Ve starých dobách obklopovalo město Olomouc daleko více vodních toků, které byly mnohem členitější, s dalšími malými rameny, náhony, rybníčky. Proto se v přilehlém předměstí, ale i v širokém okolí nacházela celá řada vodních mlýnů. Jeden z dochovaných vodních ramen řeky Moravy kolem Olomouce si dokonce dochoval i původní název Mlýnský potok, který nám jasně říká, k čemu byl tento vodní tok dříve často využíván. A nejstarší vodní mlýn v Olomouci stával právě na Mlýnském potoku.
Na místě, dnes známém jako Bezručovy sady, ve středověku stávala předměstská osada Závodí. S ulicemi Koželužskou a Jirchářskou, pojmenovaných podle dvou profesí, které v Závodí provozovaly, tedy zpracováním zvířecích kůží z nedalekých jatek. A u této osady stával starý Jakubský mlýn. První písemná zmínka o něm je už z roku 1213, kdy olomoucký biskup Robert věnoval tento mlýn klášteru. Je to původní listinou doložený nejstarší mlýn v Olomouci, starší jak město samo. Dá se ale předpokládat, že mlýn zde stál už předtím.
Jakubský mlýn (Jacobimühle, Jakobermühle) se nacházel na jednom z ramen řeky Moravy, které se říkalo Moravice, také Střední Morava, známý byl i jako Mlýnský potok. Po všechna staletí se nazýval mlýnem Jakubským (Svatojakubským) či Petrským (Svatopetrským) podle momentálního majitele, tedy farního kostela sv. Petra nebo kláštera sv. Filipa a Jakuba, které stávaly těsně nad hradbami, u kterých se nacházel i tento mlýn. V druhé polovině 13. století byl v těsné blízkosti dosavadního mlýna vybudován mlýn nový, který také patřil klášteru. Mlynář byl povinen mlít veškeré obilí pro výrobu chleba i sladu pro klášter. O dvou mlýnech v těchto místech se v listinách mluví naposledy v druhé polovině 14. století, tehdy se už o něm psalo jako o mlýnu pustém.
I když o tom nemáme přímého dokladu, tak lze předpokládat, že i Jakubský mlýn byl za švédských válek zničen, stejně jako většina mlýnů v blízkém okolí Olomouce. Veškerá stará zástavba z obce Závodí, která se nacházela na jižní straně městských hradeb, byla v polovině 18. století odstraněna, jen Jakubský mlýn zůstal zachován. Právě v těchto časech byla kolem Olomouce vybudována mohutná bastionová pevnost, v místech Závodí vyrostla Korunní pevnůstka a další pevnostní prvky, osamocený mlýn byl vklíněn mezi půlbastion 25 a ravelin 21. Cesta k mlýnu po dostavbě bastionky vedla mezi hradbami až k Hradské bráně (dnes tř. 1. Máje). Těsně za mlýnem už začínala vojenská oblast zapovězena pro civilisty. Ve spolupráci s projektem Bastionka Olomouc byl do digitálního modelu pevnosti vsazen i Jakubský mlýn, je zde zachycena jeho podoba v roce 1835.
Neděle, 31. července 2022, 09:49
Religiózní město Olomouc mělo vždy velké množství kostelů a klášterů, tudíž i věží, na kterých byly dle křesťanského zvyku zavěšeny zvony. Historie olomouckých zvonů je bohatá, plná slavnostních, ale bohužel i velmi tragických příběhů. A právě...
Posledním majitelem mlýna se stalo město Olomouc, které ho koupilo 28. června 1909 s úmyslem mlýn zrušit. Dříve, než tak ale mohlo učinit, mlýn 31. října 1909 do základů vyhořel, jeho zbytky byly poté strženy a odvezeny. V místech, kde mlýn stával, rostl do nedávné doby statný jilm. Dnes už zde nenajdeme ani tento strom, stojí zde jen čtyři barokní sochy Herkulů, které byly do parku přemístěny v roce 1965 z bývalého hejčínského cukrovaru.
Nedaleko mlýna se nacházel velký jez zvaný Jakubský. Od něj byl veden mlýnský náhon, který poháněl samotný mlýn, ale také další vodních rameno, které obtékalo Korunní pevnůstku a sloužilo k případnému zatopení území kolem pevnůstky. V místě dnešního rozária vytvářelo širokou zátoku, později využívanou i k rekreaci jako plovárna. Jez i s ramenem byly zrušeny a zasypány v roce 1928, ale voda se v těchto místech držela ještě dlouho potom.
Jako každé město, i Olomouc má své legendy, pověsti a strašidelné příběhy. Jeden takový je spojený právě s olomouckým Jakubským mlýnem, známý jako Strašidlo z Jakubského mlýna:
V polovině 18. století hospodařil v Jakubském mlýně pod hradbami města Olomouce mlynář Vít Wypínal. V jednom z mlýnských hospodářských stavení žil i mlynářův šafář Martin. Měl hezkou mladou ženu Lenku, hodnou a pracovitou. Jejich obydlí bylo čisté a upravené, stejně jako malá zahrádka a dvorek pod okny. Lenka dobře vařila a byla šetrná a také Martin nebyl útrata. A tak si žili šťastně a spokojeně, ukládajíce ušetřené penízky do malované truhlice. Nic nerušilo jejich vzájemnou pohodu, nic jim nechybělo. Až jednou.
Úterý, 5. července 2022, 13:12
Živelné pohromy od nepaměti nedílně patří k historii města Olomouce. Ať už se jednalo o záplavy, krupobití, vichřice, kruté mrazy, neúrody, ale i nálety hejn kobylek nebo zemětřesení. Zvláště ale oheň byl živlem nanejvýš obávaným. V Olomouci oheň,...
Byl poslední den v roce, bylo Silvestra. Ráno nalezl Martin svou manželku v posteli mrtvou. Marně s ní třásl a nejsladšími slovy ji volal k životu, jak jen, tak náhle se mohla se světem rozžehnat, bez slovíčka rozloučení? Večer ještě tak čilá, sám hovor a smích, vyzvídající, co chutného by si mužíček přál pro poslední den v roce. S pláčem uvědomil Martin mlynáře i čeleď o náhlé Lenčině smrti a poprosil je, aby mu pomohli mrtvou přistrojit do rakve, že sám musí zařídit pohřeb. Přišly sousedky, politovaly, nebožku umyly a oblékly do rubáše a těšily zarmouceného šafáře. Bylo jim však divné, že nebožčino tělo nebylo vůbec ztuhlé, ale naopak poddajné, pleť vláčná a v obličeji zdravě zardělá, jako by jen Lenka tvrdě spala. Odnesly mrtvou do komory, u hlavy rozžehly svíčku a odešly.
Venku mrzlo, jen praštělo, ostrý severák lomcoval okenicemi a skučel v komíně. Úzko bylo Martinovi v osiřelé kuchyni. Večer ho však přišli potěšit kamarádi ze mlýna. Mládek zatopil v kamnech, na stole se objevily láhve vína a punče a než se uvařila voda na čaj, rozpleskaly se karty o desku kuchyňského stolu, ještě včera Lenkou do běla vydrhnutého. Vzduch houstl dýmem z dřevěnek a čpěl lihovinami a nikdo již nedbal, že v komoře čeká Lenka na pohřeb. Padl šprým a vtip a za chvíli si již rozjařený stárek dobíral Martina – vdovce, že je na tom vlastně dobře, protože se může znovu oženit a vybrat si mladší, hezčí a bohatší nevěstu. A hned mu povídal o bohatých vdovičkách z Hřebenářské (dnes Šemberova) nebo z Pekařské ulice či z Hněvotína, i o ovdovělém řemenáři Řehořovi, který se po smrti své ženy oženil s bohatou vdovou hostinskou "U Bílé labutě", a jak si žijí. Nálada k půlnoci stoupala a štěstí v karetní hře španělské, zvané taroky, pamatovalo spravedlivě na všechny hráče, takže ve společnosti vládla pohoda. Odbila půlnoc. Starý rok se potichu z místnosti vyplížil a nový rok byl hlučně přivítán číšemi vína a punče. V tom hrůzo hrůzoucí, otevřely se dveře komory a na prahu stála umrlá Lenka. "Pěknou tu vyvádíte. Oni si tu topí, zavdávají si a mne nechají mrznout v komoře." Návštěvníci rázem vystřízlivěli a rozutekli se, div se ve dveřích neumačkali. Jenom Martin zůstal a vytřeštěným zrakem hleděl na svou ženu. Ta se schoulila ke kamnům na lavici, na Martina ani nepromluvila a zahleděla se kamsi do neurčita.
Sobota, 4. června 2022, 16:12
Pranýř. V dnešní době si pod tímto názvem už málokdo představí něco konkrétního. Přitom ještě na počátku 19. století to byla nedílná součást většiny měst i městeček. Pojďme si proto přiblížit, co to vlastně pranýř byl, k čemu sloužil a kde po celá...
Zpráva o zmrtvýchvstání Lenčině se rozletěla městem. Všichni se Jakubskému mlýnu začali zdaleka vyhýbat, že prý tam straší. Lenka jen seděla, nejedla, nepila, s nikým nepromluvila, na otázky neodpovídala, na Martina nepohlédla. Nešťastný Martin zašel o radu na faru ke sv. Michalovi, kde mu stařičký farář poradil: "Nevšímej si jí, Martine, a dělej jakoby nic. Až přijde docela k sobě, sama promluví, ty nic nevyzvídej". Devátého dne vstala Lenka z lavice, svlékla rubáš, uklidila svíce, stuhy a vůbec vše, co bylo v komoře již nachystáno k jejímu pohřbu a pustila se do obvyklých prací. Toho večera se dala do vypravování: "Byla jsem daleko, Martine. Ve spánku ke mně přistoupil plavovlasý mládeneček, vzal mě za ruku a vyzval mě, abych se s ním vydala na dalekou pouť, že nebudu litovat. Vešli jsme do hlubokého lesa, pak na palouk, odtud na písečnou pláň, která žhnula rozpáleným pískem a kamením. Nikde nebylo ani známky života. Chůze mne unavovala a namáhala, nohy jsem necítila, horko mi bylo k zalknutí. Krásný jinoch mne však povzbuzoval k vytrvalosti a ke spěchu. V dáli na obzoru se rýsovala malá chaloupka jak z pohádky. Nebyl k ní však volný přístup. Obtékala ji ze všech stran široká mohutná řeka, která ale žádný hukot nevydávala a valila se zcela neslyšně. "Zůstaň tu na břehu," povídá mládeneček, "zeptám se, smíš-li vstoupit" a přeběhl po vlnách jako po koberci. Zima mne roztřásla, když se za ním zavřela dvířka, na jejichž prahu se usadil velký černý pes, který divoce koulel očima jako dvě lucerny a zlověstně cenil zuby. To čekání bylo ze všeho nejhorší a zdálo se mi nekonečné. Tu se konečně mládeneček vrátil a pravil: "Nepřišel ještě tvůj čas. Nesmíš dovnitř." Pojal mne v náruč a v mžiku jsem byla zpátky. Zadržela jsem ho, aby přece pověděl, kde jsme byli. "V údolí smrti," zašeptal a zmizel. "A tak jsem, milý Martine zase u tebe."
Lenka hospodařila jako dříve, nic se v domácnosti nezměnilo, až na její roztržitost – někdy se uprostřed práce zamyslela a strnule hleděla do prázdna. Změnila se i v chování a v podivína se změnil i její muž, takže za nimi jen málokdo přišel na návštěvu. Uplynulo devět let a opět přišel Silvestr. Mrzlo a severák se divoce proháněl ve stromech kolem mlýna, když do rakve ukládali na kost vyhublou Lenku. Tentokrát se již Lenka z výletu do údolí smrti nevrátila. A za devět dní nato pochovali i Martina.
Do jejich opuštěného domku se nikdo nechtěl nastěhovat, a tak ho mlynář nechal zbořit. I potom se tohoto místa lidé báli a nikdo přes něj nešel v nočních hodinách, a zvláště pak na Silvestra. Pověstí o strašící Lence pak byl až do svého zániku opředen Jakubský mlýn a nikdo se do míst, kde kdysi kdosi umřel, k životu se vrátil, za živa strašil a straší i po smrti, neodvážil ve dne ani v noci.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
