Hanácký Jeruzalém nedávno v ulicích Prostějova uložil další Kameny zmizelých za oběti holocaustu. U domu číslo 25 v ulici Vápenice šlo o kameny za Evu Bergerovou a Zdenku Bergerovou ve věku jedenáct a čtrnáct let a za jejich maminku Mínu...
Ruth měla dědečka a babičku na Slovensku v Šaštíně – často jsem viděla její maminku číst a psát dopisy. Ze Šaštína s ní přijela mladá žena – Hermína, pracovala u nich v domácnosti. Asi v roce 1936 se Rutce narodila sestřička Eva, ale krátce po narození zemřela, Ruth zůstala jedináčkem. Jezdívaly jsme spolu na kolech na hřiště Makabi a všelikam. Marie, která pracovala v naší domácnosti, zapomněla jednou ve svých rodných Slatinkách svůj umělý chrup. S Rutkou jsme pro něj jely na kole. Dodnes si na výlet krásným hanáckým krajem pamatuji – jak jsme Slatinky našly, ví Pán Bůh. Mariina sestra nás pohostila kozím mlékem, to jsme my měšťačky neznaly; viděly jsme malou chaloupku – vysoko nastlané postele. Pak už se kola musela odevzdat Němcům. Naštěstí jsme byly zařazeny do stejného transportu AAm a prožívaly jsme šlojsku v pekárně spolu. O všem jsme s Rutkou mluvily, všechno jsme si svěřovaly, jen o Hermannovi jsem ani Ruth nic nepověděla, byť ho znala a asi něco tušila. Naše snad poslední setkání v Terezíně bylo jednoho slunečného dopoledne v červenci 1942. Šly jsme se podívat na maminky, které byly za Drážďanskými kasárnami na čerstvém vzduchu a na sluníčku se svými kojenci a batolaty. Silně jsme to prožívaly, dotklo se to našich mladých mateřských citů. Mluvily jsme o tom a o životě vůbec; Ruthi šla do ubikace k mamince, já jsem tam ještě chvíli zůstala sama, přemýšlela jsem, tvořila jsem si nějaký názor – ale už nevím jaký; a vlastně po celý život mě provází pocit, že jsem tehdy něco důležitého zapomněla. Pak byla Ruth pryč, poslali je, jak se říkalo, do Polska. Transporty byly odbavovány tak rychle, že jsme neměly čas se rozloučit. Často na Ruthi vzpomínám, co by říkala, kdyby viděla mrakodrap, tryskové letadlo… Nedožila se lásky, nedožila se dětí, ještě jí nebylo ani třináct let, když ji pravděpodobně zastřelili v Baranoviči, anebo ještě hůř, napěchovali do dušegubky," napsala Maud Beerová, která jako jedna z mála holocaust přežila.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
A dneska nám budou Němci určovat, co můžem a nemůžem. Prodávají nám v Billách a jim podobných řetězcích méně kvalitní potraviny, než sobě. Jsou to nacistická prasata stejně teď jako předtím a my jako stádo hovad sežereme, co nám dají a až opět nastane ten "správný" čas, půjdem zase hezky na porážku. Vlastizrádců a zaprodanců plná vláda s podporou EU se o to postará.
