Flétna pod polštářem. Takto usínají černobylské děti na ozdravném táboře v podhůří Jeseníků

Chalupa ve Václavově je plná dětí. Tři červencové týdny se tu ozdravuje třiapadesát dětí ve věku 9-15 let a pět jejich dospělých průvodců. Někteří proběhnou v plavkách zabalení do ručníku, rovnou z rehabilitací v bazénu, další s flétnou v ruce. Hra na flétnu, ale také výuka historie baví na táboře nejvíce třináctiletého Tolika. „Jsem tu, protože se chci ozdravit a taky se učit český jazyk. Jednou chci v České republice studovat architekturu, chci tvořit, stavět…“ říká chlapec, jehož prapradědeček pochází z Čech.

Ve stopách praprababičky z Brna

Vedle Tolika sedí o rok starší Saša. Jeho praprababička pochází z Brna, proto i on zavítal do Václavova. „Proč praprababička odešla na Ukrajinu, to nevím. Doma ale občas mluvím česky s dědečkem a maminkou. Na táboře se mi moc líbí, mám rád výlety, třeba krásný byl hrad Bouzov,“ dodává Saša. V České republice se mu moc líbí, ptáme se, a co je tu lepší než na Ukrajině? „Všechno,“ směje se chlapec. Jednou by chtěl studovat informatiku, „ajťáci“ jsou dobře placení. Saša zvládne složit Rubikovu kostku za pouhých 12 vteřin, ale pozor - od doby, co jsme s ním mluvili, možná svůj rekord ještě vylepšil.

Kromě rehabilitací, hry na flétnu a výuky české historie se na táboře děti učí i českému jazyku. Aby měly na ozdravný pobyt nárok, musí splňovat tři podmínky. Měly by být potomky českých krajanů, dále z oblasti zasažené černobylskou havárií a se stanovenou diagnózou a hlavně ze sociálně slabých rodin. Od havárie v Černobylu uběhlo přes třicet let, přesto je okolní oblast dosud zasažená. „Lidé ještě nedávno nesměli nic pěstovat na zahrádce, dále nesměli v přírodě ani v lese sbírat žádné plodiny. Ovzduší je také pořád zasažené,“ vyjmenovává za Arcidiecézní charitu Olomouc vedoucí pobytu Jaromíra Lónová.

Pobyty v ČR jsou pro mnohé děti rájem. Všechny se tu navíc výrazně zlepší, například jsou pohybově aktivnější, otužilejší a méně unavené. „Děti bývají také často nemocné, ze zdravotnické dokumentace ale vyplývá, že frekvence jejich onemocnění se během roku po ozdravném pobytu zmenšuje oproti předchozím rokům,“ pokračuje Jaromíra Lónová.

Děti, které vyrůstají v černobylské oblasti, trápí dýchací potíže, astmata, chronická onemocnění, poruchy funkcí štítné žlázy, poruchy imunitního systému či pohybová omezení. Mívají také křehké kosti a musí být ve střehu kvůli nevyzpytatelnému růstu znamínek.

Časté pití přemůže i bolest hlavy

Podle ředitele projektu Tomáše Lukavského pochází děti ze sociálně slabých rodin, takže jejich stav odráží i špatnou životosprávu. „Děti tu bývají překvapené, že dostávají dvakrát denně teplé jídlo. Z domova na to nejsou příliš zvyklé a jejich pitný režim je úplný karambol. Jsou velmi unavené, což mimo jiné přičítám i tomu, že málo pijí. Řekl bych jim, natočte si vodu z kohoutku, je lepší než limonáda. Ale uvědomím si, že to doma udělat nemohou. Tam tu vodu musí převařit, i ve velkoměstě. Proto mají u nás nachystány čaje a šťávy,“ popisuje Tomáš Lukavský. Správný pitný režim přitom podle něj pomůže přemoct i malátnost a bolesti hlavy.

V okolí tábora se ozývá táhlý tón flétny, ne-ko-ne-čný dlouhý tón. Ticho. A začne znít další. Výuka hry na flétnu začala a s ní i soutěž o nejdelší výdech. To vše řeší dechové potíže dětí. Správné je prodýchávat hluboko, regulovat vdech a výdech. „Hra na flétnu dělá s ozdravěním dětí divy. Flétnu dostanou mnohé z nich jako dárek a mají z ní velkou radost. Spí s ní jako s plyšákem, mají ji pod polštářem. V rodinách někdy učí i mladší sourozence a rodiče. Na flétnu pak hrají zvlášť rády jejich maminky,“ pousměje se Tomáš Lukavský. Podle něj takto vznikl v Malíně krajanský flétnový „orchestr“. Většina dětí nezná noty, tak se učí hrát na hudební nástroj poslechově. Ty starší se zlepšují a zlepšují, odměnou jim pak je notový materiál, který na táboře dostanou. „Děti hrají české lidovky, ale i hymny anebo třeba i písničky z filmů, například z Titaniku. Hrají na flétnu i ve svých volných chvílích,“ dodává ředitel.