Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Už dávno nemusíme Ostravsku závidět Karvinou, Praze Žižkov, či Brnu jeho Cejl.
Čím dál častěji začínám přemýšlet o tom, že se snad přestěhuji do Přerova. Nedělal jsem si tedy ještě zcela přesnou statistiku, ale podle zveřejněných článků na Olomoucké Drbně vše nasvědčuje tomu, že v tomto městě se člověk opravdu nenudí. Jako by v této lokalitě bylo již neodmyslitelnou tradicí si před nasednutím do vozidla (či za řidítka kola/motorky/kolobrndy) obléct bundu, nazout boty a vypít alespoň tři panáky slivovice. Na paty v tomto ohledu šlape Přerovu už jen Prostějov. Tam se mi ale zdá, že prim drží řidiči spíše v jízdě na perníku. Což není tak hrozné, uvážíme-li, že i špičkoví japonští piloti bez této chemikálie v nosních chřípích vzlétali jen zřídkakdy, a jaká pak měli přesná přistání!
Na jednu stranu se tamějším obyvatelům vůbec nedivím. Kdykoliv jsem v posledním roce musel uzávěrkami sužovaným Přerovem projíždět, měl jsem sto chutí požít cokoliv, co by mi traumatizující vzpomínku z hlavy vymazalo. Na stranu druhou - všeho moc škodí. Pro příklad nemusím chodit daleko. Jel jsem navštívit svého dlouholetého kolegu, který pracuje v přerovské nemocnici jako chirurg. Při čekání v koloně pomalu popojíždějících aut se mi opět začaly hlavou honit sebevražedné myšlenky. Proti mé trudomyslnosti však nemohlo zabrat nic lépe, než obrázek podnapilého cyklisty, který nesesedl z kola při přejíždění přechodu pro chodce, což se mu vzápětí stalo osudným. Nevšiml si totiž napnutého lana mezi vozidly stojícími před a za přechodem. Pravda, od řidičů (pravděpodobně prostějovských - soudě dle precizně natažené šňůry) to nebylo zrovna šťastné řešení, ale účel to splnilo. Vzduchem letící etylik mávající končetinami ve snaze o zmírnění dopadu ve mě zanechala hlubokou antidepresivní vzpomínku.
Když se mi po hodině podařilo dojet do dva kilometry vzdálené přerovské nemocnice, musel jsem se s příběhem pochlubit svému kamarádovi. Toho příběh, jako zkušeného domorodce, nepřekvapil a oplatil mi jej svým vlastním.
Když ráno přicházel do práce, nalezl hned vedle vrátnice na zemi ležící bezvládné tělo muže. Jako lékař vázaný hippokratovou přísahou k němu ihned přiskočil a po krátkém rozhovoru v ležmo jej pomalu stavěl na nohy. Muž si třel poraněné temeno hlavy a za boha si nemohl vzpomenout, co se mu mohlo přihodit. Udával, že je zcela zdráv a měl v plánu se dostavit na čistě rekondiční pobyt. Zahnul z chodníku směrem k vrátnici, kterou právě vyjížděla sanitka. Ta ho ale údajně srazit nemohla.
"Hlava mi to nebere, pane doktore," pronesl údajně muž těsně před tím, než jej nepozorný vrátný (opět) udeřil po hlavě závorou.
Než mi však stačil celý příběh dovyprávět, odvolali jej k pacientovi. Údajně: „Pád z kola po nárazu do lana“
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
