Počasí dnes23 °C, zítra18 °C
Úterý 21. května 2024  |  Svátek má Monika
Bez reklam

Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.

RECENZE: Matelův Zvoník z Cukmantlu, dvacet pozapomenutých osobností německých Jeseníků

V Sudetech mého dětství, asi tak před čtvrtstoletím, se o německé minulosti kraje raději moc nemluvilo. Možná to bylo tehdy oživeným strachem z majetkových nároků ze strany vysídlených občanů, každopádně byli Němci tématem do značné míry tabuovým. Objevovat německé pozůstatky v krajině a na půdách bylo dobrodružné. Odpovědi na dětské otázky se často napájely ještě z těsně poválečné, výhradně české a příslušně černobílé podoby tohoto diskurzu. Ve školní vlastivědě kolem roku 2000 nás raději nechali z tabule přepisovat absurdní, tehdy obzvlášť rychle zastarávající seznamy zpracovatelských průmyslů v jednotlivých českých regionech. O některých významných místních rodácích se vědělo, pro jistotu se ale Karl jmenoval po česku Karel a Johann Christoph byl Jan Kryštof.

Radek Ocelák
Autor je knižní nakladatel, vystudovaný bohemista.

Kdybychom tehdy znali Eugena Jettela, kdysi úspěšného impresionistického malíře a rovněž našeho rodáka, možná by nám „Evžen“ svým malebným jménem býval vystačil na pár hodin žákovské legrace. Objevil ho pro mě ale až Matěj Matela ve své knize Zvoník z Cukmantlu, s podtitulem Dvacet pozapomenutých osobností předválečných Jeseníků, kterou loni vydalo Vlastivědné muzeum Jesenicka. Jettel je jednou z těch dvaceti osobností a i z těch zbylých jsem znal všehovšudy dvě nebo tři. Jsme sice o dvě dekády dál a Matela není zdaleka jediný, kdo se zabývá minulostí našeho podhůří a hor, vyniká ale svou důsledností. Dvacítka portrétů v jeho knize znamená stejný počet pečlivě provedených stehů připojujících německou historii kraje k té následující, naší.

Podobná díla obnovují lidskému životu v Sudetech jeho historickou perspektivu. Ukazují, že tu odedávna žili lidé s ambicemi, dosahovali úspěchů a uznání (někteří ne a někteří zase až příliš), odcházeli s jejich vidinou do civilizačních center a vraceli se do jesenického ústraní, nebo na své krajany aspoň blahosklonně pamatovali. Jiní zas do své ikonické společenské role léty vrostli, aniž se od svých hor vzdálili. Úspěšný skladatel Eduard Schön Engelsberg, viceadmirál Moritz Sachs von Hellenau, herec Rudolf Rittner, spisovatelé Lowag, Heeger a Jursitzky, horalé Gutwinski, Heinold a horská „mutti“ Rosa Grohal, jediná žena v knize, to vše jsou variace na některé z těchto témat. Snad jen někteří zahrnutí lesníci, jež autor prohlašuje za své srdeční téma, nepřekročili hranice svého místa a oboru. (Možná tu ale jen se svou preferencí pro „muže pera“ nejsem nestranný.) Místně vzato, jsou tyto portréty téměř spravedlivě rozděleny mezi šumperskou, rýmařovskou, bruntálsko-vrbenskou, zlatohorskou a jesenickou stranu hor.

Tři literární buřiči z Mírova: Josef Kocourek, Michal Mareš, Hugo Sonnenschein

Mírov na Šumpersku, kdysi městys, pak už jen hradem ozvláštněná vesnice na jedné z vnitřních periferií severozápadní Moravy, postupně ve svých zdech hostil tři pozoruhodné literáty. Tři někdejší bohémy anarchisticko-komunistické scény, z nichž...

Matěj Matela, mladý badatel z jesenického muzea, je ve svém řemesle suverénní. Svůj populárně naučný text nepřetěžuje odkazy, ale ví, co se sluší ozdrojovat a kde nechat promluvit pramen vlastními slovy. Seznamy pramenů k jednotlivým postavám jsou samozřejmostí, obrazové doklady jsou relevantní, s důsledně uvedeným původem. (Výjimkou je paradoxně obálka, zřejmě dodatečně kolorovaný snímek bez popisu a uvedení zdroje.) Autor zná německé zdroje včetně těch literárních, rozsáhlejších, a v případě potřeby z nich parafrázuje nebo přebásňuje. Část portrétů začíná živým, atmosférickým uvedením „do děje“, ačkoli na životopisná fakta nakonec vždy dojde. Většina těchto medailonů má základ v dřívějším časopiseckém článku, což je asi logický publikační postup dnešního institučního badatele. Zásluhou tu není, že Matela sebral existující texty a otiskl je ještě jednou pospolu, nýbrž že se léta věnuje regionální tematice se soustavností, která pak sestavení takto soudržné knihy umožní.

Styl podání je převážně dosti smířlivý, někdy lehce idylizující. V knize o devatenácti etnických Němcích a jednom Čechovi to snad můžeme vnímat jako doznívající reakci na původní „sudetské tabu“. Jsou tu ale také jasné poukazy k nacionalismu i regionální ideologii „krve a půdy“ a Matela nesporně patří ke generaci, v níž bude plně dokonána přeměna kritiky na základě národnosti v kritiku na základě individuální zodpovědnosti.

Lidová architektura na Šumpersku aneb Jak se tu kdysi stavělo, ukazuje výstava v muzeu

V šumperském Vlastivědném muzeu až do září probíhá výstava s názvem Lidová architektura na Šumpersku. Archaická vesnická architektura je výjimečný obor kultury, v němž má venkov přirozené prvenství nad městy. Dokonce do té míry, že čím větší...

Největší problém knihy podle mého soudu nespočívá v díle samém, ale ve značně neambiciózním způsobu jeho vydání. Fungovat z veřejné podpory pro naše muzejní instituce bohužel více než často znamená nestarat se o dosah svých publikací, i kdyby šlo o vynikající badatelská díla. Matelův Zvoník z Cukmantlu je text, který vzhledem ke svému záběru a kvalitě mohl místo sedmi set výtisků vyjít ve trojnásobném nebo pětinásobném nákladu. Vyžadovalo by to ale jiné vydavatelské uvažování. Absence prodejního úsilí vynikne třeba ve srovnání s nedávno nadšenecky vydanou encyklopedií Čti Jeseníky. Redakce Zvoníka je pečlivá a sazba také, celkovou grafickou úpravu však za nápaditou prohlásit nelze. Způsob vazby tuto knihu esteticky řadí mezi patnáct, dvacet let staré tituly, což jí, málo platné, hned ve chvíli zrodu ubírá na přitažlivosti. Malé regionální tiskárny bohužel často nic zajímavějšího neumějí. Solidní vydavatelský mainstream je ale dávno jinde. (Chce totiž nejen vydat, ale i prodat – srovnej třeba jakýkoli z novějších titulů Hosta nebo Arga.) Ze stránek muzea se navíc nezdá, že by knihu bylo možno zakoupit jinde než v Jeseníku, Zlatých Horách a ve Vrbně pod Pradědem. I to je plýtvání potenciálem.

Hodnocení článku je 84 %. Ohodnoť článek i Ty!

Autoři | Foto archiv Radka Oceláka

Štítky recenze, Matěj Matela, Zvoník z Cukmantlu, Zlaté Hory, kniha, Jeseníky, Sudety, Česko, portrét, Rudolf Rittner, Eduard Schön, Mavro Sachs, Vlastivědné muzeum Jesenicka

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

RECENZE: Matelův Zvoník z Cukmantlu, dvacet pozapomenutých osobností německých Jeseníků  |  Blogy a komentáře  |  Drbna  |  Hanácká Drbna - zprávy z Olomouce a Olomouckého kraje

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Uložené články mohou používat pouze přihlášení uživatelé.

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.