Do nabité startovní listiny paralympijský her v Paříži přibylo díky divoké kartě i jméno Jakuba Koska z Tovačova. Sportovní střelec a bývalý voják se pokusí v národních barvách zužitkovat bohaté zkušenosti z prestižních závodů i na největším svátku sportu. „Celou dobu to vypadalo, že mě závodní účast mine. Ale nakonec přišla dobrá zpráva. Je to pro mě obrovská radost a čest,“ říká usměvavý pistolník z Hané, který mimo tréninky při své práci pomáhá novodobým válečným veteránům.
Olympiáda v Paříži a na dalších místech nejen na evropském území Francie vstoupila do své úvodní fáze, na konci srpna na ni naváží paralympijské hry. Mezi 32 českými sportovci, kteří budou navzdory svému trvalému hendikepu usilovat o co nejlepší sportovní výkon, bude také zástupce Olomouckého kraje Jakub Kosek. Zkušený sportovní střelec několikrát těsně neuspěl v procesu kvalifikace na velkých mezinárodních závodech, od organizátorů ale získal pozvánku ve formě divoké karty. „Byla to pro mě veliká radost. Pořád jsem doufal, ale indicie z Mezinárodního paralympijského výboru naznačovaly, že na střelbu divokou kartu udělovat zřejmě nebudou. Je tam strašný přetlak sportovců. Počítal jsem, že pojedu jako podpora a doprovod kolegy, který bude střílet, ale dopadlo to tak, že i já budu moct závodit. Je to pro mě obrovská čest reprezentovat Českou republiku,“ těší se na svůj druhý start na paralympiádě střelec z Tovačova, malého města nedaleko Přerova.
Parťákem, se kterým vyrazí do Národního střeleckého centra v Châteauroux, je Tomáš Pešek z Královéhradecka. Společně absolvovali už řadu cest po celém světě včetně vzdálených destinací v Asii či Americe. „Všechny závody jezdíme spolu, jako výkonnostní střelci jezdíme za Českou republiku nejvíce na světové poháry či mistrovství světa. Jsme už taková střelecká dvojčata. O to těžší to pro mě bylo, když to vypadalo, že pojede střílet jen Tomáš. Přál jsem mu to, ale musel jsem se vypořádávat s tím, že mně to nevyšlo. Naštěstí to ale netrvalo tak dlouho. Cesty jsou náročné, oba jsme tvrdí vozíčkáři, jak se říká v naší komunitě. Někdo může být na vozíku například kvůli svalové dystrofii, a tak si může poposednout nebo kousek popojít. Takovou možnost nemáme. Letěli jsme letos třeba do Indie, kdy to sice bylo s přestupem v Dubaji, ale i tak to bylo hodně těžké a než se po třicetihodinovém přesunu dá člověk do kupy, tak už probíhají závody,“ přemítá Jakub Kosek.
Čtvrtek, 11. dubna 2024, 17:04
I poblíž historického centra Olomouce se kolemjdoucím občas naskytne nevšedně detailní podívaná na Měsíc a další vzdálené objekty vesmírné oblohy. Přímo ve městě totiž své dalekohledy a znalosti nabízí lidem hvězdář v ulicích Michal Štipl. I v silně...
Cesta do Francie ale bude výrazně kratší. „Určitě nám to pomůže. Když letíme dál, tak je tam časový posun sedm osm hodin a je to znát. Jako bývalý voják jsem si myslel, že se jednu noc nevyspím a budu fungovat, ale je to něco jiného. Tělo je nějak nastavené a srovnává se tři čtyři dny. Střelnici v Châteauroux známe, je pěkná. Bude to takové odloučené pracoviště, jsem zvědavý, jak to tam bude vypadat,“ říká střelec, který bude závodit v disciplíně P3 s malorážní pistolí a P1, tedy se vzduchovou pistolí. Zážitky z přibližně 300 kilometrů vzdálené francouzské metropole by ale střelcům uniknout neměly. „Až budeme mít po závodech, tak by nás měli odvézt do Paříže a potkáme se se zbytkem týmu a budeme moct nasát tu atmosféru,“ věří Kosek.
Ten se ohlíží i za svou první zkušeností s paralympijskými hrami, kde se před třemi lety v obou disciplínách zařadil až do třetí desítky pořadí. „Nejen střelci, ale i ostatní sportovci nám říkali, že první paralympiáda je úplně na rozkoukání, při druhé že už budeme trochu vědět a při třetí čtvrté už se jde pro medaili. Tak nám to popisovali staří matadoři a je pravda, že tlak a nervozita je tam znát. I když jsem se s tím snažil pracovat, tak v Tokiu jsem psychicky hodně selhal. Tak moc jsem chtěl, až jsem střílel škaredě. Doufám, že se to nebude opakovat a ve Francii budu mít pevnou ruku, a hlavně chladnou hlavu,“ přeje si nadšený sportovec přezdívaný Kosa.
Ještě pečlivěji a usilovněji se nyní věnuje přípravě, za tréninkovou jednotku vypálí stovky ran a k tomu se přidávají i nácviky držení zbraně bez výstřelu. „Říká se tomu sušení. Snažíte se vychytat zlomky milimetrů, aby se ruka držela na terči a ani se nepohnula. Příprava je náročná, jsme klasicky zaměstnaní. Často si lidé myslí, že jsme profesionální střelci. V asijských zemích i v dalších státech mají střelce, kteří se věnují jen sportu. Ale já si musím splnit pracovní povinnosti, naštěstí mám možnost se práci věnovat ráno nebo odpoledne a podle toho pak jedu na střelnici, nebo střílím ze vzduchovky na speciální terč doma,“ popisuje devětatřicetiletý reprezentant.
Před devíti lety jeho dosavadní život a kariéru u armády převrátil naruby vážný úraz. Bývalý výsadkář a velitel jednotky průzkumných potápěčů při nešťastném pádu ve volném čase utrpěl poranění obratle, jehož úlomky poškodily míšní kanál. Následkem byla těžká paraparéza neboli ochrnutí dolních končetin. „Bylo to samozřejmě těžké. Troufnu si říct, že jsem do té doby žil na 110 procent. Miloval jsem hory, vysokohorskou turistiku. A pak člověk zjistí, že už to nepůjde. Nějak jsem se s tím popral, už na rehabilitaci jsem se začal rozhlížet, co budu dělat a jak bude život vypadat dál. Pustil jsem se do sportovní střelby a snad to nějak jde,“ pousměje se Jakub Kosek a dodává: „Nalepilo se k tomu cestování, příprava a další věci, které mi vyplňují čas.“
Středa, 31. ledna 2024, 14:57
Slatinický da Vinici. Takovou přezdívku má Otakar Bezděk ze Slatinic na Olomoucku, který ve svém volném čase opravuje památky v obci. V minulosti to byla například křížová cesta okolo kostela nebo původní betonová socha sokola z místní sokolovny.
Ke službě k armádě ho zlákal kultovní film Copak je to za vojáka a od mládí si plnil svůj sen o seskocích padákem a dalších dobrodružstvích. Už v patnácti letech nastoupil na vojenskou střední školu ve Vyškově. „Potom jsem byl u letištních hasičů, a pak u 102. průzkumného praporu v Prostějově. V době služby jsem se začal civilně potápět a zajímat se o potápěčský sport. Začalo mě to hrozně bavit, a podařilo se mi sloužit v Bučovicích u potápěčů-záchranářů a potom u průzkumáků potápěčů v Olomouci. Bral jsem to jako nejkrásnější období kariéry, kdy jsem velel týmu potápěčů. Šlo o ženijní průzkum, zjednodušeně o zkontrolování a zprůchodnění cesty přes vodu nebo naopak o znepříjemnění přesunu pro nepřítele. V akci jsme ale třeba kontrolovali také mosty po přívalových povodních, kdy voda podemlela podloží pod mostními pilíři,“ vylíčil část náročných úkolů, které specialisté plní ve studené zakalené vodě často za minimální viditelnosti.
Kamarádi mu pomohli v těžké situaci po konci kariéry vojáka, v soukromé sféře mohl využít své znalosti a kurz střeleckého instruktora. Další pracovní cesta už vedla zpět k armádě. „Od nového roku jsem zaměstnaný zase zpátky pod armádou. To mi hodně morálně a psychicky pomohlo vrátit se mezi své. Dělám na odboru pro válečné veterány. Pomáhám klukům, kteří byli v misi, mají nějaké potíže nebo starosti, nebo si chtějí jenom popovídat. Chlapi, kteří byli v prvním Kuvajtu, tak je jim už přes šedesát a jsou rádi, když se setkají a můžou si říkat historky starých zbrojnošů. Ale už jsem se potkal v práci i s veterány, kteří jsou po Afganistánu a jsou to mladí kluci. Snažíme se najít řešení v jakýchkoliv životních situacích,“ uzavírá s odhodláním Jakub Kosek.
Foto Jan Malý, poskytnuto Jakubem Koskem
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
