Jednadvacetiletá Aneta Lešikarová z Přerova poslední dva roky bojovala s rakovinou měkké tkáně. Po první operaci se zdálo, že už bude všechno v pořádku, rakovina se však vrátila. Svůj boj vyhrála i po druhé, ale vážná nemoc jí stále komplikuje život. Nemůže najít práci.
"Po maturitě jsem začala pracovat jako steward vlakových linek, ale kvůli zdravotním problémům jsem musela přestat. Nahmatala jsem si bulku v podbřišku," popisuje začátek trápění Aneta Lešikarová. Jelikož ženy v její rodině trpí na rakovinu ženských pohlavních orgánu, začala mít strach. Na gynekologii ji lékaři ujistili, že se jedná pouze o tukovou bulku. Časem však bulka rostla a začala dívce překážet v běžném životě.
"Bulka mi začala zavazet. Nemohla jsem se opřít o kuchyňskou linku. Vadila mi při ohnutí i při sexuálním životě. Chtěla jsem ji pryč z těla,“ říká Aneta. Jelikož nebyla spokojená se svou gynekoložkou, přestoupila k jiné doktorce, která ji okamžitě poslala na další vyšetření.
"Nová gynekoložka mi řekla, že se jí bulka nelíbí. V nemocnici v Přerově mi pak řekli, že je to jen tuková bulka, ale já byla rozhodnuta, že ji chci vyřezat. Za dva týdny jsem šla na operaci,“ popisuje dívka. Byla to její první operace a narkóza jí vůbec nesedla.
"Nedostala jsem žádné léky na uklidnění, kanylu mi doktor špatně napíchl, všude byla krev. Po operace jsem hodně zvracela a jizva mě dost bolela,“ vzpomíná. Po více než dvou týdnech přišly výsledky z histologie, které nemocnice Přerov poslala na další posouzení do Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně.
"Hned na druhý den přišel výsledek a doktorka mi volala, ať okamžitě přijedu, že se mnou potřebuje mluvit. Krve by se ve mně nedořezal. Nervózní jsem vešla do ordinace. Oznámila mi, že je to rakovinová buňka a poslala mě na onkologii,“ vzpomíná mladá žena.
Na onkologii se dozvěděla, že se jedná o raritní zhoubný nádor měkké tkáně, který se utvořil v podkoží. Podstoupila proto řadu vyšetření, které vyloučily metastáze a rozšíření po těle. "Doktoři říkali, že kdyby tam byl nádor déle, mohl by mít metastáze nebo prasknout,“ vysvětluje. Vše nasvědčovalo tomu, že je rakovina pryč.
"Po dvou měsících jsem šla na kontrolu a doktorovi se zase něco nezdálo. Řekl mi, že buď se to vrátilo, nebo se špatně vstřebala šicí tkáň. Takže jsem musela na další operaci. Mohla jsem si vybrat, kam půjdu, a tak jsem si zvolila Masarykův onkologický ústav v Brně. Další zákrok jsem podstoupila na gynekoonkologickém oddělení,“ říká mladá žena.
Před operací zažívala těžké okamžiky. "Poslední momenty před operací byly těžké. Převáželi mě přes celý ústav. Viděla jsem holohlavé ženy a muže a bylo mi z toho opravdu smutno,“ vzpomíná.
Jizva měla asi deset centimetrů. "Při pohledu na jizvu se mi udělalo špatně. Byla tam velká prohlubeň, protože měkkou tkáň museli odstranit. Mám aspoň plastický steh, aby jizva nebyla moc vidět,“ vypráví Aneta.
Operace proběhla v období lockdownu, takže návštěvy v nemocnicích nebyly možné. "Cítila jsem se, jako bych byla na všechno sama. Nemohla jsem vidět rodiče a přítele, kteří mi byli po celou dobu největší oporou. To, že mě nemohli navštívit a obejmout, bylo hodně těžké. Moc jsem se těšila domů,“ vzpomíná dívka.
Ale ani po propuštění nebylo vše v pořádku. "Do jizvy se mi dostal zánět, celé to nateklo a musela jsem brát antibiotika. Poté se to spravilo a šla jsem na vytáhnutí stehů. Jeden steh byl moc hluboko a jizva začala zase krvácet,“ vypráví. Potom přišla další rána.
"V tomto těžkém období mi umřel pejsek, který měl jen dva roky. Měl špatné srdíčko a věřím, že část mé nemoci si vzal na sebe, abych já byla v pořádku,“ doufá.
Největší oporou v této životní etapě byli pro Anetu rodiče. "Když nám sdělili, že má Anet nádor, bylo to strašně těžké. Věděla jsem, že se nesmím sesypat. Musela jsem být pro ni oporou. Srovnala jsem si v hlavě, že není důležité, jak je mě, ale jak je mojí dceři. Chtěla jsem, ať minimálně pocítí, že mám strach," říká Anetina máma Karla Schlehrová.
Od poslední operace uběhlo devět měsíců a zatím je vše v pořádku. "Začala jsem si hledat práci, ale je to náročné. Když jste měli rakovinu, nikde vás nechtějí. Potřebuji každé tři měsíce volno kvůli kontrolám. Nesmím dělat náročnou a stresovou práci, tahat těžké věci. Navíc se na vás dívají přes prsty, protože nikdy nevíte, kdy se nemoc může vrátit. Jdu teď na lékařskou prohlídku kvůli jedné práci, tak uvidíme,“ věří nyní Aneta.
Typ rakoviny, který dostala, má tendenci k návratu. "Jelikož už se jednou vrátil, je pravděpodobnost, že se vrátí znovu. Ale já si to nepřipouštím. Věřím, že je nadobro pryč,“ říká odhodlaně.
A na rakovinu nahlíží jako na svůj osud. "Prostě to tak mělo být. Rakovina byla překážka, kterou jsem musela překonat, abych byla silnější. Věřím, že teď to bude jenom lepší a potkají mě samé dobré věci,“ uzavírá bojovnice.
Sobota, 31. července 2021, 11:10
Hlasitý živý element. Tak nazývají kolegové Jiřinu Petrovou, leteckou záchranářku, která pracuje na základně v Jihlavě. Jak se k práci dostala? Jak vzpomíná na svůj vůbec první let? Nosí si práci domů? Jak moc její přístup k práci změnilo mateřství?
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
