DRBNA HISTORIČKA: Němci na Olomoucku žili po staletí. Skončili v Hodolanském pekle
Do druhé světové války byly české země multinárodním státem, ať už šlo o Korunou českou, habsburskou monarchii nebo Československou republiku. Konec soužití národů s odlišným jazykem napsaly hrůzy druhé světové války a důsledky největšího vojenského konfliktu v dějinách lidstva.
Němci tradičně žili v českém pohraničí, kde se usídlovali během středověké kolonizace tehdy liduprázdných lesů. Ovšem i ve vnitrozemí bychom našli několik tzv. německých ostrovů. Asi nejtypičtějšími mezi nimi byla Jihlava, Olomouc a okolí těchto měst.
Za hradbami města Olomouce převládali Němci po řadu staletí. Nejinak tomu bylo v den vzniku Československa. Krajské centrum pod nadvládou německé samosprávy nehrálo do karet národnostním poměrům v nové republice. A tak vznikla Velká Olomouc, kdy se k městu, jenž se sotva začalo rozrůstat zpoza stínu nedávno zrušeného pevnostního opevnění, připojily okolní vesnice, aby město mělo více českojazyčných obyvatel než těch, kteří hovořili především německy.
Ironií osudu je, že jedna z těchto nově připojených místních částí byla dějištěm poslední kapitoly, kterou Němci v Olomouci do historie města napsali. Zároveň se jedná o jeden z těch nejsmutnějších příběhu vzájemného soužití obou národností v hanácké metropoli.
Jen několik dní po květnových oslavách osvobození od nacistické nadvlády začalo fungovat na místě dnešního policejního ředitelství v ulici Kosmonautů “Hodolanské peklo”. V Nových Hodolanech, název získala část městečka rozděleného železničním koridorem blíže k centru města oproti Starým Hodolanům za nádražím, byli internování ve třinácti dřevěných barácích Němci podezřelí ze spolupráce s nacisty. Stačilo být členem přidruženého Autoklubu k NSDAP a cestě do tábora se nedalo uniknout. Táborem si prošli však také židé a doložena je dokonce i internace jednoho Angličana.
Dostat se do tábora omylem bylo těžkou ranou osudu. Panovaly v něm totiž poměry, které si nezadaly z nacistickou krutostí. Po válce totiž řada utiskovaných lidí prahla po pomstě, a podle starověké zásady “oko za oko, zub za zub” chtěla okopírovat stejné metody, jaké si osvojili nacisté.
V Hodolanském pekle se tak praktikovala celá řada jen těžce uvěřitelných praktik mučení. Kromě sadistických forem bití už jen samotný pobyt v táboře byl životu nebezpečný. Lidé v něm museli spát na holé zemi bez přikrývek, neměli prostor pro hygienu, tábor byl plný štěnic a šířily se v něm nakažlivé choroby.
Pod příkrovem utajení se v něm běžně i popravovalo. Jak potvrdil historik Martin Hájek v archivních dokumentech, v jeden jediný den v táboře zemřelo přes třicet německých starců přivezených z domova pro seniory. Ačkoliv dochované dokumenty hovoří o přirozené smrti, časová souslednost je nepřímým důkazem hromadné popravy. Navíc o hrůzném činu hovořili i někteří pamětníci.
Viníkem krutosti byli ponejvíce pseudopartyzáni z Moravské brigády. Zatímco v této partyzánské organizaci v časech války bojovalo přibližně 400 členů, po porážce nacistů se k nim přidaly další stovky skrytých “odvážlivců”.
Často šlo o chlapce ve věku 15 až 20 let, kteří pod hlavičkou organizace sloužili v táboře jako dozorci. Jak víme z nejnovějších výzkumů, právě v tomto věku se nachází největší množství pachatelů násilných trestných činů. V Hodolanském pekle se jich mohli dopouštět beztrestně. I takové byly smutné dopady nacistického experimentu. Snaha zničit svobodu lidí vedla k tvrdé odplatě. Oběťmi však byli často neviní lidé vláčení dějinami.
