Ženy ukrajinských vojáků trápí i pocit viny, říká dobrovolník psychosociální pomoci z centra pro uprchlíky
Úzkost, panika, vina. Koordinátoři psychosociální pomoci se věnují také v Olomouci lidem, kteří uprchli před válkou z Ukrajiny. Krajským asistenčním centrem pomoci pro Ukrajinu (KACPU), kde si vyřizují víza a další náležitosti pro pobyt v České republice, prošlo během pár dní okolo pěti stovek běženců. Psychologové se zde snaží v náročném životním období podpořit dospělé i děti.
K pomoci uprchlíkům se jako dobrovolník přihlásil také student pátého ročníku psychologie z olomoucké Univerzity Palackého Ivo Černík. „Když se sem uprchlíci dostanou, tak proběhnou celou tou administrativní fází a potom jdou k nám, kdy jim nabízíme možnost zopakovat si věci, které se týkají sociální péče. Dáme jim doporučení také co se týče zdravotní péče, škol pro děti. Potom nastupuje psychologická péče, snažíme se o jejich základní stabilizaci,“ vysvětluje mladík v kongresovém sále olomouckého krajského úřadu, kde KACPU sídlí.
Po vypuknutí konfliktu na ukrajinském území zamířily nejen do České republiky desetitisíce uprchlíků. Extrémní situace pro ně znamená řadu nepříjemných pocitů, nejistotu a strach. S tím se jim snaží pomoci také odborníci v olomouckém centru. „Nejčastěji pracujeme s úzkostmi, s panikou. Velmi často přijely matky s dětmi a muž zůstal na Ukrajině. Takže se hodně řeší pocity viny. Říkají si, jak si mohou dopřát nějaké radosti, jít s dítětem třeba do parku, když můj muž bojuje na Ukrajině. Pro nás je hodně podstatné jim zvědomit to, že teď je podstatné, aby se soustředili na sebe a na to, co mohou teď udělat pro sebe a svou rodinu tady,“ objasňuje Ivo Černík.
Ten upozorňuje i na důležitost nastavení správného režimu příjmu informací. „Zpráv je strašně moc, i pro nás Čechy. Koukat na to 24/7 je opravdu psychicky zatěžující, a co teprve pro lidi z Ukrajiny. Je potřeba, aby si našli čas během dne, kdy si od sledování zpráv odpočinou. Zejména ráno po probuzení a večer před spaním,“ radí student psychologie.
Už v prvních hodinách práce v asistenčním středisku se Ivo Černík věnoval několika potřebným lidem a své působení by zde rád prodloužil. Před státnicemi se jedná o nečekanou formu praxe. „Rozhodně jsem s tím nepočítal. Ani vlastně den předtím, než jsem nastoupil. Všechno se událo rychle, ale jsem tady a snažím se pomáhat. Je to něco, co je potřeba udělat. Mám zkušenosti s emailovou i chatovou poradnou, teď je to pro mě první poznání krizové intervence tváří v tvář,“ říká čtyřiadvacetiletý student z Olomouce a dodává: „Určitě tady budu i v dalších dnech a s kolegyní sháníme i další dobrovolníky, aby každý den včetně víkendu mohl být alespoň jeden člověk asistenčnímu centru k ruce.“
