Masakr karpatských Němců ze Slovenska čs. vojáky na návrší Švédské šance nedaleko Přerova byl jedním z nejhorších případů msty na německy mluvícím obyvatelstvu v poválečném Československu.
Brutální vraždu 265 lidí, převážně žen, dětí a starců, nařídil důstojník čs. armády Karol Pazúr před 74 lety, 18. června 1945.
Na přerovském nádraží se ten den potkaly dva zvláštní vlaky. Jedním se vraceli bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru z pražské vojenské přehlídky, druhým obyvatelé několika slovenských vesnic, karpatští Němci (tzv. Mantáci, potomci německých přistěhovalců, kteří se na slovenském území usazovali v 12. a 15. století), Maďaři i Slováci, kteří byli z rozhodnutí německých úřadů v prosinci roku 1944, mnohdy násilně, evakuováni ze svých domovů ve Spiši (například Dobšiná) do severovýchodních Čech.
Repatrianti měli smůlu, že mezi vojáky pěšího pluku vracejícího se do své posádky v Petržalce u Bratislavy, byl poručík obranného zpravodajství Pazúr, který, jak ukázalo pozdější vyšetřování, měl potřebu nějak vylepšit vlastní pověst (pošramocenou někdejším členstvím v Hlinkových gardách, dobrovolnou prací v Německu a působením bratra u zbraní SS) a pozabíjet nějaké Němce. Pazúr spolu s osvětovým důstojníkem Bedřichem Smetanou nechali civilisty vystoupit z vlaku, začali je vyslýchat a hromadně je obvinili ze zrady a spolupráce s německými okupanty.
Ačkoli mnozí z cestujících měli doklady o bezúhonnosti, slovenské národnosti či o tom, že podporovali Slovenské národní povstání, Pazúr později tvrdil, že všechny bezpečně identifikoval jako přisluhovače nacismu. Po výsleších nechal 71 mužů, 120 žen a 74 dětí eskortovat za Přerov (v různých pramenech se počty obětí mírně liší) na místo zvané Švédské šance u obcí Lověšice a Horní Moštěnice. Tam donutil místní obyvatele (i hrozbou zastřelením) vykopat hromadný hrob a všechny zadržené nechal postřílet. Veškeré cennosti zavražděných vojáci ukradli, nejaktivnější v tomto směru údajně opět byli Pazúr a Smetana.
Pozdější vyšetřování prokázalo, že zvláště Pazúr si počínal velmi brutálně. Odděloval děti od rodičů a nechal je dívat na jejich smrt, sám zastřelil několik dětí včetně kojenců. "Co jsme s nimi měli dělat, když jsme jim postříleli rodiče," řekl prý později na svoji obranu.
Aktéři masakru zůstali vesměs nepotrestáni, ale například Pazúr stanul před soudem. Ten ho v roce 1947 poslal na sedm a půl roku do vězení a po odvolání prokurátora v roce 1949 trest zvýšil na 20 let. Komunistický prezident Klement Gottwal mu však později trest snížil na polovinu a v roce 1951 rozhodl o jeho propuštění na amnestii. Pazúr se potom stal vlivným funkcionářem Svazu protifašistických bojovníků a agentem Státní bezpečnosti (StB). Souzen byl i Smetana, avšak v souvislosti s jinými vraždami na Slovensku. Po rozsudku však byl osvobozen a uprchl do zahraničí, pravděpodobně do Izraele.
Před soudem mimo jiné vyšlo najevo, že pouze osm zavražděných se před smrtí přiznalo k členství k Hlinkově gardě (polovojenská slovenská nacionalistická organizace spolupracující s Němci; členství v gardě bylo jeden čas na Slovensku například podmínkou zaměstnání a po válce nebylo důvodem k trestu smrti, členem gardy byl i Pazúr). Podle vyprávění lověšických svědků slovenští vojáci některé uprchlíky osobně znali a tímto brutálním činem si s nimi vyrovnávali spory z období Slovenského národního povstání.
Historik František Hýbl, který se událostí dlouhodobě zabývá, čin považuje za "nepochybně nejbrutálnější, který se stal na Moravě a Slezsku v první polovině čtyřicátých let minulého století". Podle něj ho nelze srovnat ani s masakry nacistů na Moravě. O masakru se v době komunistické diktatury nesmělo mluvit a širší veřejnost se o něm dozvěděla až po roce 1989.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
