Josef Jařab, významný rektor naší univerzity, amerikanista a senátor, oslavuje osmdesátiny

Právě s olomouckým vysokým učením, druhým nejstarším v českých zemích, spojil Josef Jařab většinu své profesní dráhy. Rodák z Hlučína se na Hanou přestěhoval na přelomu 60. a 70. let a nakonec na univerzitě, kterou sám vystudoval, převzal i rektorské žezlo. „Uvažoval jsem, že bych mohl dělat vedoucího katedry anglistiky, že bych možná mohl dělat děkana na filozofické fakultě, ale rektora?" vzpomínal na revoluční dobu, která jej vynesla do čela školy, již vedl do roku 1997.

Přitom jen pár dnů před 17. listopadem 1989 Jařab pochyboval o tom, že by režim v Československu mohl padnout, jak řekl novinářům z Nizozemska. Článek ovšem vyšel až v době, kdy se komunistická vláda začala hroutit. „Vypadal jsem jako blbec," smál se později Jařab špatnému odhadu. Jako rektor pak převedl Univerzitu Palackého do nové éry, zasloužil se třeba o rozšířené jejího zázemí. Škola převzala i budovy po sovětské armádě, což Olomouci mimo jiné pomohlo zbavit se vojenského ducha.

„Já jsem po roce 1989 začal vést úplně jiný život. Měl jsem, myslím, 53 let a začal jsem svůj druhý život," svěřil se Jařab, který své úspěchy přičítá i tehdejšímu společenskému klimatu. "Revoluční doba a atmosféra vás nutí se rozhodovat rázně hned a tady, protože je to možné," řekl uznávaný odborník na americkou literaturu, který se ještě jako rektor zapojil i do politiky. Zasedal v olomouckém zastupitelstvu a na podzim 1996 byl zvolen do Senátu, kam se po dvouleté pauze vrátil v roce 2000.

Působil mimo jiné v zahraničním výboru horní komory, politiku pak napodruhé a tentokrát již definitivně opustil v roce 2006, kdy se naplno vrátil k povolání univerzitního učitele. Plánovaný dlouhodobý pobyt ve Spojených státech však zkrátily vážné zdravotní problémy - infarkt a mozková příhoda. "V dubnu 2009 mě potkalo nečekané zdravotní dobrodružství a vrátil jsem se domů," popsal Jařab stručně příhodu, po které se musel znovu učit mluvit, číst i chodit.

Dnes se Josef Jařab věnuje hlavně přednášení a seminářům na olomoucké univerzitě, nepřestává ale čas od času komentovat společenské dění. „V parlamentní demokracii se bez těch politických stran asi neobejdeme, ale je před každými volbami stále zřejmější, že se naše politické strany až příliš poučily u té, jejíhož monopolu jsme se v roce 1989 zbavili," řekl například před pěti lety Jařab, který po invazi v roce 1968 vážně uvažoval o emigraci.

Měl příležitost zůstat v zahraničí s rodinou (tehdy měl jen syna Jana, odborníka na ochranu lidských práv, po návratu domů se narodil ještě David, uznávaný divadelní režisér), na konci roku 1968 totiž odletěl do Ameriky na stáž. „Celý ten rok jsme uvažovali a konzultovali to s československými přáteli, zda jet nebo nejet zpátky... my jsme patřili k těm deseti procentům lidí, kteří se rozhodli vrátit," vzpomínal na dobu, kdy se mu hlavou honily různé myšlenky.

„Rozhodli jsme se, že bude lepší být u toho, než čekat, co se dozvíme z amerických novin," přiblížil po letech svou motivaci k návratu, po kterém se po letech vrátil i do Olomouce. Po promoci totiž vystřídal řadu míst - učil v jazykové škole, seznamoval cizince s češtinou, v 60. letech prošel univerzitami v Ostravě a Prešově, než v roce 1968 konečně dostal místo na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. Do USA se opět podíval začátkem roku 1989, kdy přednášel na Harvardově univerzitě.

Netrvalo dlouho a ve Spojených státech pobýval zase, ovšem tentokrát jako vážený host. V únoru 1990 byl Josef Jařab členem delegace doprovázející Václava Havla, byl svědkem jeho památného projevu před aplaudujícím Kongresem. Blízký vztah k americkému prostředí, zejména tomu akademickému, pak Jařaba po osmi letech v čele Univerzity Palackého přivedl i do křesla rektora Středoevropské univerzity v Budapešti. Tuto prestižní školu vedl do roku 1999.