V poklidu udržovat Tatru v přibližném kurzu. Šternberský kamioňák Valtr zazářil na Dakaru

Krátce po návratu z dakarské rallye už jste zpátky v pracovním zápřahu. Jak náročné bylo zregenerovat? Četl jsem, že se těšíte na české jídlo?

Po měsíci se každý těšil domů. V Saúdské Arábii vaří trochu jiným způsobem a člověk se pak těší na naše dietní pokrmy, jako je třeba uzené. Je fajn si vyzkoušet něco jiného, ale po týdnu už jsem si posílal pro hamburgery, abych se najedl.

Vydané kalorie se nedařilo doplnit?

V deset večer jsem se na večeři nacpal k prasknutí a v pět ráno mě budilo kručení v břiše, jaký jsem měl hlad. Energetický výdej je tam obrovský. Pořád jsem měl u postele nachystané nějaké tatranky, kterými mě zásoboval Pepa Macháčků. Dával jsem si ještě různé čokoládové nápoje, banány a jiné ovoce. Něco jsem zobnul a spal dál. Kolem osmé deváté už se pak vyráželo z bivaku do dalšího náročného dne.

Jak se za celým Dakarem ohlížíte? Překonal jste své dosavadní nejlepší umístění. 

Nejde mi o překonávání nějakého maxima. Jde spíš o to, jak se člověk pobaví. Pro mě je to jen koníček, nejsem profesionální jezdec. Užili jsme si to a umístění je vždycky už jen taková třešnička.  Musím se přiznat, že s umístěním nejsem až tak spokojený. Teď už chystáme plány na další rok.

Jaké jsou?

V našem týmu určitě pojede jako řidič můj mladší syn Michal s kamionem Iveco. Tomu podřídíme všechno. Pokud zbydou nějaké peníze, tak já pojedu taky s nějakým týmem. Uvidíme podle nabídek, jestli to bude třeba zase Buggyra. Zatím to nevím.

Vaše startovní číslo 505 bylo celkem často vidět na předních příčkách po jednotlivých etapách.

Etapové úspěchy nejsou důležité, jsou podstatné jen pro start do dalšího dne. Organizátoři odstartují čtyřicet nejrychlejších aut, pak jede prvních pět kamionů a pak je tam velká mezera, ve které pošlou na trať třeba šedesát bugin, kterým říkáme vysavače. Pak vyjedou další kamiony. Od šestého místa dál musí jezdec předjíždět hrozně moc aut a to je samozřejmě problém. Duny jsou pak už hodně rozježděné a rozhrabané. Někdo je navíc strašně urputný a nechce se nechat předjet.

Dakarskou rallye jste absolvoval i před několika lety, kdy se ještě jezdila v jižní Americe. Jak si obě dějiště stojí ve vzájemném srovnání?

V Saúdské Arábii je minimum diváků a spousta prostoru. Člověk tam taky potká spoustu českých vlajek, ale je to tím, že stejní fanoušci během závodu přejíždějí na různá divácká místa. V Jižní Americe jsou jen úzké cesty a je veliká potíž někoho předjet. Za pomalejším závodníkem se muselo jet třeba třicet kilometrů, navíc se tam víc prášilo. To jsem byl vzteky bez sebe, když jsem někoho nemohl předjet. Saúdská Arábie nám dává víc prostoru a závod může být pro nás jezdce spravedlivější. Nikde jinde jako na Dakaru se tak rychle nesvezete, můžete letět a užívat si terénu.

Nezvyklého terénu a rozmarů počasí jste si letos užili také třeba ve třetí etapě, která musela být kvůli povětrnostním podmínkám dokonce o 70 kilometrů zkrácena. Co se dělo?

Přijeli jsme do neutralizace a startovali jsme odtud mezi prvními. Přijeli jsme k obrovským plochým kamenům o rozměrech třeba dvacet krát dvacet metrů, které byly různě rozházené, byly vysoké třicet čtyřicet centimetrů a mezi nimi byl písek. Skákali jsme po těch velkých kamenných plotnách. Dorazili jsme ke špičaté hoře a nad ní byla obrovská bouřka. Přijeli jsme k řečišti, dojeli jsme tři vysavače a oni najednou všichni bez rozmyslu vletěli do řeky. A přímo v ní byl kontrolní bod, který jsme museli projet. Ten jsme získali a šli jsme vytahovat jednu buginu. Další tahal Martin Macík a prasklo mu lano. A nám taky. Najednou tam byl shluk několika aut a kamionů, z vrtulníku to všechno natáčeli. Byl to zážitek, z etapy jsme pak měli nakonec pěkné umístění a poskočili jsme v celkovém pořadí.

Je pro vás příjemné, že se synové Michal a Jaroslav taky věnují stejnému sportu?

Úplně příjemné to není, protože to stojí spoustu peněz (smích). Navíc vidíte, co všechno se může stát. Závodník může havarovat, o kluky se samozřejmě bojím. Jarda jezdí s Alešem Lopraisem, ten jezdí velmi bezpečně. Tam jsem v klidu, ale stejně víme, co se jim letos stalo. Jsem rád, že si je tam někde nenechali a nezavřeli je. Být někde v arabském vězení určitě není nic příjemného. Dostali doporučení, ať ze Saúdské Arábie rychle vypadnou. Člověk si tam nikdy nemůže být ničím jistý.
 

Máte zkušenost s podobnými situacemi, kdy diváci chodí při závodě i do nebezpečných zón?

Víte, kolikrát jsem se ptal kluků: ‚Nepřejeli jsme někoho?‘… Lidé tam fakt vlezou do úplně do cesty. V dunách je opravdu náročné auto ovládat. Někdy musím i při přejíždění duny zatočit a na pravou stranu třeba šest metrů od auta nic nevidím. Nebo když se kamion neumí na dunu vyhrabat a začne se o deset patnáct metrů posouvat. Mám to před očima, jak Arabové v bílých hábitech zahazovali telefony a utíkali pryč. A já jsem v tatře jen doufal, že jsme nikoho nepřejeli. Aleš ani Jarda letos vůbec nevěděli, že se něco takového stalo, večer jsme ještě dělali rozhovor a byli úplně v pohodě. Kolem půlnoci jim přišli komisaři říct tu smutnou zprávu.

Kolizi tedy ani přímo na trati nezaznamenali?

Srazili ho kolem, nepřejeli ho. Ten člověk pak ještě dvě hodiny seděl na duně a koukal na závody. A až se mu udělalo špatně, tak ho teprve naložili do auta a odvezli asi deset kilometrů na start. Sanitka nepřijížděla, a tak ho vezli organizátoři helikoptérou do nemocnice, ale při transportu zemřel. Po srážce s takovým velkým autem se přece musí člověk raději okamžitě odvézt do nemocnice, aby se vyloučilo například nějaké vnitřní zranění.

S vaší širokou paletou zkušeností s různými komplikacemi na závodech předpokládám, že už „pouhé“ dokončení Dakaru vnímáte jako úspěch.

Předloni jsem si rozbil hubu osmdesát kilometrů před cílem celého Dakaru. Chtěl jsem ještě jedno místo v celkovém pořadí urvat. Možná jsme to už trochu podcenili. Člověk se opravdu musí mít na pozoru do posledního metru. Dokončení bylo hlavním cílem, pěkné umístění je pěkný bonus. Letos tam bylo kolem padesáti kamionů a po prvních čtyřech etapách odpadlo snad čtyřicet procent. Všichni se nechali vyhecovat tím, že tam nejsou Kamazy. My jsme jeli v poklidu, ale přesně a rychle. Bylo pro nás překvapením, jak vepředu jsme se pak pohybovali. Prostě v klidu udržovat kurz a nenechat se vyhecovat s tím, že vás někdo předjede. On pak stejně za deset kilometrů zastaví s defektem (smích).

Jak vám sloužila Tatra Phoenix od týmu Buggyra? Musel jste si zvykat?

Já vždycky říkám: ‚Tatra se neřídí, Tatra se udržuje v přibližném kurzu.‘ Dva tři metry doleva nebo doprava, to není žádná míra. Je to samozřejmě dobré auto, ale je potřeba podvozek výborně nastavit na závodní podmínky. To je velmi obtížné. Buggyra na tom musí zapracovat, je to jedna z podmínek, abych s Tatrou znovu jel. Když se to podaří, tak tohle auto má na to, aby při neúčasti Rusů vyhrálo Dakar.

Vylepšení podvozku je otázkou jemnějšího nastavení, nebo nějakého většího zásahu?

Musí se udělat přestavba, aby auto bylo stabilnější a lépe pružilo. To třeba půl roku potrvá a je plán, že se to udělá. Pak by se kamion odvezl do Dubaje, kde má Buggyra svou základnu a tam by probíhalo testování. Úplně nové auto se do dalšího Dakaru nestihne postavit. Můj názor je pak takový, že na vývoj je dobré dát si víc času a připravit takové auto, které může soupeřit s Kamazy.

Jak je pro vás během závodu důležitá podpora fanoušků alespoň na dálku?

Během Dakaru se snažím nic nečíst, sociální sítě nemám. Jsem rád, že nám lidi fandí a drží mi palce. Vím, že třeba Martin Macík má hodně velkou sledovanost, nevím, kolik je to desítek tisíc lidí. Když jsme se ale vraceli z Dakaru, tak na letiště ho přišlo podpořit pět lidí. Fanouškovskou podporu si představuju jinak, psaní po sítích neřeším. Komentovat od počítače nebo od telefonu je strašně jednoduché. Všem nespokojeným říkám, že bych je poslal na měsíc žít do Afriky a každý by změnil názor. K životu už přistupuju jiným způsobem a jinak si vážím věcí. Potřebuju se s lidmi potkávat, a ne si psát přes počítač. Realita dneška je taková, ale pro nás starší ročníky je osobní setkávání daleko důležitější (usmívá se).