Protože část naší redakce denně dojíždí tramvají do centra za prací, je celkem jednoduché identifikovat určité specifické skupiny cestujících, které každý Olomoučan, využívající městskou hromadnou dopravu, určitě zná...
Znáte to - tak tak se nasáčkujete do tramvaje, v které je tak plno, že už určitě bylo pár cestujících v části bez dveří umačkáno. Ze všech stran se nás lepí lídé, dostáváte lehký klaustrofobický záchvat, když se tu najednou se vší námahou otočíte a na vás se lepí - batoh. A ne jen tak ledajaký batoh, je to sbalená krosna na čtrnáct dní, jejíž enormní velikost ještě podtrhuje připevněná karimatka na jednom z boků batohu. Tramp je ještě, jak jinak, dostatečně vysoký, takže se vší grácií otáčí hlavou mezi horními úchyty tramvaje a kouká po všech těch lidech navzájem si narušující intimní prostor a dýchajícím jeden druhému za krk. Vůbec mu nevadí, že místo jeho batohu by mohli ještě dva lidé v tramvají stát. On si prostě jede svoje. Stejně nemá cenu mu nic říkat, kdyby si začal sundávat batoh v tomto mikrosvětě, pravděpodobně by přišlo pár dalších lidí k újmě.
Když nastupuje do staršího typu tramvaje, málem se na schodech přerazí - kouká totiž neustále do chytrého telefonu. Mám podezření, že i pro ně byly zavedeny nízkopodlažní tramvaje. V lepším případě si pak takový mobilář stoupne někam do rohu tramvaje, dál žije ve svém virtuálním světě a nevnímá třeba, že někomu stojí na popruhu od batohu. Těžko se mu to často i říká, jeho sluchátka v uších vyluzují divnou melodii, připomínající statickou elektřinu. V horším případě si ale takový tydýt stoupne přímo k výstupu z tramvaje, dál naplno zaujat displejem. Vystupující z tramvaje pak musí absolvovat dlouhý proces šťouchání prstem, klepáním na rameno a složitým obcházením mobiláře, který si v tu nejnevhodnější chvíli uvědomí, že zaclání, uhne jednomu člověku a nevědomky zablokuje cestu dalším třem vystupujícím.
Jejich motto zní: "Co nejrychleji dovnitř, co nejrychleji ven". No jo, co ale pak mají dělat lidi směřující ven z tramvaje, když jen co se otevřou dveře, vtrhne do tramvaje funící seniorka s igelitkou a francouzskou holí, u které na chvíli úplně zapomněla, proč ji vlastně má, zavětří první volné místo a rozráží si cestu poslušně ukračujícím lidem, kteří chtějí vystoupit. Ujede tři zastávky, načež ze svého sedadla začne hlasitě vykřikovat, že vystupuje, aniž by si uvědomila, že lidé před ní se pomalu sunou k východu a vystupují také. Nervózně šťouchá holí nebohého kravaťáka do nohavice od oblekových kalhot a vůbec ji nevadí, že onen vystupující manažer to bude ještě deset minut na zastávce čistit.
Nervózně přešlapuje na ostrůvku, v jedné ruce manažerskou kabelku, v druhé telefon, do kterého vyřizuje nenadálou opravu svého auta. Přijíždí tramvaj, muž sám stojí u dveří. Neotvírají se. Kouká všude kolem, napřed na divoce gestikulujícího cestujícího uvnitř tramvaje, který ale sedí a nebude se přece vzdávat svého místa. Vypadá legračně, jako mim. Muž ale stále neví, která bije. Zmateně se rozhlíží v kruhu dveře - boční zrcátko řidiče - gestikulující cestující, a nechápe, že to malé titěrné tlačítko uprostřed dveří ho vpustí do tramvaje. Stane se tak až ve chvíli, kdy přiskočí energická studentka a s úsměvem zmáčkne tlačítko. Tramvajový panic hlesne něco jako "děkuji" a v tramvaji si vyslouží od všech cestujících pohled alá "to je debil". Navíc, při výstupu mačkají červené tlačítko "STOP" v domnění, že už se naučili otevírat dveře...
Do tramvaje nastoupí seniorka, která se sotva drží na nohou, ostatní stojící cestující jen bezhlesně přihlížejí, co se stane, až se tramvaj rozjede. Seniorku totiž ne a ne pustit sednout mladík, který ji sice moc dobře viděl, ale dělá, jakože kouká na něco upřeným pohledem z okna a něco strašně zajímavého, i když zrovna tramvaj stojí na místě a mladík má před sebou jen šedou zeď. Ještě trapnější chvíle (ne pro ignoranta, ten to má v paži, ale pro přihlížející, slušně vychované cestující) nastane, když seniorku pustí sednout jiná seniorka, která má sama co dělat, aby ustála pohyb tramvaje. A ignorant stále civí na jedno místo skrze špinavé sklo tramvaje...
Cestující si pomalu začnou mnout nosy, pošilhávat kolem po ostatních a soucitně na sebe koukat. Pak to dorazí až k vám a vy máte jasno - máme mezi sebou smraďocha. Začíná část identifikační. Rozhlížíte se obezřetně kolem a pátráte po zdroji toho odporného smradu, který je kombinací zatuchliny, zdechliny, alkoholu a ranních pšouků. Možná by to mohly být nohy tam té paní, boty má na to odporné dost. Nebo ne, to bude určitě tam ten kluk, ten vypadá, jak kdyby se už pár dní nemyl. Stále si ale nejste jistí. A pak najednou - máte ho! Poznávací znamená je zhroucená postava v sedadle, letitá igelitová taška mezi lýtky, kulich na hlavě a snědá, špinavá kůže. Zdroj zápachu je identifikován - a nic s tím neuděláte, jen si dál vyměňujete pohledy s cestujícími. Někteří hrdinové dávají najevo posunky a hlesy, že jsou opravdu znechuceni, pána to ovšem netrápí. Ten si už na zápach zvykl. Ostatně, zvykejte si i vy ostatní...
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
