PO STOPÁCH... Jana Sarkandera, kněze, který stál neoblomně za pravdou. Byl umučen v Olomouci

Jan Sarkander se narodil 20. prosince 1576 ve Skočově, v Těšínském Slezsku. Po smrti Janova otce se rodina přestěhovala do Příbora na Moravě, kde Jan navštěvoval farní školu. V roce 1597 zahájil studia filosofie na olomoucké jezuitské univerzitě, v tomto studiu pak pokračoval v Praze, kde byl roku 1603 prohlášen magistrem filosofie. Hned v následujícím roce se zapsal na studia teologie ve Štýrském Hradci, po dvou letech však studia ukončil a jeho život měl nabrat jiný směr. V roce 1606 se totiž Jan Sarkander oženil s Annou Plachetskou, dcerou váženého luteránského měšťana ve Velkém Meziříčí Jana Plachetského. Vztah s Annou však neměl dlouhého trvání, neboť Anna zemřela. Jan pojal úmysl stát se knězem a tak na konci roku 1607 přijal nejprve nižší svěcení následované potom v březnu 1609 přijetím svěcení jáhenského a kněžského.

Portrét Jana Sarkandera, olej na dřevě, nesignováno, 18. století, výřez z obrazu zachycujícího výjevy ze světcova života (Foto: Vlastivědné muzeum v Olomouci / Pavel Rozsíval

Po vysvěcení působil jako farář v Jaktaři u Opavy a následně jako místofarář v Uničově. Janovo krátké kněžské působení narušilo v roce 1609 uvěznění pro podezření ze spoluúčasti na útěku z vězení jeho bratra Mikuláše, který měl mařit libeňská ujednání mezi císařem Rudolfem a králem Matyášem z roku 1608. Z vězení byl Jan propuštěn až na počátku roku 1611 a v následujících letech působil jako farář na několika místech. Ještě v témže roce zpravoval faru v Charvátech u Olomouce, od roku 1612 ve Zdounkách u Kroměříže, od roku 1615 farnost v Boskovicích a od dubna 1616 farnost v Holešově.

Kázání Jana Sarkandera, olej na plátně, nesignováno, 18. Století. (Foto: Vlastivědné muzeum v Olomouci / Pavel Rozsíval

Když se Morava počátkem května 1619 připojila ke stavovskému povstání proti císaři Ferdinandovi II., napětí mezi nekatolickými a katolickými obyvateli značně gradovalo. V této atmosféře se Sarkander vypravil na pouť do Čenstochové, kde konal duchovní cvičení. S návratem na neklidnou moravskou půdu nespěchal a na panství svého patrona Ladislava Popela z Lobkovic v Rybniku na Ratibořsku žádal o volné místo v duchovní správě. V Rybniku jej však zastihl Lobkovicův list, v němž byl vyzván, aby se ujal své farnosti v Holešově. Napjatá politická situace v zemi po stavovském povstání však Janovi nepřála a po svém návratu byl nekatolickým obyvatelstvem podezříván z aktivit ve prospěch císaře Ferdinanda. Podezření ještě zesílilo, když v únoru 1620 táhlo Moravou vojsko polských lisovčíků, kteří pustošíc kraj směřovali do Vídně, aby podpořili císaře. Jakmile se rozšířily zprávy, že se polská jízda blíží k Holešovu, měl Jan shromáždit své farníky, kteří v eucharistickém průvodu přesvědčili lisovčíky, aby se Holešovu vyhnuli. Nový moravský zemský sudí, protestant Václav Bítovský z Bítova, dal příkaz, aby se do tří dnů dostavili všichni katoličtí faráři z okolí Holešova do Brna. Jan se nejprve uchýlil na tovačovský zámek, následně se ukrýval v tovačovských lesích. Po osmi dnech byl dopaden u vsi Troubky na Přerovsku, spolu s dalšími kněžími dopraven do Olomouce a obviněn, že zradil vlast a že dal podnět k polskému vojenskému zásahu.

Mučení Jana Sarkandera, kolorovaná mědirytina z tabla J. Freindta, 18. století. (Foto: Vlastivědné muzeum v Olomouci / Pavel Rozsíval)

Zde byl od 13. do 18. února 1620 podroben čtyřem útrpným výslechům, během nichž odmítal, že by měl jako Lobkovicův kněz a zpovědník podíl na vpádu polských vojáků. Protože ani poslední útrpný výslech trvající tři hodiny nepřinesl žádné pokroky, byl Jan ponechán svému osudu v olomouckém vězení. Následkům tortury podlehl o měsíc později 17. března 1620. Byl pohřben v olomouckém kostele Panny Marie na Předhradí, zrušeném v roce 1784 a demolovaném roku 1839; odtud byly Sarkandrovy ostatky přeneseny do kostela sv. Michala, posléze pak zčásti do katedrály sv. Václava.

Kult Jana Sarkandra podnítil již po bitvě na Bílé hoře olomoucký biskup František kardinál Dietrichstein. Beatifikační proces byl zahájen v roce 1750 na žádost olomouckého biskupa Troyera. V roce 1859 jej papež Pius IX. prohlásil za blahoslaveného. Prvním slovanským papežem Janem Pavlem II. byl pak Jan Sarkander spolu se Zdislavou z Lemberka svatořečen 21. května 1995.                                                                          

​
Novobarokní Sarkanderova kaple stojí na místě světcova vězení.  (Foto: Vlastivědné muzeum v Olomouci / Pavel Rozsíval)

Sarkanderova mučírna (Foto: Vlastivědné muzeum v Olomouci / Pavel Rozsíval)

• Příjmení Sarkander vzniklo humanistickým pořečtěním německého příjmení Fleischmann, tj. řezník.
• Podle legendy vystopoval prchajícího Jana Sarkandera v únoru 1620 pes řezníka z Troubek; v místě Sarkandrova dopadení pronásledovateli se nachází jeho socha.
• Intenzitu kultu sv. Jana Sarkandera v Olomouci dokládá mj. skutečnost, že jeho socha byla umístěna mezi sochy světců zdobící Čestný a morový sloup Nejsvětější Trojice na Horním náměstí, dokončený a vysvěcený v roce 1754 – tedy více než sto let před jeho blahořečením.
• Z kaplí nesoucích jeho patrocinium je nejznámější novobarokní Sarkanderova kaple v Olomouci, která stojí na místě vězení, kde byl sv. Jan Sarkander umučen (mučírna s mučicím nástrojem – skřipcem zůstala zachována).

Redakce Olomoucké Drbny děkuje Vlastivědnému muzeu a autorům knihy Osobnosti Olomouckého kraje za možnost zveřejnění původních textů.