TOULKY MINULOSTÍ: V roce 1675 blesk v Olomouci zapálil Novou věž

Bez ohně se města neobešla; bylo ho třeba každodenně k vaření a svícení, popřípadě k vytápění. Požár většinou vznikl snadno bez zlého úmyslu, pouhou neopatrností, zapálit stavení mohl i blesk, občas docházelo i k samovznícení hořlavých látek (např. mouky nebo vlny). V dobách, kdy domy, nezřídka dřevěné, byly kryty došky nebo šindelem, kdy se vařilo v černé kuchyni na otevřeném ohništi, topilo se v krbech, svítilo se loučemi, kdy i měšťanské domy mívaly chlévy a stáje pro hospodářská zvířata a pod střechou zásoby slámy a sena, stačila jiskra a plameny vzápětí pohlcovaly celé městské čtvrti. Kromě nejprimitivnějších prostředků nebyla zpočátku k dispozici žádná hasební technika, obrana proti šířícímu se ohni spočívala zpravidla jen v polévání vodou střechy domů, které sousedily s těmi ohněm postiženými, nebo k jejich úplnému stržení a tak se uchránit před plameny. První velký požár je zaznamenán v nejstarší olomoucké městské knize a je datován do roku 1362. Menší či větší požáry trápily město často, do základů vyhořela Olomouc několikrát. Devastující velký požár postihl město v letech 1398 a 1492, především ale v roce 1709, kdy shořelo téměř celé vnitřní město.

Pojďme se ale vrátit o pár desítek let před tento katastrofický požár, kdy v noci ze 23. na 24. dubna 1675 zapálil blesk Novou věž, která stávala do roku 1787 na konci dnešní ulice Denisova. Tuto událost nám vzácně dokládá i jedinečné vyobrazení olomouckého Předhradí, mědirytina požáru Nové věže, která zdobí bakalářskou tezi, pořízenou k dosažení akademického gradu - bakalaureátu z filozofie, o nějž se v červnu 1676 ucházel Matyáš Schmidt z Brna. Dva dny po tomto požáru zaslala olomoucká městská rada moravskému podkomořímu relaci popisující, jak dramatická událost to pro olomoucké občany byla a dopodrobna vylíčila, co se ten večer vlastně stalo:

„Vaší Milosti musíme s lítostí oznámit, že 23. tohoto měsíce večer o deváté hodině se zde objevila bouře, doprovázená obvyklým nočním blýskáním, která však nepůsobila – vzhledem k časné jarní době – obavy, že by mohla mít nějakou škodlivou sílu. Avšak později v noci, přibližně v 11 hodin, kdy všichni v této době svatojiřského trhu i se svými hosty, obchodováním a nákupem různých potřeb unaveni, se odebřali k odpočinku a byli v nejlepším spánku, dalo se do prudkého deště. Tehdy z úplného ticha se nenadále ozvala rána a byla nešťastně zasažena městská brána – lidově nazývaná Nová brána – odshora až dolů, takže krátce nato začalo hořet její nejvyšší patro v místech, kde byly umístěny nově zřízené hodiny.

Toto okamžitě zpozoroval muž, který na věži bydlel, začal zvonit na zvon ohlašující požár, aby upozornil obyvatele a ti aby přispěchali na pomoc. Zvonil tak dvakrát a hned nato začal hasit vodou, kterou měl nahoře ve třech velkých kádích, avšak jeho síly nestačily k tomu, aby dokázal tento divoký požár zdolat.

Hned nato bylo jak z radniční věže vyzváněním a v té době obvyklým troubením, tak na ulicích a náměstích dáváno znamení, že vypukl požár, a měšťané a ostatní přítomní trhovci byli tímto způsobem vybízeni k záchranným pracem. Tito však, jak již bylo řečeno, ulehli před krátkou dobou a byli v prvním hlubokém spánku, takže se probouzeli jen velmi ztěžka.

Přes to všechno, pokud lidská pomoc byla možná, bylo použito všech prostředků: koňmi byla přivezena voda v kádích a ti, kteří se sběhli s kbelíky, stříkačkami a ostatním podobným potřebným nářadím, začali na věži hasit požár, dodávat vodu a zachraňovat bez ohledu na nebezpečí úrazu či života. Mezi nimi byli i členové městské rady a značný počet měšťanů. Poněvadž však hořelo uvnitř, schody byly úzké a brána sama o sobě příliš vysoká, byla brzy veškerá lidská pomoc marná.

Přestože bylo použito i nové, krásně a dobře sestrojené stříkačky k hašení brány, aby byla zachráněna jezuitská kolej, k níž vanul vítr a na niž hrozila spadnout horní část brány, padaly hořící kusy kolem koní i na ně, takže nemohli být žádnou mocí přinuceni, aby přijeli blíže k věži, a proto museli být odvedeni. Ani stříkačka nemohla být odtažena zpět a musela být ponechána na místě, protože hořící předměty, které padaly z věže, všechno dílem rozdrtily a dílem zapálily.

Celé město se ocitlo ve velikém nebezpečí požáru, o to větším, že se zvedl silný severní vítr, který rozdmychával požár, a celá brána byla ještě více plameny zachvácena. Horní část věže, pokrytá měděným plechem, spolu s cymbálem (bicím hodinovým strojem), vážícím 30 centnýřů (1 centnýř odpovídal dnešním 61,68 kg, cymbál tedy vážil zhruba 1850 kg), byla dílem roztavena a dílem shořela. Další menší cymbály o váze 15 centnýřů (zhruba 925 kg) a čtvrťový cymbál, vážící 1 a půl centnýře (zhruba 92,5 kg), se s ulomenými uchy zřítily dolů. Spodní polovina brány, hoříc stále víc a víc, ohrožovala jezuitskou kolej, stojící v těsné blízkosti, svým žárem od země až po střechu. Jiskry jako sněhové vločky v nepřetržitém sledu létaly směrem k Dolnímu náměstí.

Druhý díl horní části se špičkou, knoflíkem a orlicí, požárem úplně neporušený, spadl k velkému nebezpečí života všech zachraňujících na střechu jezuitské koleje, kterou prorazil. Sražen byl přitom jeden jezuita, který však zůstal při životě bez většího poranění. Za této skličující a strašné situace rovněž jezuité, kapucíni i františkáni spolu s ostatními měšťany nešetřili silami, dokonce osobně s koní přihlíželi dva zdejší kanovníci, a to hrabě Breuner (Jan Bedřich svobodný pán Breuner) a hrabě Rabatta (František Karel hrabě Rabatta) pobízejíce své lidi k rychlému přivážení vody, takže se konečně podařilo oheň uhasit a přestalo hrozit nebezpečí dalších škod.

Ačkoliv již v této době bylo všechno měšťanstvo v pohotovosti, okolní střechy byly strženy a dáván dobrý pozor, nebylo možno mít dostatečný přehled, protože jiskry a hořící části poletovaly ve výšce zahaleny kouřem. Tak se stalo, že jedna z jisker vlétla do otvoru ve věži v konviktu a zde opět přibližně ve 4 hodiny ráno zapálila. Poněvadž však nikdo neulehl k spánku, ale všichni zůstali na svých místech na stráži, byl oheň včas zpozorován a na signály trubkou a zvonem sběhnuvší se lidé jej uhasili. I na opačné straně – ve špitále a v domě nebožky Jany Drahanovské (v místech dnešního Muzea umění) – zapálilo doutnající dřevo, které sem spadlo spolu s kameny; i zde však byl oheň rychle uhašen. Následujícího dne se provádělo po obou stranách věže odklízení, které však do západu slunce sotva mohlo být dokončeno. Navíc ze zbytků klenby padaly kusy kamenů a zdiva dolů mezi odklízející, naštěstí však bez zvláštních škod a poranění. Ještě celou noc bylo nutno držet hlídku, protože na jednom doutnajícím dubovém prahu stála zídka, která se zřítila teprve o půlnoci.

Vzhledem k tomu, že při hašení vznikly velké výdaje a bránu bude třeba nákladně opravit, přinejmenším tím, že zdivo bude nutno pokrýt střechou, čímž vzniknou další vydání, nebude městská pokladna s to uspokojit požadavky svých věřitelů. Z toho důvodu se obracíme na Vaši Milost s uctivou žádostí a prosbou o laskavý soucit, aby v případě, kdy věřitelé budou proti nám vystupovat s žalobou, jste se nás ujal a odkázal je na pozdější dobu, za což se Vaší Milosti budeme snažit podle svých možností se odsloužit.“ (překlad dr. Vladimíra Spáčila)

Požár olomoucké Nové věže zaznamenal ve své kronice rovněž bouzovský kantor František Kernerius: „Anno 1675 na den sv. Jiří o jarmarce v noci o jedenácté hodině uhodil dvakrát hrom na Novou věži v Holomouci, zapálil ji a srazil. S dvójma cymbály hodnými i čtvrti (hodinovými stroji způsobilými odbíjet i čtvrthodiny) v tento způsob vystavěna nákladně do trojího klenutí. Podlaha dřevěná v ní byla, všechno to dolů v ní srazilo, bránu zasypalo, za několik tisíc škody se stalo. Vrch věži dolů spadl a všechny podlahy a klenutí srazil, takže věž zůstala jako nějaký komín. Cymbál hrubý napoly rozrazilo. Lidé pak, kteří na věži byli, hospodář, co hodiny tam spravoval, přece s ženou dolů sběhli a se salvírovali (zachránili se) a neštěstí ušli.“

Nová věž stávala na nejstarších hranicích města Olomouc a Předhradí, na konci ulice Nožířská, později Eliščina, dnes Denisova. Přímo sousedila z jedné strany s Jezuitskou kolejí, později Školní kasárna, z druhé strany se špitálem sv. Ducha, dnes v těchto místech stojí Muzeum umění. Písemně je tato brána doložena již k roku 1388 (circa novam turrim), ale dle jejího názvu lze soudit, že v těchto místech stála brána ještě starší.

Typově ji můžeme přirovnat k pražské Prašné bráně nebo k mosteckým věžím. Nad průjezdem s gotickými klenutými portály stála čtyři patra vysoká věž s renesančním ochozem. Zakončená byla značně vysokou helmicí s dlouhým hrotem s makovicí a olomouckou orlicí. Věž měla i své věžní bicí hodiny se třemi cymbály a hned nad průjezdem byl obraz "Kalvárie" s ochrannou stříškou. Na věž se vstupovalo schodištěm z boční strany jezuitských budov, proto byla věž předsazená směrem do města. Jezuité věž pro její výšku využívali také jako hvězdárnu. Po tragické události roku 1675 byla Nová věž opravena do původního stavu, i věžní hodiny byly obnoveny. Místo vysoké helmice ale dostala už jen nízkou střechu valbovou.

O zrušení Nové věže se osobní intervencí v roce 1787 zasloužil sám císař Josef II., který starou věž neměl v oblibě. Obrannou funkci už tato brána dávno neplnila a jen bránila v lepším provozu. Byla tedy zbourána, jen věžní hodiny byly přeneseny na jednu z věží bývalého jezuitského kostela. Na Novou bránu nám dodnes zůstala jedna památka. Roh a části průčelí jezuitské budovy mají probouraný tzv. lomený průchod s jednoduchým vstupním portálem a zamřížovaným okénkem skrz masivní zeď. Dnes se zde nachází Lomená galerie.