Judo se v České republice vrylo lidem do paměti především díky dvěma mužům - filmovému Františku Koudelkovi a Lukáši Krpálkovi, který získal jedinou zlatou českou medaili na olympiádě v Riu. V budoucnu si mohou lidé spojovat judo i s nadějným dvaadvacetiletým reprezentantem Davidem Klammertem. Už teď o sobě mistr Evropy do 23 let a České republiky, který dlouhé roky trénoval v Olomouci, vysílá do světa výrazný pozitivní signál. Teď chce pro svého otce vybojovat olympiádu v Tokiu.
Začněme takovou klasickou otázkou. Jak jste se vůbec k judu dostal?
K judu mě přivedl můj táta v Kroměříži, když mi bylo šest let. Chtěl jsem dělat něco bojového, akčního a judo je pro rozvoj dětí dobrá volba. Takže naštěstí to táta dobře zhodnotil, za což mu budu do konce svého života vděčný.
Pral jste se jako malý často, nebo jste zápasil pouze v judu?
Když jsem byl malý, tak asi nějaké ty v uvozovkách strkanice byly, tomu se nevyhne nikdo. Ale od té doby, kdy člověk nějak začal vnímat judo, jsem se nikdy nepral. Naštěstí vše šlo zatím vyřešit jinak. Samozřejmě bych se za lidi, na kterých mi záleží, pral vždycky. Ale zatím na to nepraní někde mimo halu mám štěstí.
Před dvěma lety jste začal trénovat místo v Olomouci v Praze, co vše to pro vás znamenalo?
Každý, kdo chce být v seniorské reprezentaci, musí přejít do Prahy do střediska. Takže jsem ani jinou volbu neměl, ale jsem nadmíru spokojený. Trénovat s Lukášem Krpálkem a dalšími reprezentanty, kteří byli mým vzorem, je úžasný pocit. Táhne mě to dál kupředu a nutí tvrdě na sobě pracovat. A Praha jako taková, že i do života vám dá hodně. Mnoho možností a věcí, jak se posouvat dal nejen fyzicky, ale i intelektuálně.
Cítíte tedy výrazně, jak vás to trénování například s Lukášem Krpálkem, ale i dalšími, posunulo za ty dva roky?
Myslím si, že mě to posunulo hodně. Ale ještě potřebuji hodně dřít a tvrdě na sobě makat. Člověk se musí pořád zdokonalovat a posouvat dal, nesmí usnout na vavřínech. A trénovat s takovým polobohem, olympijským vítězem a osobností jako je Lukáš? To vás vždy nutí výrazně se posouvat, abyste někdy dokázali aspoň polovinu toho, co dokázal on.
Jak osobně vnímáte právě Lukáše Krpálka? Je to pro vás spíše velký vzor, kamarád nebo další člen klubu u vás Praze? Nebo vše dohromady?
Je to pro mě kamarád a vzor. Hlavně je to úžasný člověk a osobnost. Člověk si od něj má pořád co brát nejen v judu, ale i v životě. A když s někým trávíte na soustředěních a závodech víc času než doma, už to berete tak, že je to vaše druhá rodina.
Čili tedy i ostatní judisty, se kterými trénujete, i když proti nim pak zápasíte, berete jako rodinu a ne konkurenci?
Ano. I když spolu zápasíme, jsme pořád rodina a lidé, co mají stejný sen, a snažíme se ho společně dosáhnout. I když jsou to soupeři, tak se prostě vzájemně potřebujeme, abychom se posouvali dál.
Před rokem jste vyhrál ME do 23 let. To už je úspěch, kterým jste do světa o sobě vyslal velký signál, vnímáte to také tak?
Tak pořád, je to můj největší úspěch v životě a jsem na něj pyšný. Ale doufám, že je to pořád nějaký mezischod na mé cestě. A také doufám a věřím, že mě ještě čekají velké věci. Nevím, jak to vnímá svět, ale já to vnímám tak, že jsem se utvrdil v tom, že na to mám. Věřím v sebe a to je nejdůležitější.
V minulosti tento šampionát vyhrál i Petr Petřikov a Lukáš Krpálek. Nestává se z tohoto ME pomalu česká specialita?
Specialita asi ne, ale rozhodně jsme tím ukázali, že v Česku máme také kvalitní judisty a umíme se rovnat i těm judistickým velmocem, které mají lepší zázemí. Takovými zeměmi jsou například Rusko, Francie nebo Německo.
Vy zápasíte v kategorii do 90 kilogramů. Jak zvládáte hubnutí před závody? Není to pro vás náročné?
Standardní váhu mám tak 94 až 95 kilogramů. A to si ještě hodně hlídám životosprávu. Je to hodně náročné jak pro tělo, tak i pro psychiku, ale to už k judu prostě patří. Beru to tak, že prostě musím, jestli chci být jednou nejlepší.
Jak se to po tom, co shodíte těch čtyři až pět kilogramů projevuje? Cítíte se unavený, nebo vás bolí celé tělo?
Vážení máme vždy večer před soutěží, takže do druhého dne se většinou dáte do kupy. Tudíž člověk jde pak na žíněnku téměř v plné síle. Ale je to jak kdy. Někdy vám to shazováni sedne a někdy zase ne.
Před tím, než se na scéně objevil Lukáš Krpálek, tak dost lidí znalo judo pomalu jen z filmu "Jáchyme, hoď ho do stroje" a s ním spojeného Koudelku v podání Luďka Soboty. Nevadí vám to a nesetkáváte se sám s tím, že by vám lidé hlášky z tohoto filmu připomínali?
Hodně lidí nám to připomíná, ale beru to tak, že aspoň někdo ví, co judo znamená. A snažíme se to s judistami propagovat co nejvíce. A Koudelka nám v tom hodně pomohl (smích).
Nezajímal jste se o to, jestli oddíl STS Chvojkovice Brod existuje?
Nějak jsem se nezajímal, ale myslím, že neexistuje. Jinak bych se s tím jménem klubu aspoň jednou potkal za těch 16 let (smích).
Pociťujete vy sám zvýšený zájem o judo od letní olympiády v Riu? Prý byly v září různé kroužky s judem rychle zabrané…
Teď zná Lukáše, dá se říct, úplně každý. A to co dokázal, hodně ovlivnilo mladou generaci, takže se zájem hodně zvedl. A hodně malých kluků chce být jako Luky.
Vidíte to i na vašich zápasech, že například přišlo teď na podzim více lidí?
Ted nás ty české soutěže jako Mistrovství republiky a finále extraligy teprve čekají, tak až tam zjistíme, jestli to zvýšilo zájem u diváků.
Letos v únoru jste získal za rok 2015 ocenění sportovec Olomoucka. Jak moc si této ceny vážíte, ještě vzhledem k tomu, že už nějakou dobu trénujete v Praze?
Téhle ceny si vážím, hlavně z důvodu, že Olomouc je velké město s velkým množstvím výborných sportovců a to, že jsem se v ten rok dostal před ostatní, je pocta. Doufám, že jsem dostal judo více do podvědomí lidi. A každé ocenění zahřeje na duši, zvláště když do něčeho dáváte srdce a dřete na sobě den co den, a lidé to nějak ocení. Je to krásný pocit.
Dokážete porovnat, jestli se vám žije lépe v Praze, nebo v Olomouci?
V Olomouci jsem žil šest let, přišel jsem ve čtrnácti do osmé třídy na základní školu kvůli judu. Olomouc jako město mám strašně rád a někdy, až skončím sportovní kariéru, bych se chtěl vrátit a žít tady.
Takže Praha vás, co se týče bydlení, moc neoslovila?
Oslovila, jsem tu nadmíru spokojený. Je to krásné město s velkým množstvím možností. Ale do Olomouce bych se pak chtěl vrátit hlavně i kvůli trenérství. Chtěl bych tím klubu a trenérovi Jiřímu Štěpánovi vrátit to, jak se o mě starali a podporovali mě.
To jsem se chtěl zeptat hned následovně. Máte celou kariéru před sebou, ale už tedy přemýšlíte, co byste chtěl dělat, až s judem skončíte? Kromě trenérství máte ještě i nějaké jiné nápady?
Samozřejmě, člověk už teď musí přemýšlet, co pak s životem dál. Judem se člověk moc nezajistí, tak je důležité mít v hlavě nějaký plán, co dělat po skončení kariéry. Zatím na to mám ještě čas, ale to trenérství, nebo bych chtěl rozjet nějaký projekt na podporu dětí, judo do škol nebo něco podobného.
Na Univerzitě Palackého v Olomouci studujete fakultu tělesné kultury. Máte obor, který se na trenérství zaměřuje?
Studuji s Individuálním plánem obor tělovýchova a sport. Na trenéra 3. a 2. třídy v judu potřebujete nějaké kurzy, ale na trenéra 1. třídy už 2 roky vysoké školy. Takže po ukončení studia bych se chtěl vrhnout na tohle. Judo je hodně časově náročné, jsme pořád na soustředěních a závodech. Ale naštěstí mi univerzita vychází hodně vstříc a snaží se mě podporovat. To také není na ostatních univerzitách zvykem.
Takže si zatím vedete na škole dobře?
Nevím jestli dobře, ale daří se mi nějak udržovat a postupovat dál. Ale stojí to hodně úsilí nejen mě, ale i pedagogů (úsměv).
Ještě se zeptám k Olomouci. Co se vám na tomto městě líbí nejvíce a máte zde nějaká oblíbená místa?
Mám strašně rád Svatý kopeček, to je mé oblíbené místo, kam člověk může vyrazit a vyčistit si hlavu.
Poslední věc. Olympiáda v Tokiu je až za téměř čtyři roky. Je to ale momentálně váš cíl, ke kterému směřujete?
Je to můj největší cíl, kam vlastně směřuji přípravu už teď. Samozřejmě do té doby bude ještě hodně mistrovství světa, Evropy, univerziáda a tak dále. Ale směrem k Tokiu chci podstoupit a udělat proto vše. Snad se mi ten sen splní. Mojí největší motivací a hnacím motorem je můj táta, i když tady bohužel se mnou nemůže sdílet mé úspěchy a neúspěchy. Ale věřím, že se na mě z nebe dívá. Je to můj důvod, proč chci být co nejlepší nejen v judu ale i v životě. A jestli se mi splní sen dostat se na olympiádu, budu si moct říct, že by na mě byl hrdý.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
