Gabriel Gonzalez v Olomouci studuje doktorský program Experimentální biologie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého. Snaží se najít lék na Parkinsonovu chorobu a mezi jeho největší úspěchy patří podání patentové přihlášky na skupinu látek, které vykazují výraznou antiparkinsonickou aktivitu. Ani přes tento výrazný úspěch Gabriel nemá rád novinové titulky, které křičí, že Olomoučtí vědci našli lék na nevyléčitelnou nemoc. Někdy tohle tvrzení mívá poměrně zásadní háček.
S Gabrielem si sedáme do kuchyňky v budově Lékařské fakulty a Fakulty zdravotnických věd Univerzity Palackého v areálu Fakultní nemocnice Olomouc. „Nejvíc mě baví neurobiologie. Zabývám se vlastně tím, že pěstuji neuronální buňky z původně rakovinové buněčné linie. V rámci mojí stáže v Rakousku, která se blíží, se budu zabývat pěstováním zmenšených mozků. Taková zmenšenina je dobrá k tomu, že je v ní stejné zastoupení neuronů jako v lidském mozku, ale budu ji mít na Petriho misce a nebudu potřebovat celý mozek,“ říká Gabriel a z jeho slov je evidentní, že se snaží všechno co nejvíc zjednodušit tak, aby tématu rozuměl i úplný laik.
„Svou práci bych mohl přirovnat k tomu, že člověku píchnu jed, pak mu dám lék a pak sleduju, jak se mu daří a jestli přežije. Abych nemusel dělat tohle, sleduju všechno na tkáňových kulturách. Vytvořím si populaci neuronů, která má podobné charakteristiky jako neurony v oblasti černé substance. Tato část mozku je v podstatě motorickým centrem těla a tvoří dopamin, což je hormon štěstí. Při Parkinsonově nemoci je právě tato část mozku degenerovaná, z čehož pramení třesy, poruchy pohybu, ale i zvracení nebo deprese. Po přidání látky sleduji, jak velká populace buněk přežije a jak jsou vitální. Tím vlastně zjistím, jestli ta daná látka může fungovat jako lék.“
Jenže i když se najde látka, která vypadá, že by mohla působit jako lék na určitou nemoc, je před vědci ještě dlouhá cesta k tomu, aby se látka mohla uvést na trh jako léčivo. „Nejdřív zjistíme, že ta látka sice pomáhá proti dané nemoci, ale nevíme, jak by se chovala k jaterním, srdečním nebo jakýmkoliv jiným buňkám, kde by mohl vznikat problém.“
Když se Gabriela naivně zeptám, kdy bude lidstvo schopné léčit Parkinsonovu chorobu, rezolutně začne mluvit o tom, že by se mělo začít hlavně tím, že lidé budou dodržovat zdravý životní styl. Vznik nových neuronů v dospělém lidském mozku podporují například flavonoidy, které jsou obsaženy v tmavé čokoládě nebo v borůvkách. Produkci neuronů zvyšují také omega-3 mastné kyseliny. Spousta potravin, které konzumujeme, jako jsou tvrdý alkohol nebo pivo, však dokáží zastavit proces tvorby neuronů.
„Když se někomu projeví symptom Parkinsonovy choroby, už má padesát až osmdesát procent neuronů z černého tělíska pryč, takže důležité je zlepšit i diagnostiku, abychom na nemoc dokázali přijít dřív,“ připomíná Gabriel a dodává, že když má člověk padesát procent neuronů pryč, můžeme to přirovnat k hašení největších plamenů při požáru. „To už by chtělo nějakou pilulku, která zase ten růst nastartuje, i když...,“ udělá Gabriel dramatickou pauzu. „...existujou i takový.“
„Jenže ty látky můžou působit dobře na buněčné úrovni, můžou působit dobře na zvířatech, ale prokázat to v mozku je obrovskej problém.“ A tenhle skeptický přístup je podle Gabriela na místě. „Někteří lidé přijdou na to, která látka jakž takž funguje na buněčné úrovni i na zvířatech a bez jakékoliv detailní revize výsledků už ji tlačí na testy na pacientech a to je chyba. Mezi lidi můžeme poslat jen látky, o kterých jsme si stoprocentně jistí, že v rozumných dávkách nemůžou vyvolat nějaké toxické efekty,“ říká Gabriel a připojí případ, kdy se jedna látka dostala do klinické fáze testování na pacientech, přestože si vědci nebyli stoprocentně jistí jejími účinky. „Bylo to asi v roce 2016, jeden pacient tehdy zemřel a dalších několik má trvalé následky.“
„V únoru jsme podali patentovou přihlášku na skupinu látek, které měly antiparkinsonický efekt na víc typů modelů neurodegenerace. Tento patent je u nás něco jako produkt, který posléze můžeme prodat farmaceutické firmě, která začne na jeho základě vyrábět a testovat látky v dalších fázích preklinických testů na zvířatech. Pokud se neprokáží nějaké vedlejší nežádoucí účinky, lze takové látky testovat i na pacientech a když to vyjde, můžeme mít na světě další léčivo na Parkinsonovu chorobu.“
„V tuto chvíli zkrátka nemůžu říct, že mám v ruce léčivo na Parkinsonovu chorobu. Ale protože máme v rodině Parkinsona, můžu doporučit určité látky, které byly třeba už ve třetí fázi klinického testování na pacientech a v preklinických fázích fungujou pěkně. Je to třeba kreatin, vitamin E nebo omega-3 nenasycené mastné kyseliny,“ popisuje. Když jsem zmínil, že antiparkinsonicky údajně působí taky THC, Gabriel mi to nevyvrátil.
Gabriel na mě celou dobu působí velice skromně. Přestože společně s kolegy z Laboratoře růstových regulátorů zapatentovali přihlášku na skupinu látek, která by mohla zastavit degeneraci mozkových buněk Parkinsonovou nemocí, nemá zapotřebí dávat odvážná prohlášení do médií o tom, že „Olomoučtí vědci našli lék na...“. Jenže prezentovat výsledky práce na poli vědy je přece velmi důležité, jinak by si veřejnost mohla říct, že vědci jsou jen parta lidí, která si někde v laboratořích tvoří tkáně a zkouší, co s nimi která látka udělá.
„Zdá se mi, že přesně takový názor na vědce v České republice převládá. Oproti tomu v jiných zemích jsou vědci mnohem váženější a je to vidět i na rozpočtu, který na výzkum a vývoj jiné státy dávají k dispozici,“ říká Gabriel. Výdaje na výzkum a vývoj v Česku předloni dosáhly 90,4 miliardy korun. Podíl výdajů na vědu na HDP České republiky byl 1,79 procenta. Pro srovnání Spojené státy dávají na vědu 2,8 procenta HDP, Japonsko 3,1 procenta. Kolem tří procent se pohybují i Švédsko, Rakousko nebo Německo. Izrael nebo Jižní Korea dávají na vědu dokonce přes 4,3 procenta HDP.
Ke konci se naše povídání stočí ke Gabrielově soukromí. Je z něj čerstvý táta, s manželkou se starají o čtyřměsíční holčičku a je vidět, že tahle životní role mu dělá velkou radost. „Práce je super, dělám to, co mě baví, což se mnoha lidem v životě nepoštěstí, ale tohle jsou skutečně důležitý věci,“ uzavírá s úsměvem Gabriel.
Foto Jindřich Karas
