Jak známo, termín „Sophiina volba“ pochází z nejznámějšího románu amerického spisovatele Williama Styrona a značí výběr ze dvou špatných řešení. V románu jde o volbu, před niž Sophii postaví sadistický německý lékař při jejím příchodu do koncentračního tábora. Nechá ji vybrat si z jejich dvou dětí jedno, které bude dále žít. To druhé bude odvezeno do nedalekého tábora, určeného pouze pro likvidaci vězňů.

V Evropském parlamentu se neustále někdo zaštiťuje demokracií a evropskými hodnotami. Pak dojde k nechutné akci po hlasování o zařazení Ruska na seznam států podporující terorismus, což mnozí nepovažují za snahu o ukončení konfliktu. Stejnou rezoluci odmítl tehdy také americký ministr zahraničí Blinken, kterého asi nikdo nepovažuje za ruského agenta.

Obstrukce ve Sněmovně. Takový evergreen nejen práce poslance ale i veřejné debaty. Často máme pocit, že všude jinde to mají vyřešené. Zaujalo mne proto projednávání důchodové reformy ve Francii. Opozice mu čelí podáním 20 tisíc pozměňovacích návrhů. Ne že bych je četla všechny, navíc desítky z nich jsou úplně shodné, nebo třeba jen navrhují doplnit čárku nebo změnit slovo, ale třeba ten od zelených navrhující, aby se návrh zákona o důchodové reformě přejmenoval na zákon proti volnému času mě pobavil.

Nacházíme se v roce 2023 a opět řešíme, co je nejlepší pro děti. Že by dítě “mělo být” pomazleno, že zásadní je věk do 3 let. Že maminky by s ním měly být do této doby doma. A vždy, když se strhne podobná debata, dozvíte se, jak to kdo má, jak to kdo měl. Dětmi jsme byli všichni a děti má většina z nás, asi si proto všichni myslíme, že tomu rozumíme.

Na bruselském náměstí Madou se tyčí budova Generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž. Pro mnohé nejmocnější ředitelství uvnitř celé Evropské komise, mající celosvětovou působnost v oblasti ochrany hospodářské soutěže. Až dosud se toto ředitelství „proslavilo“ především miliardovými pokutami za zneužití dominantního postavení velkých amerických technologických firem jako je Google, Facebook nebo Microsoft.

Stále zřetelněji se ukazuje základní problém přímé volby. Tím je neustálé a těžko zastavitelné rozdělování společnosti na dva tábory. Vyhrocená kampaň a vyčerpávající mediální debaty, které na pracovištích i v rodinách generují spory mezi zastánci jednoho či druhého kandidáta rozhodně k zakopávání příkopů mezi lidmi nepomáhají. Ba naopak. A teď si představme, že by do druhého kola postoupili dva totožní kandidáti typu Andrej Babiš. Kandidáti, kterým jde o všechno, jednají bez skrupulí a morálních zábran a nevadí jim živit strach a nenávist ve společnosti.

Výhled prezentovaný v aktuální studii institutu Reuters o stavu médií není nikterak optimistický. Ve svém celosvětovém přehledu otevírá kritické oblasti udržitelnosti vydavatelského byznysu. Ten má za sebou dva roky pandemie, prakticky rok války v Evropě a nyní se potýká s velmi vysokou inflací. Zároveň čelí trvalé digitální transformaci, která bude, nebo již je, obohacena o prvek umělé inteligence, která se může stát značným gamechangerem při výrobě obsahu.

Na kampani pro volbu českého prezidenta mě nejvíce zaujalo neuvěřitelné faux pas francouzského prezidenta Macrona. Tři dny před prvním kolem pozval jednoho z kandidátů, Andreje Babiše do Elysejského paláce, oficiálního sídla francouzských prezidentů. Tím Babišovi otevřeně poskytl nejen velký mediální prostor, ale zároveň ukázal, kdo je jeho favoritem.

V České republice je až 200 tisíc rodičů samoživitelů. V 90 procentech případů stane v čele takové rodiny žena, tedy matka. My poslanci máme někdy tendenci udělovat papežské rady na téma šetření nebo na straně druhé si kupovat odpustky. Co ale opravdu chybí, je systematická pomoc a záchranná síť. Je to jedna ze slepých skvrn, na které náš stát zapomíná. Být samoživitelem totiž často není dobrovolná volba.

Vzhledem k tomu, že jsem se celý minulý týden jako členka stálé delegace parlamentního shromáždění Rady Evropy účastnila zasedání ve Štrasburku, znovu jsem si uvědomila, že ne všichni ví co to vlastně Rady Evropy je a také, že se dá jednoduše zaměnit s Evropskou radou. Přitom Rada Evropy a Evropská rada jsou diametrálně odlišné instituce.