Loni byl už několikrát trenéry napsaný na soupisce A – týmu Olomouce, ale do zápasů nakouknul až letos. Nicméně napsat „až“ je hloupost. Teprve sedmnáctiletý Jakub Galvas postupně získával důvěru trenéra a mohl se rovněž těšit z přízně fanoušků. Odehrál většinu sezóny, ovšem nebýt několikatýdenního výpadku vinou zranění, tak mohl mít ve statistikách ještě více startů. Teď je před talentovaným obráncem mistrovství světa do 18 let.
Jak hodnotíte první sezónu v extralize mezi dospělými?
Na začátku sezóny mi trenéři říkali, že bych měl začít hrát za juniorku, protože nechtěli, aby došlo k tomu, že bych jeden den hrál za juniory a další den hned s áčkem. Prý by to pro mě nebylo dobré. Tak mi sdělili, že mám první měsíc začít za juniory a postupně bych mohl objevit v áčku. Proto mě následně překvapilo, že mě nasadili již do třetího kola proti Pardubicím. Od té doby jsem se tam nějak usadil, věci jsem si nechával v šatně, takže jsem mohl být jen spokojený, že mě vzali mezi sebe. Myslím si, že postupem času byly mé výkony lepší a lepší.
Nakonec jste se dostal až na 36 startů v extralize. Jste s tímto počtem spokojený?
Samozřejmě jsem spokojený, že mi trenéři dávali prostor na ledě, a mohl jsem tak odehrát s týmem tolik zápasů. Škoda jen toho zranění, protože jsem kvůli tomu ještě měsíc nehrál, a počet odehraných utkání tak mohl být ještě vyšší. Ale jsem rád, že jsem si mohl užít tolik zápasů.
Překvapilo vás to, že jste byl často do zápasů napsán jako sedmý obránce, který se do hry většinou nedostává, ale vy jste téměř vždy do utkání naskočil?
Ze začátku jsem očekával, že když jsem sedmý bek, tak budu spíše jen nasávat atmosféru, ale když mi trenéři dávali šanci, tak jsem byl strašně rád. Je pravda, že minimálně půlku sezóny jsem byl jako sedmý a střídal jsem se se všemi obránci, což nevím, jestli to pro mě bylo ideální, ale za tu šanci jsem byl rád. Až na konci sezóny jsme hráli na šest obránců, protože bylo dost hráčů zraněných a nebylo tam moc koho dát. Ale bylo to pro mě skvělé, protože jsem nakonec měl skoro stejné časy jako ostatní.
Právě ve druhé polovině sezóny jste tvořil stálejší obrannou dvojici s Tomášem Houdkem a následně s Alexem Rašnerem, tak dokážete říct, s kým se vám hrálo lépe?
V tom zápase to ani nějak nelze rozlišovat. Samozřejmě každý bek je jiný. Ale pro mě bylo důležité, že mně všichni jako mladému hráči pomáhali a zajišťovali mě, kdybych náhodou něco udělal špatně. Jinak bych řekl, že s Alexem to bylo trochu více útočné (úsměv). S ostatními beky bych řekl, že to byla normálka. Zkrátka nahoru dolů.
A nebyl tedy pro vás problém to, že jste většinou za zápas vystřídal několik kolegů v obraně?
Pro mě osobně to nějaký velký problém nebyl, vždy jsem se přizpůsobil, ať už jsem hrál vlevo nebo vpravo.
Zdálo se, že s přibývajícími zápasy jste si více troufal především ve výpadech do útoku. Bylo to tak?
Určitě jsem si s narůstajícím počtem zápasů více věřil. Říkal jsem si, že proti mně hrají stejní hráči jako já a chtěl jsem týmu pomoci, jak nejvíce to šlo. Proto jsem se snažil si hodně věřit, abych dobře vyvážel puky a přesně rozehrával, což si myslím, že ke konci sezóny bylo dobré.
To bylo vidět i na produktivitě, protože body jste začal sbírat až v únoru. Jak na vás působilo to dlouhé čekání na zapsání se do statistik?
Čekání bylo určitě nepříjemné. Měl jsem už jeden bod za áčko v přátelském utkání, ale v tom soutěžním jsem musel čekat. V první polovině sezóny jsem nahrával, ale kluci vepředu puk do branky nedostali. Moc jsem to nevnímal, i když jsem samozřejmě věděl, že by bylo dobré, kdybych si už připsal bod. Snažil jsem se na to přehnaně nemyslet, abych nebyl zbytečně nervózní, a tak jsem pracoval dál a v tom únoru to pak přišlo.
Zanedlouho přišel i první gól paradoxně proti Třinci, kde hraje váš táta Lukáš Galvas, který ale do zápasu nenastoupil. I tak, měl to s vámi po zápas těžké?
Je to určitě krásný pocit vstřelit gól proti týmu, za který nastupuje táta. Jen škoda, že nebyl na ledě, což by pro mě bylo lepší (úsměv). Nicméně v zápase nám šlo hlavně o tři body, které jsme nezískali, což byla v konečném zúčtování škoda. Ale bylo to určitě úžasné dát první gól. Chvíli jsem si to ani neřešil, ale když mě pak kluci donesli puk na památku, tak jsem si konečně uvědomil, že premiérový gól je fakt neuvěřitelný pocit.
Nicméně ze zápasů s Třincem jste měli v letošní sezóně negativní bilanci čtyř porážek, tak řešil to táta nějak s vámi?
Oba dva jsme z těch čtyř zápasů hráli jen tři zápasy. Ta utkání byla víceméně vyrovnaná, tedy kromě toho prvního, kdy jsme v Třinci prohráli 0:4. Ale táta říkal, že bychom to měli do příště zlepšit, tak doufám, že ještě následující sezónu bude hrát, abych ho mohl porazit, a utnout tak tu nepříjemnou sérii (úsměv).
Zatím tedy není jisté, kde a jestli táta bude pokračovat?
To netuším. Je to na něm.
V dnešní době, když mladý hráč zkusí něco vepředu vymyslet a nezadaří se mu, trenéři říkají, že by neměl být posazen na lavičku. Bylo to u vás také tak, že když se vám něco nepovedlo, tak trenéři vás spíše poplácali a podpořili?
Ano. Jan Tomajko (asistent trenéra, pozn. red.) má na starosti beky a když jsem něco neudělal dobře, tak mi spíše řekl, jak bych to měl udělat příště. Jinak mi ale neříká, že bych měl zbaběle odpalovat puky na jistotu a nepodporovat útok. Samozřejmě, když vedeme o gól, tak je blbost se někam hnát, ale jak říkám, tak se mi snaží říct spíše lepší cestu.
Četl jste a zaznamenal jste to, jak o vás už před sezónou, ale i během sezóny mluvil trenér Zdeněk Venera? Už dokonce před začátkem nového ročníku extraligy prohlásil, že máte před sebou větší budoucnost než táta, což je velká pocta, neboť Lukáš Galvas má odehráno před 1000 zápasů v extralize…
Je to hezké slyšet, akorát na sobě pořád musím pracovat, abych všechny přesvědčil, že opravdu mohu být lepší než můj táta. Nesmím usnout na vavřínech (úsměv).
Na poslední tiskové konferenci Zdeněk Venera kromě chvály k vám řekl, že se musíte obalit svalovou hmotou, tak je to jeden cílů pro další sezóny?
Jo, to určitě. Ten cíl jsem měl už teď, ale vzhledem k tomu, že jsem měl špatné rameno, tak šlo zesílit těžko. Ale jak bude teď po sezóně volno, tak musím přibrat, protože během rozjetého ročníku to není jednoduché. Snažil jsem se, ale pořád jsem na stejné váze, takže doufám, že se to teď zvedne, abych byl mohutnější.
Během sezóny jste si vyzkoušel čtyři různé soutěže - extraligu mezi dospělými, extraligu juniorů, extraligu staršího dorostu a i jeden zápas v play-off 1. ligy za Jihlavu. Jak velké jsou to skoky mezi těmi jednotlivými ligami?
Tak například ve starším dorostu se hraje rychlý hokej, i když se to nezdá. Všichni kluci bruslí, jsou tam nepříjemní soupeři. Navíc ještě když ví, že jsem hrál extraligu, tak do mě ostatní hráči šli naprosto naplno. Měli motivaci a chtěli ukázat, že jsou lepší než já (úsměv). Ve starším dorostu jsem si i jednou zahrál v útoku, za což jsem byl rád, že jsem si mohl vyzkoušet i jinou pozici (úsměv).
Vás to láká často si zaútočit i v obraně, že? Což samozřejmě není špatně, protože tak se dnes hraje moderní hokej…
Vždy mě bavilo vyvézt puk, podporovat útok, protože myslím, že je dobré pomoci útočníkům. Nechci stát vzadu, to by bylo špatně.
Ještě bych se zeptal k tomu kratičkému působení v Jihlavě. Jaké to je po celé sezóně v jednom týmu přijít do nového kolektivu?
Byl jsem rád, že jsem tam znal kluky, kteří za nás hráli na začátku sezóny (Richard Diviš a Adam Zeman, pozn. red.). Ještě jsem tam navíc znal Jakuba Škarka z reprezentace, se kterým jsme dobří kamarádi. Takže jsem se adaptoval rychle, popovídal jsem si i s chlapy, se kterými jsem se předtím neznal. Dávali mi i různé rady, za což jsem byl rád. A myslím, že ten jeden zápas proběhl v pohodě. Kromě toho zranění tedy…
Necítil nějaký z hráčů Jihlavy, že mu tam berete místo? Nebo jste tam šel kvůli tomu, že měli zraněného nějakého hráče?
Zranil se jim jeden bek a říkali mi, ať přijedu. Prý jsem měl vyřízené střídavé starty už dřív, ale nastoupil jsem až do toho jednoho zápasu s Frýdkem-Místkem. Pak mě ale ve druhé třetině trefili pukem. Zápas jsem dohrál, protože jsem ještě v tu chvíli myslel, že to nebude nic vážnějšího (nakonec zlomený prst, pozn. red.). Chtěl jsem to dohrát, protože jsem se těšil na atmosféru po vítězném zápase (úsměv).
Skvělou atmosféru jste zažil i zde v Olomouci. Dokonce fanoušci vyvolávali vaše jméno, tak jaký je to pro sedmnáctiletého kluka pocit?
Je to skvělý pocit, ještě když těch lidí je tolik. To jsem samozřejmě v dřívějších letech nezažil. A to je hlavní rozdíl oproti těm mládežnickým soutěžím, protože hráči se tam sice mohou namotivovat, ale je to úplně něco jiného, když vás kupředu ženou lidé. Například v posledním zápase proti Kometě Brno byla ta atmosféra šílená a každému se hrálo určitě skvěle. Když řvou to moje jméno, tak je to úžasné, ale říkám si: „V klidu, soustřeď se na hokej.“ Ale určitě si to užívám (úsměv).
Jak moc jste byl zklamaný po tomto zápase, kdy jste nakonec, i přes vítězství na nájezdy, nepostoupili?
Mrzelo mě to hodně, ale je pravda, že se nerozhodovalo v utkání proti Kometě, ale mnohem dříve. Plzeň si to pak už pohlídala.
Nyní v dubnu vás čeká mistrovství světa do 18 let na Slovensku. Berete to jako šanci ukázat v porovnání se světovou elitou, že máte na to být draftovaný do NHL?
Určitě je to velká příležitost, už jen hrát na tom samotném mistrovství. Myslím si ale, že skauti vás sledují po celou sezónu. Samozřejmě by bylo skvělé, kdybychom na tomto šampionátu dosáhli nějakého úspěch. Uděláme pro to vše, ale bude to těžké, protože tam budou nejlepší hráči na světě.
Většina hráčů už má po sezóně, vás ještě čeká tento vrchol, tak cítíte únavu nebo je potlačena velkou motivací uspět a ukázat se světu?
Jak jsem byl poslední dny v šatně Olomouce, tak už se tam sezóna jen tak dohrávala a chyběla tam motivace, a postupně se to rozpouštělo. Musím říct, že jsem rád, že jsem si odpočinul, když jsem měl poraněnou rukou a teď mohu být opět na ledě. Těším se na to. Je super být na ledě pořád (úsměv).
Minulý rok jste vyhráli Memoriál Ivana Hlinky (Světový pohár do 18 let, pozn. red.). Téměř se stejným týmem nyní jedete na mistrovství světa, tak jak vidíte vaše šance na úspěch?
Záleží na okolnostech. Pro úspěch uděláme vše, ale jak jsem řekl, bude to těžké.
A myslíte, že vám mohou pomoci zkušenosti právě ze zmíněného loňského turnaje?
Máme takové zkušenosti, že se s těmi týmy dá hrát a dají se porazit. Je k tomu ale potřeba velká porce dřiny, odhodlání a v neposlední řadě štěstí. Doufám, že se nám to povede skloubit.
Jaké cíle jste si dával tři čtyři roky zpět a jak, jestli vůbec, jste je od té doby přehodnotil?
Před takovou dobou jsem nemyslel nějak vysoko. Zkrátka jsem se snažil hrát a vůbec jsem nepřemýšlel nad budoucností. Teď když hraju extraligu, tak samozřejmě se snažím mít co nejvyšší cíle.
A ty jsou pro vás jaké? Hrát NHL nebo dostat se do „dospělácké“ reprezentace?
NHL je pro každého hráče nejvyšší meta. Samozřejmě reprezentovat svoji zem je také skvělá možnost. Ale musím říct, že u mě nenastalo nějaké uspokojení a budu se snažit s přibývajícím počtem zápasů ještě víc dřít.
Byl už jste někdy v zámoří, a měl jste už možnost bavit se zástupci jednotlivých týmů?
Když jsem byl v reprezentaci U-17, tak jsme hráli Hockey Challenge v Kanadě a ještě dřív, když jsem hrával v sedmé třídě za Zlín, tak jsem byl v Los Angles. Tuto sezónu jsem tam ještě nebyl, byl jsem zrovna zraněný, když tam hráli kluci s reprezentací. S nějakými skauty už jsem se bavil. Ptají se mě, jestli hraju a že se kdyžtak přijdou podívat. Ještě pro ně vyplňujeme nějaké informace.
Takže zatím žádné velké konverzace?
Spíše takové poznávání hráčů.
Máte svůj oblíbený tým v NHL?
Měl jsem Dallas, ale ten teď nebude v play-off (smích). I Los Angles, ale ti také nebudou hrát vyřazovací část, tak mi tak zbývá jen St. Louis.
A nějaký obránce, který je váš vzor? Je to například Marek Židlický, který si také rád zaútočil?
Marek Židlický byl neskutečný hráč. Také jsem se na něj dříve díval. Ale teď mě spíše zajímají ti mladší hráči a jejich cesta do NHL.
Plánujete už nějak, co by bylo, kdyby v červnu vyšel draft? Za dva roky budete maturovat, takže asi i to musíte brát v potaz…
Budu ještě určitě tady v Olomouci. Poté musím zohlednit také to, že mě čeká maturita, kterou si chci samozřejmě udělat. Uvidíme podle okolností a záleží, jak se povede příští sezóna. Dopředu nevidím.
V červnu vám také bude osmnáct. Už jste zkoušel hrát s dospěláckou helmou, která má plexisklo?
Zkoušel jsem si na chvíli tátovu helmu a nějak se mi divně dívalo na led, jak je tam ten skok, kde končí plexisklo (úsměv). Doufám, že si na to zvyknu.
Jezdil se táta občas na vás podívat během sezóny?
Když měl příležitost, tak se zašel podívat.
Snažil se vás upozorňovat na nějaké věci, které během zápasu z vaší strany postřehl?
Řekne mi k nějaké určitě situaci, co bych mohl udělat lépe, ale není to žádné kritizování.
A naopak chválí vás? Protože přece jen musí být pyšný…
Pyšný je, ale nedává to moc najevo a s chválením to nepřehání. Je to rozumný rodič.
Doma hokej řešíte, nebo už ho máte oba dost?
Spíše ne, protože oba máme hokej všude, tak máme domov nastavený jako místo, kde se odpočívá.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
