Místo pro rozhovor jsme zvolili příhodně přímo na olomouckém stadionu. Měla jsem tak možnost vidět Evu Kacanu při tréninku před paralympiádou v Riu de Janeiru. Už čtyřikrát měla možnost startovat na letního hrách. Před osmi lety se v Pekingu stala mistryní světa ve vrhu koulí ve své kategorii F54. Nyní přemýšlí, že je čas předat prostor mladším sportovkyním.
Připravujete se na závody v průběhu celého roku?
Určitě, i v zimě probíhají určité přípravy. Je to podle situace, zvyšujeme intenzitu tréninků, jednou nebo dvakrát týdně. V březnu jsme byli na závodech v Dubaji, tak příprava předtím musela být.
Jak váš trénink vypadá?
Je to i o posilování, o různých jiných cvičeních. Například házím s medicinbaly, plavu v bazénu, snažíme se kombinovat, aby to nebyl jenom jednostranné zatížení.
V roce 2008 jste v Pekingu překonala osm let starý rekord, jak to na vás zapůsobilo?
To se těžko vysvětluje. Bylo to velice emoční a v podstatě velmi dlouho trvalo, než jsem nějakým způsobem vstřebala. I pro mě samotnou to bylo ohromné překvapení a cítila jsem se naprosto úžasně.
Na minulých hrách v Londýně jste se nedostala do finále kvůli rozhodnutí rozhodčích, kteří tvrdili, že se vám nadměrně prohnula podpírací tyč. Byla jste z toho zklamaná nebo spíše naštvaná?
Byla jsem naštvaná, hodně naštvaná. Protože to nebylo férové rozhodnutí, což nakonec i rozhodčí uznali. Ale finále mi už nikdo nevrátí. Byla jsem naštvaná i zklamaná a chtěla jsem toho nechat. Myslela jsem si, že mi to za to nestojí, abych se kvůli tomu rozčilovala. Tyto nespravedlnosti se dějí, ale na takových závodech by se právě neměly stát, o to více mi je to líto.
Kdo vás letos doprovodí do Ria?
Je to velmi složitý proces. Dostáváme takzvané kvóty, jak na sportovce, tak na doprovody. Jezdí s námi doprovody, které jsou multifunkční. Kteří jsou schopni pomoci i při osobní péči a zároveň s námi trénují. Není tam prostor na to si pozvat i rodinu. Samozřejmě se mohou přijet podívat, ale musí bydlet mimo naší vesnici. Každý tým od každého sportu má přesně stanoveno, jak velký doprovod si s sebou může vzít. Dlouhodobě dopředu se připravuje, kdo připadá v úvahu, a podle počtu sportovců se tvoří doprovody. Se mnou se do Ria podívá moje už skoro bývalá trenérka Iva Machová a trenérka z atletického klubu Martina Musilová.
Kdy přesně odjíždíte?
Odlétám prvního září, hned na začátek školního roku, o půl osmé vládním speciálem.
Jak dlouho se v brazilském Riu zdržíte?
Celkem dvacet dnů, tedy 20. září se vracíme. Závodit budu desátého září, našeho času kolem třetí hodiny ranní.
Když soutěžíte, cítíte tlak okolí a konkurenci nebo sportujete pro radost?
To se nedá říct tak jednoznačně. Někdy to o tom tlaku okolí je, někdy je to o radosti. Ale většinou je to tak, že v momentě, když nastupuju na dráhu, tak se snažím na nic nemyslet. Najdu si bod, věc, na kterou se soustředím. Abych se moc nerozptylovala. Třeba v Pekingu jsem se dívala, jak ve vedlejším sektoru soutěží naši kluci s diskem. Když si ale sednu, soustředím se na svůj výkon, někdy to vyjde někdy ne. Tak to prostě je.
Ve vrhu koulí je více kategorií, mohla byste je trošku přiblížit?
Není vozíčkář jako vozíčkář. Jsme rozděleni podle výšky míšní léze, podle poškozené míchy, jak jsou pohyblivé ruce a další. Podle toho jsme rozděleni do různých kategorií, pak dochází ke slučování kategorií, aby nebylo tolik rozdílných soutěží. Třeba dvě až tři kategorie dohromady. Já mám trošku štěstí, že moje kategorie je samostatná a není sloučená.
Proti kolika sportovkyním budete soutěžit?
Vůbec nevím, co mě tam čeká. Protože se objevují nové a nové tváře a z mých vrstevnic, které soutěžili v Pekingu se dá říct, že jsem zůstala poslední. Je už tam jenom jedna, která se mnou začínala. Nové sportovkyně jsou pro mě neznámé, mladé děvčata. Jejich průměrný věk je pětadvacet a mě je přece jenom trochu víc. O to více jsem ale ráda, že jsem se tam probojovala. Zatím netuším kolik nominovaných bude nakonec soutěžit. Vždycky nás je kolem šestnácti, patnácti, ale to je pouze můj odhad. Ale kolik nás opravdu bude, to se dozvíme až na místě.
Co říkáte na zákaz startu ruských paralympioniků?
Kvůli dopingovému skandálu je jejich účast definitivně zakázána. Co si nedovolili udělat u nepostižených, že by vyloučili kompletně všechny, tak to udělali u postižených. Nepomohlo ani odvolání. Dvě stě padesát sportovců se připravovalo a teď tam nemůžou jet. Osobně mi to přijde nespravedlivé. Odpadne mi sice jedna konkurence, ale zrovna ona u dopingové kontroly prošla. Tam se prostě rozhodli pro kolektivní vinu. Nesouhlasím s tím, není to vůbec v pořádku.
Už jste byla na třech paralympiádách, teď na čtvrtou, plánujete i tu další v Tokiu?
Já opravdu neplánuju, ani s touto jsem nepočítala. Přece jenom už mám vyšší věk, zdraví se zhoršuje a v březnu jsem si zranila rameno. Dlouho jsem se léčila a ještě to není úplně ideální, tak jak bych chtěla. Vůbec nevím, co udělá a domnívám se, že asi nastal čas to předat. Ale to jsem chtěla už před čtyřmi lety. Nyní je situace jiná a uvidím, co bude za další čtyři.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
