Pátek 18. 7. 2025 | Svátek má Drahomíra
Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Pátek, 4. července 2025, 19:38
Rozevlátá státní vlajka zve na prostějovské zámeckém nádvoří na večer plný rocku a hrdosti, na bílou Evropu. Vypadá to jako scéna z dokumentu Svět podle Daliborka. Jenže tohle se neděje v ironickém střihu Víta Klusáka. Tohle je realita léta roku 2025 v Prostějově, kde má vystoupit skupina Ortel. Město mlčí. Kulturní politika? Spíš absence jakékoli politiky, která by kultuře dávala kontext, hodnoty a kontinuitu, píše hudebník z Prostějova Marek Rolný.
Prostějov dlouhodobě investuje hlavně do sportu a masové zábavy. Tam proudí peníze, tam se odehrává veřejný život. Kulturní instituce? Živoří. Wolkerův Prostějov? Skvělý festival, o kterém většina obyvatel města ani neví. Festival současného umění? Zajímají se o něj lidé z Prahy, Brna, Polska, ale ne místní. A do tohoto vakua přichází frustrace. Pivo, hněv, rock proti nespravedlnosti. A z dětí, které vyrůstaly na tribunách zimního stadionu, se stávají dospělí, kteří hledají jednoduché odpovědi.
Na zdech kolem stadionu, škol a i na místě bývalého židovského hřbitova se objevují nálepky. Bílé písmo na černém pozadí. Stylizovaný meč, nápisy jako White Lives Matter nebo Evropa bílým dětem. Vedle nich nálepky hokejového klubu. Není těžké si domyslet, že svět sportovní identity se v Prostějově přirozeně propojil s identitou nacionalistickou. Ne náhodou. Kulturní vakuum, ve kterém se kritické myšlení nevyplácí, umožňuje, aby se z frustrace a pocitu přehlížení stal politický program.
Politici přitom zůstávají v bezpečné pasivitě. "Pronajímáme nádvoří každému," říkají. Jenže veřejný prostor není neutrální. To, komu jej otevřeme a komu ho symbolicky přenecháme, je projevem hodnot. Ortel není jen kapela. Je to signál. A mlčení města je také signál. Nejsmutnější na tom je, že za tenhle kulturní úpadek nenesou vinu ti, kdo dnes zpívají s kapelou písně o zradě a hrdosti. Je to jen výsledek prostředí, které selhalo a opakovaně selhává.
Pondělí, 30. června 2025, 13:09
S koncertem skupiny Ortel v prostorách městského zámku v Prostějově nesouhlasí Piráti v zastupitelstvu. Kapelu považují za rasistickou a xenofobní a upozorňují, že se na koncertech hajlovalo. Vedení města, kde je ANO a ODS, argumentuje svobodou...
A přitom by šlo dělat věci jinak. Stačilo by mít odvahu. Podívat se, jak fungují města podobné velikosti – třeba Boskovice nebo Kroměříž. Obě města mají své kulturní strategie, dlouhodobou podporu nejen akcí, ale i komunit a organizátorů. Kultura tam není jen efektní kulisa pro PR města, ale nástroj vzdělávání, dialogu a soudržnosti. I v Prostějově existují lidé a iniciativy, kteří se o něco snaží. Ale bez zázemí, bez peněz a bez kontextu jen těžko překřičí burácení aparatury na hlavním náměstí.
Třeba by stačilo, kdyby se někdo z radnice šel podívat na diskuzi po projekci dokumentárního filmu. Nebo na workshop pro studenty o médiích a propagandě. Třeba by zjistili, že i kultura může být prevencí. Ne moralizující, ale empatická, tvořivá a sdílená. A že právě tohle je nejlepší způsob, jak mladým lidem nabídnout alternativu k Daliborkovu světu, kde všechno je černobílé, hrdost se měří etnicitou a nepřítel je každý, kdo se ptá. Možná je čas se konečně ptát i v Prostějově.
Někdo možná řekne: "To není naše zodpovědnost, co se u nás koná přes léto. My jen pronajímáme prostory." Jenže právě v tom je problém. Město nemůže rezignovat na hodnotový rámec svých rozhodnutí. Opravdu chceme, aby na stejném nádvoří zámku, které je dnes využíváno pro různé kulturní i komerční akce, zněla slova o čisté krvi a zradě národa? Veřejný prostor není tržištěm bez pravidel. Má být výrazem toho, kým chceme být – a kým nechceme.
Úterý, 3. června 2025, 17:06
V aktuálním květnovém vydání prostějovských Radničních listů jsem opět narazil na pozoruhodnou úvahu pana náměstka primátora Miloše Sklenky (ANO), reagující na text Aleše Matyáška. Pan náměstek se už tradičně obává, že snahou o referendum ve věci...
V dokumentu Svět podle Daliborka působí hlavní postava jako karikatura – směšná, tragická a dojemná zároveň. Ale když se dnes projdeme Prostějovem a sledujeme, co vše se v jeho kulturním prostoru odehrává (nebo spíš neodehrává), přestává to být jen film. Stává se to obrazem města, které nechce – nebo neumí – brát kulturu vážně. A tím pádem vytváří prostor pro daliborkovský svět, který je hlasitý, jednoduchý a nebezpečně srozumitelný.
Kultura v Prostějově dnes postrádá jakýkoli rámec. Město nemá kulturní koncepci, neformuluje priority, neukazuje směr. DUHA, kdysi možná živý kulturní klub, se změnila na úředně provozované zařízení bez ambicí, bez sítě, bez lídrů. Místo podpory komunit a mladých tvůrců se financují jednorázové akce bez přesahu. A to vše v době, kdy právě kultura může nabídnout prostor k přemýšlení, ke zpochybnění předsudků, k vytváření bezpečného veřejného prostoru pro všechny.
Odpovědnost za tuto situaci nenese jen jeden radní. Je ale fér jmenovat Miladu Sokolovou, která má kulturu v gesci. Její přístup – nechat věci plynout, nepřekážet a hlavně se vyfotit na těch správných místech – je ilustrací širšího problému. Politici jako by zapomněli, že kultura není jen zábava a dekorace, ale klíčový nástroj občanského života. Nejde o to cenzurovat nebo zakazovat, ale dávat podporu tomu, co spojuje, kultivuje a vzdělává.
Chceš nám něco sdělit?Napiš nám
