Nezapomenu na doktora, jak dceři pacienta oznamuje, že nemá smysl tatínka dál udržovat na přístrojích, říká režisér Klusák

Nyní v crowdfundingové kampani vybíráte na vizuální a zvukovou postprodukci celovečerního filmu Velké nic. Jak by se dal film shrnout?
Když pandemie v březnu 2020 dorazila do Čech, dali jsme v partě, co dělala i film V síti, hlavy dohromady a řekli si, že se zaměříme na okamžiky, výjevy, situace a postavy, o kterých by se jinak příliš nevědělo. Z Británie se nám podařilo přivézt balík předražených respirátorů, štábu jsem dal pár dnů na rozmyšlenou a pustili jsme se do práce. Točili jsme vrcholové sportovce, jak trénují v domácích podmínkách, dispečink záchranky pod náporem stovek telefonátů o koronaviru denně. Ale také interní porady anirouškařských uskupení, na kterých se probíralo čipování občanů prostřednictvím testů a vakcíny.

Má tedy film nějakou hlavní postavu?
Z hlavních postav namátkou vyberu mladou operní pěvkyni Moniku, která během jediného dne přišla o všechny koncerty, propadla se do kontokorentu a musela vzít nejbližší brigádu, takže nastoupila do pokladny supermarketu. I přes podomácku ušitou roušku z ní sálalo takové charisma, že jí někteří zákazníci při placení v Penny dávali spropitné… Ale pochopitelně jsme točili i s lékaři a sestrami na pokraji sil.

Je nějaký moment z natáčení, který nikdy nevytěsníte z hlavy?
Už nikdy nezapomenu na mladého doktora, jak dceři pacienta oznamuje, že už nemá smysl jejich tatínka dál udržovat na přístrojích. Trávili jsme celé dny tam, kam jiné kamery jen nakoukly, nebo se tam nedostaly vůbec.

Covidová pandemie je už minulostí. Zůstává vůbec covid tématem, které dokáže přitáhnout zraky veřejnosti?
Víme, že se pouštíme do boje s únavou veřejnosti, i vás novinářů, kdy už to téma každého otravuje. Ale měli jsme několik zkušebních projekcí a ty reakce jsou vždycky obdobné a naplňují nás velkou nadějí. "Nic jsem od toho nečekala, protože jsem si myslela, že o covidu už bylo řečeno vše, ale tohle je naprosto neuvěřitelný obraz doby, ve které jsme žili. A je to jak jízda na horské dráze nálad a pocitů: buď jsem se smála, nebo plakala, nebo chtěla něco vzteky vykřiknout, ale zároveň jsem se konečně zamyslela, co to ta pandemie pro mě osobně vlastně byla."

Proč jste zvolili černobílou variantu snímku?
Záměrně jsme ještě před natáčením s kameramanem Adamem Krulišem zvolili silně výtvarný kinematografický styl snímání. Hlavně proto, abychom se co nejvíc vzdálili publicistice a zpravodajství, protože pandemie a situace, které generovala, v sobě má rozměr velkých příběhů a dá se tak pojmout. A černobílá škála je navíc nádherná a akcentuje nadčasovost takhle stylizovaného obrazu. Používali jsme sadu pevných objektivů a kameru, na kterou se točí hollywoodské velkofilmy. Mohli jsme si ji totiž díky laskavosti pana Hejduka z Panavision Prague zapůjčit s obrovskou slevou, protože všechny zahraniční produkce odjely, nic jiného se tu netočilo. Prostě jsme věděli, že chceme udělat film pro kino, pro velké plátno a podřídili tomu každý záběr.

Jako tvůrci jste se rozhodli použít crowdfundingovou kampaň především jako platformu k prodeji lístků na exkluzivní předpremiéry s debatami. Ty se budou konat v Praze, Brně, Olomouci, Hradci Králové a Písku. Získané prostředky plánujete použít na vizuální a zvukovou postprodukci, korekce černobílého širokoúhlého obrazu a zvukový mix. Jak složité bylo celý film ufinancovat?
Financovat časosběrné dokumentární filmy je vždycky boj. Na začátku jsme totiž netušili, jak dlouho bude celé natáčení trvat. Skončili jsme na sedmdesáti natáčecích dnech a pořídili takřka sto hodin materiálu. Od toho se odvozuje, že jsme se pak museli s nejtrpělivějším člověkem světa - střihačem Ondrou Nuslauerem na půlrok zavřít do střižny. Nemohli jsme práce na filmu zastavit jen proto, že došly peníze na štáb, benzín, testy, respirátory… Takže zavřete oči, berete prostředky z dalších projektů, uklidňujete holky v produkci, že to dobře dopadne a v duchu se trochu modlíte. Jenže teď už nemáme, kde brát a tak jsme se rozhodli pozvat publikum na sérii předpremiér, kde budeme osobně, protože diskuze po tomhle filmu je vždycky intenzivní.

Dá se vypíchnout něco, co vás při samotném natáčení překvapilo?
Ten film jsme vlastně poskládali z výjevů a situací, při kterých jsme byli sami v němém úžasu. Když jsme třeba dorazili na nudapláž v době trvajících opatření a ti lidé se tam slunili a jediné, co na sobě měli, byly roušky. Ale nejsilnější bylo odhodlání, obětavost a nasazení českých zdravotníků, proto ani nejdou najít adekvátní slova, jak hluboce se skláním před jejich výdrží, ačkoliv jim vládní chaos a tragikomická nepřehlednost opatření strašně stěžovaly život.

Vraťme se ještě k předchozímu snímku, tedy k filmu V síti. Ten měl silnou odezvu veřejnosti. Vnímáte stále dozvuky filmu?
Vnímám, stále se nám někdo ozývá s žádostí o debatu po projekci filmu. Naposledy nás oslovili z Evropského parlamentu a naše producentka Pavla Klimešová teď ladí detaily okolností téhle projekce.

Bylo filmem řečeno všechno nebo by si téma zasloužilo pokračování?
Na pokračování se nechystáme, přece jen jsme s tím tématem a vším tím, co to v dobrém slova smyslu spustilo, strávili čtyři roky života. Jen kolikrát jsem byl vypovídat na policii, protože to bylo potřeba absolvovat s každým dalším obviněným predátorem. A když se ptáte, co ještě nebylo řečeno, napadá mě, že je stále potřeba opakovat, že zneužívání dětí na internetu se týká kluků stejně jako holek. Na to se stále zapomíná. A kluci jsou dokonce v tom citlivém věku okolo 12 až 13 let naivnější, takže i zranitelnější.

Projevila se u někoho z natočených mužů sebereflexe a zpětně vám poděkoval za „nastavené zrcadlo“?
Dokumentaristka Marika Pecháčková doprovodila film knížkou Kdo chytá V síti a v ní vyzpovídala i jednoho z mužů, který figuruje ve filmu - dokonce dorazil i na jednu z osobních schůzek s Terezou Těžkou. Když jsme ho kvůli rozhovoru do knížky oslovili, tak nás zaskočil okamžitou reakcí, že děkuje, že jsme ho zastavili, že by jinak lovil děti v on-line vodách dál. Ale okolo uvedení filmu zase otočil a různě vzkazoval, že by si spíš zasloužil honorář, když ten náš film chodí tolik lidí do kina.

Je to jen pár dní, co Andrej Babiš potvrdil svou prezidentskou kandidaturu. Nedá mi to nezeptat se na událost z roku 2019, kdy jste svému švagrovi, Marku Prchalovi poslal k narozeninám otevřený dopis s výzvou, aby už nesloužil Andreji Babišovi z hnutí ANO. Co bylo tehdy spouštěčem?
Markovy lži - v reakci na naše i dost ostré hádky, že už to u toho estébáka, populisty a lháře balí. Když už jsem to poslouchal druhý, třetí rok a pochopil jsem, že je to jen další z vytáček a kliček, tak jsem to vyslovil veřejně. A zbavil se tak dennodenních dotazů ze všech směrů, jak to mezi námi vlastně je.

Dočkal jste se tehdy odpovědi? Bavili jste se o tom někdy osobně?
Ne, ten dopis - mám takový dojem, že k oboustranné úlevě - ukončil veškeré naše kontakty.