Cenu Křesadlo 2024 za velkorysý dobrovolnický čin nedávno dostal Samuel Kavi, který pomáhá lidem v hospici na Svatém Kopečku u Olomouce. Život považuji za velké a krásné dobrodružství, kterému smrt dává rámec, a tím i smysl, říká. Kromě dobrovolnictví v hospici se věnuje také lektorování seberozvojových seminářů a terapeutickému doprovázení klientů. Nejlépe si odpočine s batohem na zádech při dlouhé túře přírodou.
Jak jste s k dobrovolné práci v Hospici na Svatém Kopečku dostal?
Smrt vnímám jako přirozenou a důležitou součást života. Už jako dítě mě mrzelo, že ji společnost odsunula na okraj, zapomněli jsme na ni, odlidštili jsme ji. Tématu důležitosti smrti v lidském životě jsem se věnoval i při svém vysokoškolském studiu filozofie. Později, když před několika lety umírala moje milovaná babička, jsem si i přes velkou bolest uvědomil, že jsem u jejího lůžka jinak, plněji, mnohem víc sám sebou a daleko blíž, než kdykoli předtím. Zájem o téma smrti, umírání a doprovázení umírajících se ve mně s tímto zážitkem dále prohloubil.
Proto jste se stal dobrovolníkem?
Před čtyřmi lety jsem se proto obrátil na Maltézskou pomoc s žádostí, zda bych mohl docházet jako dobrovolník do Hospice na Svatém Kopečku. Kapacita dobrovolnického týmu však byla tehdy naplněna, Maltézská pomoc mi ale nabídla alternativu, kterou jsem rád přijal, a to docházet jednou týdně do domácnosti za klientem s duševním onemocněním. Po dvou letech jsem se zkusil zeptat znovu, a tehdy jsem již byl do hospicového týmu dobrovolníků přijat.
Můžete přiblížit, v čem vaše práce spočívá?
Jako dobrovolník přicházím za klienty hospice jedenkrát týdně na zhruba dvě až čtyři hodiny. Navštěvuji zejména klienty, kteří společnost vítají, ale jejich rodina nebo blízcí je, ať už z jakýchkoli důvodů, navštěvují málo nebo vůbec. Důležité přitom je, že přicházím jako obyčejný člověk. Nepečuji tedy o fyzické potřeby klientů, ale pokud chtějí, mohou si se mnou popovídat, zahrát si stolní hru, zazpívat si nebo, pokud jim to zdravotní stav umožňuje, posedět na terase nebo podniknout krátkou procházku do okolí. Možná se to může zdát zvláštní, ale s klienty se i často smějeme a řada z nich má skvělý smysl pro černý humor.
Čtvrtek, 14. listopadu 2024, 17:09
Martina Paloncy z Prostějova jako dítě ráda malovala, přitom pozorně sledovala svého tatínka, který začal vyřezávat. To ji nakonec tak chytlo, že práci se dřevem zasvětila v podstatě celý svůj život. Vystudovala řezbářskou školu v Tovačově na...
O čem například s klienty mluvíte?
Velkou výhodou dobrovolníka oproti personálu hospice je více času, který může jednomu klientovi věnovat, a další výhodou je výrazně slabší osobní vazba, díky níž klienti mohou otevřeně probrat jakékoli téma, třeba i otázku smrti a umírání, sdělit, co si opravdu přejí a jak se cítí, aniž by jim jejich postoj někdo vyvracel či je hodnotil. Mnohokrát jsem zažil velkou úlevu poté, co klienti zjistili, že si se mnou mohou otevřeně o těchto tématech popovídat a že jsou v nich přijati. Opakovaně jsem totiž v hospici svědkem toho, že se rodina velmi snaží přesvědčit milovaného člověka o tom, že zde bude ještě nejméně do sta let, a to i přes jeho diagnózu a často i zjevnou touhu odejít. Ačkoli postoji rodiny rozumím, je potřeba si uvědomit, že klienty velmi trápí a neumožňuje jim s blízkými probrat vše potřebné týkající se jejich odchodu. Typická je například věta: Maminko, o tom nemluv, ty tady s námi budeš ještě dlouho.
K jakým lidem v hospici hlavně docházíte?
Doprovázím i klienty v terminálním stavu, tedy klienty, kteří umírají a často již nemohou komunikovat běžným způsobem. V takových chvílích mluvíme očima, srdcem a dotekem, vezmu je za ruku, pohladím po vlasech, dotknu se ramene. Vnímám to tak, že se setkáváme v bohu, protože se setkáváme v tom nejhlubším z člověka. V takových chvílích totiž už není čas ani prostor na lidské hry či přetvářku, oba odkládáme masky, které si jako lidé každodenně nasazujeme, a to často, aniž bychom si to uvědomovali.
Můžete blíže popsat některý z příběhů, kterého jste byl svědkem?
Hospic je plný silných příběhů, ale všechny jsou také velmi osobní. Nicméně obecně bývám často svědkem příběhů smíření člověka se sebou samým, se smrtí i se svým životem, s tím, jak ho prožil, čím ho naplnil. A to jsou velmi hluboké příběhy. Každý těžce nemocný prochází určitými fázemi, na jejichž konci je právě smíření. Poznal jsem ale, že platí přímá úměra, jaký život, taková smrt. Pokud člověk žil vědomě, převzal za svůj život odpovědnost, snažil se ho žít, jak nejlépe dovedl a v jeho průběhu zrál, umírání je lehčí a radostnější než u lidí, kteří žili ve lži, a to zejména k sobě, v bolestných mezilidských vztazích a nepříjemné situace takzvaně zametali pod koberec. Nevěřím v očistec po smrti, ale věřím v očistec před ní. Psychické utrpení umírajících je někdy obrovské, a často jim dokonce brání odejít.
Čtvrtek, 24. října 2024, 18:35
Na YouTube má přezdívku Tankista a profesí je skutečně profesionální voják. Nejezdí ovšem v těžkém obrněnci, jméno na videoserveru vychází z časů, kdy se věnoval tvorbě spojené s počítačovou hrou World of Tanks. Od té doby se Ondřej Havlíček ve...
Tím pádem je velmi důležité, jak s lidmi před smrtí mluvit...
Velmi mě mrzí, kolik lidí netuší, jak s umírajícím komunikovat, jak se k němu vztahovat, mají z kontaktu obavy, a to i přesto nebo právě proto, že jde o blízkou osobu. Poměrně často jsem svědkem situace, kdy lidé stojí opodál lůžka umírajícího a nevědí si rady, mají strach, že se zachovají nevhodně, udělají něco špatně. Obavy jsou ale zbytečné. Naopak jde o jedinečnou příležitost říct, co jsme dříve nestihli, i pokud se zdá, že umírající není při vědomí, obvykle velmi dobře vnímá. Sluch je totiž smyslem, který ztrácíme jako poslední. Pokud ale nenacházíme slova, mluvit není potřeba, konejšivý dotek, pohlazení nebo držení za ruku mnohdy dokáže říct víc.
Vaše práce musí být vyčerpávající a náročná, hlavně psychicky, jak se s tím vyrovnáváte?
Je i není. Hlavním předpokladem je mít vyjasněnou otázku vlastní smrtelnosti. V hospici je to vědomí samozřejmě ještě hmatatelnější. Osobně ale neznám jiné místo, kde se lze tak blízce setkat se životem, s lidskostí a autentičností. Z hospice proto zpravidla neodcházím vyčerpaný, ale naopak naplněný vděčností a tichou radostí. Co je těžké, není samotné téma smrti, ale to, co je zpravidla doprovází. Klienti často zažívají pocity strachu, odmítnutí, smutku, zmatku, nejistoty, ztráty víry nebo neodpuštění. V takové situaci je naprosto zásadní uvědomit si, že druhého mohu podpořit, ale nemůžu za něj nést to, co je jeho. Jako každý kontakt s lidmi totiž i dobrovolnictví v hospici vyžaduje jasně nastavené hranice, abych mohl být pro druhého, nejdřív musím být pro sebe. Nejenže se tak chráním, ale zároveň jen tak mohu být druhému skutečně nablízku.
Změnila se nějak atmosféra v hospici v období před Vánocemi?
Můj přístup se nijak zásadně nemění. U některých klientů ale pozoruji prohloubení skleslosti a smutku. Jde zejména o klienty, kteří s ohledem na svůj zdravotní stav nebo rodinné zázemí nemohou být alespoň na chvíli na svátky propuštěni domů. Setkávám se ale i s klienty, kteří jsou za pobyt v hospici nesmírně vděční a užívají si jej i v období Vánoc.
Čtvrtek, 11. dubna 2024, 17:04
I poblíž historického centra Olomouce se kolemjdoucím občas naskytne nevšedně detailní podívaná na Měsíc a další vzdálené objekty vesmírné oblohy. Přímo ve městě totiž své dalekohledy a znalosti nabízí lidem hvězdář v ulicích Michal Štipl. I v silně...
Foto poskytl Samuel Kavi
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
